Drazí bratři a sestry,
Série našich katechezí o postavě svatého Pavla dospěla ke svému závěru. Dnes budeme mluvit o zakončení jeho pozemského života. Antická křesťanská tradice jednohlasně dosvědčuje, že Pavlova smrt nastala v důsledku mučednictví, podstoupeného zde v Římě. Spisy Nového zákona nám tuto skutečnost nepodávají.
Skutky apoštolů končí své vyprávění narážkou na apoštolovo věznění, ačkoli přitom mohl přijímat všechny, kteří za ním přicházeli (srov.
Sk 28,30-31). Pouze v druhém
listu Timotejovi nacházíme tento výraz jeho tušení: ?Já totiž mám už prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady? (2
Tim 4,6; srov.
Flp 2,17). Pavel tady užívá dvou obrazů, z nichž jeden je z oblasti kultovních obětí a používal jej už v listě Filipanům, když interpretoval mučednictví jako součást Kristovy oběti, a druhý z oblasti námořnictví ? v řečtině ?zakotvit? ? ten z českého překladu vymizel. Oba tyto obrazy zároveň nenápadně narážejí na událost smrti a to smrti krvavé.
První výslovné svědectví o konci svatého Pavla se nám dochovalo z 90. let 1. století a vzniklo tedy necelých třicet let po jeho smrti. Jde o list, který římská církev a její biskup Klement I. adresovali církvi korintské. V tomto listu je vyjádřena pobídka mít před očima příklad apoštolů a hned po zmínce o Petrově mučednictví tam čteme: ?Pavel pronásledován hněvem a řevnivostí ukázal, že si zasloužil vítěznou odměnu za trpělivost. Sedmkrát byl v poutech, byl vyháněn, kamenován, hlásal Boží slovo na východě i západě. Za svou víru sklidil proto velkou slávu. Po celém světě hlásal spravedlnost a dostal se až k hranicím západu. Před vladaři vydal své svědectví a když odešel z tohoto světa, odebral se na svaté místo a dal příklad velmi veliké trpělivosti.? (1 Klem 5,2). Trpělivost, o níž je zde řeč, chce říci, že Pavel sdílel velkodušně a vytrvale Kristovo utrpení a přijal dlouhou cestu strádání, takže může říci: ?Na svém těle nosím znamení, že náležím Ježíšovi? (Gal 6,17). V textu svatého Klementa jsme slyšeli, že se Pavel dostal až k ?hranicím západu?. Diskutuje se o tom, zda je to náznak cesty do Španělska, kterou Pavel prý podnikl. Není to jisté, ale pravdou je, že svatý Pavel ve svém listě Římanům vyjadřuje svůj úmysl vydat se do Španělska (srov. Řím 15,24).
Je velmi zajímavé je také to, že v Klementově listě jsou po sobě zmiňována jména Petra a Pavla, ačkoli v obráceném pořadí jsou uvedena ve svědectví Eusebia z Cesareje ze 4.století, který v souvislosti s císařem Neronem píše: ?Za něho byl v Římě sťat Pavel a Petr ukřižován. Potvrzuje to i nápis se jmény Petra a Pavla, který je až do dneška zachován na tamním pohřebišti? (Hist.eccl. 2,28). Eusebius pak pokračuje a podává starší svědectví jednoho římského kněze jménem Gaius z 2. století: ?Mohu ukázat vítězné znamení apoštolů. Chceš-li jít na Vatikán nebo do Ostie, najdeš vítězná znamení těch, kteří založili tuto církev? (ibid. 2,28). Vítěznými znameními jsou míněny hřbitovní náhrobky a jedná se hroby Petra a Pavla, které dnes po dvou tisíci letech ctíme na stejných místech: jak tady ve Vatikánu, pokud jde o svatého Petra, tak v bazilice svatého Pavla za hradbami na ostijské cestě, pokud jde o apoštola národů.
Pozoruhodné je to, že oba velcí apoštolé jsou zmiňováni společně. Ačkoli žádný antický pramen nemluví o jejich současném působení v Římě, jsou na základě společného pohřbu v hlavním městě římské říše zapsáni v pozdějším křesťanském povědomí jako zakladatelé římské církve. Irenej z Lyonu totiž koncem 2.století o apoštolské posloupnosti v různých církvích píše: ?Poněvadž by bylo příliš dlouhé vypočítávat posloupnost všech církví, vezměme tu nejstarší, největší a všem známou církev, založenou a zbudovanou v Římě dvěma nejslavnějšími apoštoly Petrem a Pavlem? (Adv.haer. 3,3,2).
