VaticanNews.va

   25. 11. 2020

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.8390
Poslechem z webových stránek.5187
Četbou textů na webových stránkách.7966
Poslechem i četbou.5008


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Papež: Je důležité respektovat lidské tělo a důstojnost ženy

Biskupové USA neřekli papeži všechno, co věděli o McCarrickovi

Svatý otec: Poslední soud zakládá Pán na našich rozhodnutích


Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Generální audience 

18.2.2009 

Sv. Beda Ctihodný

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci 18.února, nám. sv. Petra

Česká sekce RV

Drazí bratři a sestry,
Světec, kterého si dnes přiblížíme, se nazývá Beda a narodil se v severovýchodní Anglii, přesněji v Northumbria roku 672/673. On sám vypráví, že jeho rodiče, když mu bylo sedm let, svěřili ho opatovi nedalekého benediktinského kláštera, aby se mu dostalo výchovy: ?V tomto klášteře jsem od té doby nepřetržitě žil a intenzivně se věnoval studiu Písma, zachovával jsem disciplinu Regule a každodenní závazek zpěvu v kostele, bylo mi vždy potěšením studovat nebo vyučovat nebo psát? (Historia eccl. Anglorum, V, 24). Beda se skutečně stal jednou z nejvýznamnějších postav vzdělanců ranného středověku, neboť měl přístup k mnoha cenným rukopisům svých opatů, kteří mu je přiváželi ze svých četných cest na kontinent a z Říma. Učení a věhlas jeho spisů mu získaly mnoho přátel mezi hlavními osobnostmi té doby, jež ho povzbuzovali, aby pokračoval ve své práci, z níž měli užitek mnozí. Když onemocněl, nepřestal pracovat a neustále si zachovával vnitřní radost, která nacházela výraz v modlitbě a zpěvu. Své nejvýznamnější dílo Historia ecclesiastica gentis Anglorum (Církevní dějiny národa anglického) zakončil touto modlitbou: ?Prosím Tě dobrý Ježíši, kterýs mi dobrotivě umožnil čerpat sladká slova své moudrosti, uděl mi laskavě, abych jednoho dne došel k Tobě, prameni veškeré moudrosti a stanul navždy před Tvou tváří?. Smrt jej zastihla 26.května 735 v den Nanebevstoupení.

Písmo svaté je trvalým zdrojem Bedovy teologické reflexe. Předcházelo tomu podrobné kritické studium textu (zachoval se nám opis monumentálního Codex Amiatinus Vulgáty, se kterou Beda pracoval). Bibli čte a komentuje z kristologického hlediska, tzn. že spojuje dvě věci. Jednak naslouchá tomu, co přesně říká text, chce skutečně naslouchat a chápat samotný text, a jednak je přesvědčen o tom, že klíčem k pochopení Písma svatého jako jediného Božího Slova je Kristus, a v Jeho světle a s Ním se dojde porozumění Starého a Nového zákona jako jediného Písma svatého. Události Starého a Nového zákona jdou ruku v ruce, jsou cestou ke Kristu, třebaže jsou vyjádřeny odlišnými znameními a ustanovením (nazývá je concordia sacramentorum ). Například stánek úmluvy, který postavil Mojžíš na poušti a první i druhý Jeruzalémský chrám jsou obrazy církve, nového chrámu zbudovaného na Kristu a apoštolech z živých kamenů, stmelených láskou Ducha sv. A stejně jako k budování starozákonního chrámu přispěli pohanské národy, když dodaly potřebný materiál a technické zkušenosti svých mistrů, tak i k budování církve přispívají apoštolé a učitelé, pocházející nejen ze starobylých kmenů Židů, Řeků a Latinů, ale také z nových národů, mezi nimiž Beda s potěšením jmenuje Irské Kelty a Anglosasy. Svatý Beda je svědkem růstu univerzality církve, která není omezena na jednu určitou kulturu, ale skládá se ze všech kultur světa, které se mají otevřít Kristu a nalézt v Něm svůj cíl.

Dalším oblíbeným Bedovým tématem jsou církevní dějiny . Zabýval se nejprve obdobím, které popisují Skutky apoštolů, pak probírá dějiny Otců a Koncilů v přesvědčení, že dílo Ducha svatého pokračuje v dějinách. Ve svých Chronica Maiora Beda navrhuje letopočet, který se stane základem univerzálního kalendáře ?ab incarnatione Domini?. Až do té doby se čas počítal od založení města Řím. Beda, který si povšimnul, že skutečným vztažným bodem a středem dějin je narození Krista, daroval nám tento kalendář, který vykládá dějiny, vycházeje od Vtělení Páně. Zaznamenává prvních šest ekumenických koncilů a jejich rozvoj, věrně podává kristologickou, mariologickou a soteriologickou věrouku a odmítá monofyzitskou a monoteletickou herezi, ikonoklasmus a neopelagianismus. Nakonec sepisuje ve stroze dokumentárním a literárně bravurním stylu už jmenované Církevní dějiny národa anglického, které mu vynesly titul ?otec anglických dějin?. Charakteristické rysy církve, které Beda s oblibou zdůrazňuje jsou: a) katolicita jako věrnost tradici a zároveň otevřenost k dějinnému vývoji, jako hledání jednoty v mnohosti, v dějinné a kulturní různosti podle směrnic, které dal papež Řehoř Veliký apoštolovi Anglie Augustinovi z Canterbury; b) apoštolskost a římskost: v tomto ohledu považuje za prvořadé přesvědčit všechny Irsko-keltské a Pythijské církve, aby slavily Velikonoce jednotně podle římského kalendáře. Výpočet, který vědecky vypracoval ke zjištění přesného data velikonočních svátků a tím i celého cyklu liturgického roku, se stal opěrným textem pro celou katolickou církev.

Beda byl také vynikajícím učitelem liturgické teologie. V homiliích k nedělním a svátečním evangeliím vytvořil opravdovou mystagogii a vychovával věřící k radostnému slavení všech tajemství víry a jejich důsledné reprodukci v životě, v očekávaní jejich úplného zjevení při Kristově návratu, až budeme s našimi oslavenými těly zařazeni do obětního průvodu věčné liturgie Boží v nebi. Beda po vzoru ?realismu? Cyrilových, Ambrožových a Augustinových katechezí učí, že svátosti křesťanské iniciace činí z každého věřícího ?nejenom křesťana, ale Krista?. Kdykoliv totiž duše věřícího přijme a s láskou uchovává Boží Slovo, tak podobně jako Maria znovu počne a zrodí Krista. A pokaždé, kdy skupina nově pokřtěných přijme velikonoční svátosti, rodí církev sebe samu nebo-li - pomocí ještě hutnějšího výrazu ? stává se církev ?matkou Boha? a podílí se tak na rození jeho dětí z Ducha svatého.

Beda, díky tomuto svému teologickému stylu spojovat Bibli, Liturgii a Dějiny, zanechává aktuální poselství různým ?životním stavům?: a) učencům (doctores ac doctrices) připomíná dva podstatné úkoly: zpytovat divy Božího slova a prezentovat je přitažlivě věřícím; vykládat věroučné pravdy, vyhýbat se heretickým komplikacím a přidržovat se ?katolické jednoduchosti? v postoji maličkých a pokorných, kterým Bůh se zalíbením zjevuje tajemství Království; b) pastýři zase mají dávat přednost kázání nejenom jazykem slov a životů svatých, ale také používáním ikon, procesí a poutí. Jim Beda připomíná užívání lidové řeči, jako to činí sám, když v Northumbro vykládá ?Otče nás? a ?Kredo? a pokračuje až do posledního dne svého života v práci na komentáři Janova evangelia v lidové řeči; c) zasvěceným osobám, které se věnují liturgii hodin, žijí v radosti bratrského společenství a činí pokroky v duchovním životě za pomoci askeze a kontemplace, Beda doporučuje starat se o apoštolát. Nikdo nemá evangelium jenom pro sebe, ale musí jej pociťovat také jako dar pro druhé jak ve spolupráci s biskupy v pastorační činnosti různého typu ve prospěch mladých křesťanských komunit, tak i tím, že se dají k dispozici evangelizačnímu poslání u pohanů mimo svou zemi jako ?peregrini pro amore Dei?, tj. poutníci z lásky Boží. V komentáři k Písni písní Beda v této perspektivě podává synagogu a církev jako spolupracovnice na šíření Božího Slova. Kristus-Ženich si přeje církev přičinlivou, ?osmahnutou námahami evangelizace? ? což je zřejmá narážka na výraz z Písně písní, kde nevěsta praví: ?Nigra sum sed formosa? (Snědá jsem a líbezná); církev má obdělávat další pole a vinice a ustanovit mezi novými národy ?nikoli provizorní chatrč, ale trvalý příbytek?, tzn. zasadit evangelium do sociálního tkaniva a kulturních institucí. Z této perspektivy svatý učitel vybízí věřící laiky, aby byli pilní v náboženském vyučování a napodobovali tak ?nenasytné evangelní zástupy, které ani nedovolily apoštolům trochu se najíst?. Učí je jak se neustále modlit, ?a tak opakovat v životě to, co slaví v liturgii?, nabízet všechny své skutky jako duchovní oběť ve spojení s Kristem. Rodičům Beda vysvětluje, že i ve svém skrovném domácím prostředí mohou plnit ?kněžský úřad pastýřů a vůdců? a křesťansky formovat děti, přičemž říká, že zná mnohé věřící (muže i ženy, sezdané či svobodné), kteří ?mají bezúhonné jednání a kteří by pod dobrým duchovní vedením mohli denně přistupovat ke svatému eucharistickému přijímání? (Eposy. Ad Ecgberctum, vyd. Plummer, str.419).

Pověst svatosti a moudrosti, které se Beda těšil již za života, mu získala titul ?Venerabilis? ? ?Ctihodný?. Nazývá jej tak také papež Sergej I., když roku 701 píše jeho opatovi, kterého žádá, aby ho poslal dočasně do Říma na poradu o otázkách univerzálního zájmu. Po smrti byly jeho spisy intenzivně šířeny ve vlasti i na evropském kontinentě. Velký misionář Německa, biskup Bonifác (+ 754) několikrát žádal arcibiskupa z Yorku a opata z Wearmouthu, aby nechali opsat některá jeho díla a poslali mu je, aby se mohli on i jeho druhové těšit z duchovního světla, které z nich vyzařuje. Notker Galbulo, opat od sv. Havla (+ 912), který si uvědomil mimořádný Bedův vliv, jej o sto let později přirovnal k novému slunci, které Bůh nechal vyjít ne z Východu, ale ze Západu, aby osvítilo svět. Ponecháme-li stranou řečnickou nadsázku, zůstává pravdou, že Beda svým dílem účinně přispěl k vybudování křesťanské Evropy, v níž se stmelily různé národy a kultury a udělily jí jednotnou tvářnost, která je inspirovaná křesťanskou vírou. Modleme se, aby se i dnes vyskytovaly osobnosti Bedova dosahu a byla tak zachována jednota celého kontinentu; modleme se, abychom my všichni měli ochotu znovu objevovat své společné kořeny, abychom byli tvůrci hluboce lidské a autenticky křesťanské Evropy.

přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
18.11.20 Papež: Je důležité respektovat lidské tělo a důstojnost ženy
18.11.20 Panna Maria, žena modlitby
11.11.20 Papež: Modlitba je kyslík života
11.11.20 Vytrvalá modlitba
4.11.20 Papež připomenul bezbranné oběti terorismu



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2020 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Blíží se beatifikace italského kněze a španělských mučedníků

Konzistoř částečně on-line

“Vraťme se k snům” – vychází nový knižní rozhovor s papežem Františkem

Proměnit svět - text papeže Františka o roli křesťanství v dějinách naší civilizace

Papež lékařům: Jste neoslavovanými hrdiny pandemie

Překlad Kodexu kanonického práva do svahilštiny si vyžádal sedm let

Vysvěcen nový čínský diecézní biskup

Svatý otec: Poslední soud zakládá Pán na našich rozhodnutích

Petrův nástupce: Soudce je přítomen v těch nejposlednějších

Papež jmenoval nového regenschoriho sboru Sixtinské kaple

Papež: Jaké místo má chudý člověk v mém životě?

Římský biskup telefonicky hovořil s vrchním imámem al Azhar

 Nově na webu
Svatý otec: Jsme stvořeni, abychom uskutečňovali Boží sny

Publicistika: Čas pandemie – vzácný čas zmoudření?

Publicistika: Proměnit svět

Rozhovory: O “covidových” situacích a trojí životní samotě

Homilie: Svatý Václav nebyl kníže, ale otec ubohých

Archiv zpráv listopad 20
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30      

Starší zprávy >

Náš tip

Bratrství se zrodilo z Kříže

Takaši Pavel Nagai – k pětasedmdesátému výročí svržení atomové bomby na Nagasaki

Hořkosti v kněžském životě