Nechme ale nyní stranou postavu Petra a soustřeďme se na Pavla. Jeho mučednictví je poprvé vylíčeno ve Skutcích Pavlových, napsaných koncem 2.století. Ty udávají, že Nero ho odsoudil ke smrti stětím, které následovalo nedlouho poté (srov. 9,5). Datum smrti se však liší už v antických pramenech, které je kladou mezi pronásledování, jež rozpoutal Nero po požáru Říma v červenci roku 64, a poslední rok jeho vlády, tj. rok 68 (srov. Jeroným, De viris ill. 5,8). Datace velice závisí na časovém určení Pavlova příchodu do Říma, což je diskuse, do které se zde nemůžeme pouštět. Následující tradice přináší dvě další podrobnosti. Jedna, legendárnější, uvádí, že k mučednictví došlo na Via Laurentina u Acquae Salviae, přičemž došlo k trojímu odskoku jeho sťaté hlavy, což na oněch místech způsobilo vytrysknutí vodního pramene. Od té doby až dodnes nese to místo název ?Tre Fontane? (apokryf Skutky Petra a Pavla od Pseudo-Marcela z 5.století). Druhá podrobnost se shoduje se starověkým už zmíněným svědectvím kněze Gaia a praví, že k Pavlově pohřbu došlo nejen ?mimo město u druhého milníku ostijské cesty?, ale přesněji na ?statku Luciny?, což byla římská šlechtična (Utrpení Pavla od Pseudo-Abdiáše z 6.století). Tam ve čtvrtém století císař Konstantin nechal postavit první kostel, který byl později mezi 4. a 5. stoletím velkolepě rozšířen císaři Valentiniánem II., Theodosiem a Arkádiem. Po požáru roku 1800 tam byla vybudována nynější bazilika svatého Pavla za hradbami.
Postava svatého Pavla však v každém případě přesahuje jeho pozemský život i smrt. Zanechal po sobě mimořádný duchovní odkaz. I on se jako pravý Ježíšův učedník stal znamením odporu. Zatímco takzvaní ?ebionité? ? židovsko-křesťanský proud ? jej považoval za odpadlíka od mojžíšského zákona, objevuje se už ve Skutcích apoštolů velká úcta k apoštolu Pavlovi. Nebudu přihlížet k apokryfní literatuře, jakou představují Skutky Pavla a Tekly a apokryfní listy mezi apoštolem Pavlem a filosofem Senekou. Důležité je zaznamenat zejména to, že listy svatého Pavla se velice brzy staly součástí liturgie, kde struktura prorok-apoštol-evangelium nabývá rozhodujícího významu ve formování bohoslužby Slova. Díky této ?přítomnosti? v liturgii církve se tak apoštolovo myšlení stává záhy duchovní potravou věřících všech dob.
Je zřejmé, že církevní otcové a pak všichni teologové čerpali z listů a ze spirituality svatého Pavla. Až dodnes tak zůstal opravdovým učitelem a apoštolem národů. První patristický komentář, který se nám zachoval o jednom ze spisů Nového zákona, pochází od velkého alexandrijského teologa Origena, jenž komentuje právě jeho list Římanům. Tento komentář se, bohužel, zachoval jen zčásti. Svatý Jan Zlatoústý napsal kromě komentářů Pavlových listů také sedm impozantních Panegyrik. Svatý Augustin mu vděčí za rozhodující krok své vlastní konverze a k Pavlovi se pak v průběhu celého svého života vrací. Z tohoto neustálého dialogu s apoštolem se vyvíjí velká katolická, ale rovněž protestantská teologie všech dob. Svatý Tomáš Akvinský nám zanechal krásný komentář Pavlových listů, který představuje nejzralejší plod středověké exegeze. Ke skutečnému zlomu však došlo protestantskou reformací v 16.století. Rozhodujícím momentem v Lutherově životě byl takzvaný ?Tumerlebnis? ? ?prožitek z věže? z roku 1517, kdy v jediném okamžiku objevil novou interpretaci Pavlovy nauky o ospravedlnění. Interpretaci, která jej osvobodila od skrupulí a úzkostí jeho předešlého života, a dala mu novou radikální důvěru v dobrotu Boha, který všechno bezpodmínečně odpouští. Od této doby Luther začal ztotožňovat židovsko-křesťanský legalismus, který Pavel zavrhnul, a životní řád katolické církve. Církev se mu proto začala jevit jako výraz otročení zákonu, proti čemuž staví svobodu evangelia. Tridentský koncil v letech 1545 až 1563 podal hlubokou interpretaci otázky ospravedlnění a nalezl v celé katolické tradici syntézu zákona a evangelia ve shodě s poselstvím Písma svatého, čteného v jeho úplnosti a jednotě.
19. století shrnulo ten nejlepší odkaz Osvícenství a přineslo nové oživení pavlovského myšlení, tentokrát zejména na vědecké rovině, rozvinutím historicko-kritického výkladu Písma svatého. Odhlédněme od toho, že v tomto století, jakož i v následujícím 20.století, došlo ke skutečnému a zásadnímu očernění svatého Pavla. Myslím zejména na Nietscheho, který zesměšnil teologii pokory svatého Pavla, proti níž postavil svou teologii silného nadčlověka. Odhlédněme však od toho a podívejme se na hlavní proud nové vědecké interpretace Písma svatého a nového pavlovského myšlení v 19. století. Byla zdůrazňována především svoboda jako centrální pojem celého pavlovského myšlení. V něm bylo spatřováno jádro pavlovského myšlení, jak to ostatně předvídal už Luther. Nyní byl však pojem svobody interpretován znovu, tentokrát v kontextu moderního liberalismu. A byl také silně zdůrazněn rozdíl mezi Pavlovým hlásáním a Ježíšovou zvěstí. Svatý Pavel se tak jevil jako takřka nový zakladatel křesťanství. Je pravda, že u Pavla je ústřední důraz na Boží království, charakteristický pro Ježíšovu zvěst, proměněn na kristologický důraz, jehož vrcholným bodem je velikonoční tajemství. A z velikonočního tajemství vyplývají svátosti křtu a eucharistie, jako trvalé přítomnosti tohoto tajemství, z něhož roste Tělo Kristovo a buduje se církev. Řekl bych však, aniž bych zabíhal do podrobností, že právě v novém ústředním postavení kristologie a velikonočního tajemství se uskutečňuje Boží království, konkretizuje se, zpřítomňuje a působí autentická Ježíšova zvěst. Viděli jsme v předešlých katechezích, že právě tato Pavlova novota je výrazem té nejhlubší věrnosti Ježíšovu zvěstování. Pokrokem exegeze zejména v posledních dvou stoletích sílí také souběh katolické a protestantské exegeze a dochází tak ke značné shodě právě v onom bodě, který byl počátkem maximální historické neshody. V tom je tedy velká naděje pro ekumenismus, jež je ústředním tématem 2.vatikánského koncilu.
Krátce bych chtěl na závěr poukázat na různá náboženská hnutí, jež se zrodila v moderní epoše uvnitř katolické církve a která se odvolávají na jméno svatého Pavla. V 16.století tak došlo ke vzniku ?Kongregace svatého Pavla?, tzv. Barnabitů, v 19.století vznikli ?Misionáři sv. Pavla? neboli paulisté a ve 20.století pak mnohotvárná ?Rodina Paulínů?, založená bl. Giacomo Alberionem, nemluvě o sekulárním institutu ?Tovaryšstva sv. Pavla?. V podstatných rysech nás tedy nepřestává ozařovat tato postava apoštola a výjimečně plodného a hlubokého křesťanského myslitele. Z bližšího seznámení s ním může mít prospěch každý. Svatý Jan Zlatoústý v jedné ze svých panegyrik podává originální porovnání Pavla a Noeho, když praví: ?Nesložil k sobě prkna, aby zbudoval archu. Namísto spojení dřev sepsal své listy a tak zachránil před vlnobitím nejen dva, tři či čtyři členy své rodiny, ale celou ekuménu, která byla na pokraji zkázy? (Paneg. 1,5). Právě to stále může a dělá apoštol Pavel. Čerpat z něho a to jak z jeho apoštolského příkladu, tak i z jeho učení, bude proto podnětem, ne-li zárukou upevnění křesťanské identity každého z nás, jakož i omlazení celé církve.
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience