Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Tato třetí neděle velikonoční klade znovu do středu naší pozornosti tajemství zmrtvýchvstalého Krista. Původce života, který zvítězil nad zlem a smrtí, daroval sebe sama jako výkupnou oběť za naše hříchy, ?on se jednou provždy stal naším obhájcem u tvého trůnu. On ? Beránek obětovaný ? už neumírá, Beránek zabitý žije navěky? (srov. Velikonoční preface, 3). Nechme se vnitřně zaplavit velikonoční září, plynoucí z tohoto obrovského tajemství, a prosme za pomoci responsoriálního Žalmu: ?Hospodine, ukaž nám svou jasnou tvář!?.

Světlo tváře Krista zmrtvýchvstalého nad námi dnes zazářilo zejména v evangelních rysech pěti blahoslavených, kteří budou během této liturgické slavnosti zapsáni do seznamu svatých: Arcangelo Tadini, Bernardo Tolomei, Nuno de Santa Maria Alvares Pereira, Geltruda Comensoli a Caterina Volpicelli. S radostí se připojuji k poutníkům, kteří sem přišli z různých zemí, aby jim vzdali hold, a které co nejsrdečněji zdravím. Rozmanité lidské a duchovní příběhy těchto nových světců nám vyjevují hloubku obnovy, kterou v srdci člověka působí tajemství Kristova zmrtvýchvstání; základní tajemství, které orientuje a řídí veškeré dějiny spásy. Právem nás proto církev vždycky a zvláště v této velikonoční době vyzývá, abychom upřely své zraky na Vzkříšeného Krista, reálně přítomného ve svátosti eucharistie.

Svatý Lukáš nám v dnešním evangeliu podává jedno ze zjevení vzkříšeného Krista (24,35-48). Evangelista začíná zmínkou o dvou učednících z Emauz, kteří se narychlo vrátili do Jeruzaléma, aby vyprávěli jedenácti apoštolům, jak ho poznali ?při lámání chleba? (v.35). A zatímco jim vyprávěli o mimořádné zkušenosti svého setkání s Pánem, ?stál najednou on sám uprostřed nich? (v.36). Tímto nečekaným zjevením byli apoštolé zděšeni a polekáni do té míry, že Ježíš, aby jim dodal jistotu a přemohl jejich váhavost a pochybnosti, požádal je, aby se ho dotkli ? nebyl přízrakem, ale člověkem z masa a kostí ? a požádal je pak, aby mu dali něco najíst. Znovu, stejně jako se to přihodilo těm dvěma z Emauz, je vzkříšený Kristus u stolu při jídle spolu se svými, zjevuje se učedníkům, pomáhá jim porozumět Písmu a vykládá jim události spásy ve světle Velikonoc. ?Musí se naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích a Žalmech? (v.44). A vybízí je, aby hleděli do budoucnosti: ?v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům byly odpuštěny hříchy? (v.47). Tatáž zkušenost ožívá v každém společenství při eucharistické slavnosti, zejména v neděli. Eucharistie je privilegovaným místem, ve kterém církev poznává ?původce života? (srov. Sk 3,15), je ?lámáním chleba?, jak je nazývána ve Skutcích apoštolů. V ní prostřednictvím víry vstupujeme do společenství s Kristem, který je ?oltářem, obětí a knězem? (srov. Velikonoční preface, 5). Shromažďujeme se kolem Něho, abychom si připomněli Jeho slova a události, obsažené v Písmu; opět prožíváme jeho utrpení, smrt a zmrtvýchvstání. Slavením eucharistie se spojujeme s Kristem, výkupnou obětí, a z Ní čerpáme odpuštění a život. Co by bylo bez eucharistie z našeho křesťanského života? Eucharistie je trvalým a živým dědictvím, které nám Pán zanechal ve svátosti svého Těla a své Krve, musíme ji ustavičně promýšlet a prohlubovat, aby - jak prohlásil ctihodný papež Pavel VI. - mohla ?vtisknout svoji nevyčerpatelnou účinnost všem dnům našeho smrtelného života? (Insegnamenti, V, str.779). Svatí, kteří se živili eucharistickým chlebem a kterým dnes vzdáváme hold, naplnili své poslání evangelní lásky v různých prostředích, kde působili se svými zvláštními charismaty.

Dlouhé hodiny trávil v modlitbě před eucharistií svatý Arcangelo Tadini, který měl ve své pastorační službě stále na paměti lidskou osobu v její úplnosti, a pomáhal svým farníkům růst lidsky i duchovně. Tento svatý kněz, člověk plně Boží, připravený nechat se za všech okolností vést Duchem svatým, byl současně připraven dostát naléhavým požadavkům dané chvíle a nalézat východiska. Přijal proto nemálo konkrétních a odvážných iniciativ, například organizaci ?Dělnického katolického sdružení vzájemné pomoci?, budovu přádelny a konviktu pro dělnice a roku 1900 založení ?Kongregace sester pomocnic Svatého Domu Nazaretského? za účelem evangelizace světa práce prostřednictvím sdílení námah podle příkladu Svaté rodiny Nazaretské. Jak prorocká byla charismatická intuice Dona Tadiniho a jak aktuální zůstává jeho příklad i dnes v době vážné ekonomické krize! Připomíná nám, že jedině pěstováním stálého a hlubokého vztahu k Pánu, zejména ve svátosti eucharistie, můžeme být s to nést kvas evangelia do různých pracovních činností a do všech oblastí naší společnosti.

Také svatý Bernard Tolomei, iniciátor ojedinělého mnišského benediktinského hnutí, se vyznačuje láskou k modlitbě a k manuální práci. Jeho život byl eucharistický, cele věnovaný kontemplaci, která se přenášela do pokorné služby bližnímu. Díky jeho jedinečnému duchu pokory a bratrskému přístupu si jej mniši volili za opata celkem 27 po sobě následujících let, až do jeho smrti. Kromě toho se mu 21.ledna 1344 dostalo od Klementa VI. papežského schválení nové benediktinské kongregace, nesoucí jméno ?Svaté Panny z Olivetské hory?. V době velkého moru roku 1348 opustil samotu Olivetské hory a vydal se do kláštera sv. Benedikta na Porta Tufi v Sieně, aby zde pomáhal svým mnichům zasaženým touto pohromou a přitom zemřel jako oběť této nemoci, jako autentický mučedník lásky. Příklad tohoto světce je nám výzvou, abychom svoji víru tlumočili do života oddaného Bohu v modlitbě a službě bližním pod vedením lásky připravené i k nejvyšší oběti.

?Hospodine, ukaž nám svou jasnou tvář. Hospodin vyslyší, když k němu zavolám? (Žl 4,4). Tato slova responsoriálního žalmu vyjadřují tajemství dobrodružného života Nuno de Santa Maria, národního hrdinu a světce z Portugalska, který žil na přelomu 14. a 15.století. Do svých 63 let byl vojenským velitelem a jako takový vybojoval nezávislost Portugalska na Kastilii. Svatý Nuno se pokládal za nástroj militia Christi a svým křesťanským životem vydával svědectví světu. Jeho charakteristickými vlastnostmi byly intenzivní život modlitby a absolutní důvěra v Boží vedení. Přestože byl vynikajícím vojákem, nikdy nedopustil, aby jeho osobní dary převládaly nad svrchovanou vládou Boží. Svatý Nuno přičítal své vítězství Matce Boží, kterou hluboce ctil. Uchýlil se proto ne náhodou do kláštera Karmelu, který sám založil. Těší mne, že mohu celé církvi ukázat tuto příkladnou postavu víry a modlitby působící ve zdánlivě nepříznivém kontextu. To dokazuje, že v jakékoliv situaci i ve vojenském a válečném prostředí je možné uskutečnit a realizovat hodnoty a principy křesťanského života, pokud je prožíván ve službě obecnému dobru a ke slávě Boží.

Zvláštní přitažlivostí k Ježíši v eucharistii se vyznačovala již od dětství svatá Geltruda Comensoli. Adorace eucharistického Krista se stala hlavním smyslem - a mohli bychom říci, že přímo jakousi podmínkou - jejího života. Právě před eucharistií svatá Gertruda pochopila své povolání a poslání v církvi, totiž bezvýhradně se darovat apoštolské a misijní činnosti, zejména ve prospěch mládeže. V poslušnosti papeži Lvu XIII. se tak zrodil její Institut, který měl za cíl tlumočit ?lásku nazíranou? v eucharistickém Kristu do ?lásky žité? v oddanosti bližnímu, který je v nouzi. V bezradné a často zraněné společnosti jakou je i ta naše a vůči mládeži, která podobně jako ta naše hledá hodnoty a smysl svého života, ukazuje svatá Gertruda jako pevný opěrný bod Boha, který se v eucharistii stal naším druhem na cestě. Připomíná nám, že ?adorace musí převládat nad všemi díly lásky?, protože z lásky ke Kristu zemřelému a zmrtvýchvstalému, skutečně přítomnému ve svátosti eucharistie, pramení ona evangelní láska, která nás vede k tomu, abychom všechny lidi považovali za bratry.

Svědkyní božské lásky byla také svatá Kateřina Volpicelli, která usilovala o to ?být Kristova, aby přiváděla ke Kristu? ty, které potkávala v Neapoli na konci 19.století v dobách duchovní a sociální krize. Také jejím tajemstvím byla eucharistie. Svým prvním spolupracovnicím radila, aby pěstovali intenzivní duchovní život modlitbou a především oživujícím kontaktem s eucharistickým Ježíšem. A totéž je i dnes podmínkou pokračování díla a poslání, které začala a zanechala jako odkaz ?Služebnicím Nejsvětějšího Srdce?. Být autentickými vychovatelkami víry, toužícími předávat novým generacím hodnoty křesťanské kultury je možné, jak ráda říkávala, jedině osvobozením Boha z vězení, do něhož jej lidé vsadili. Jedině v Kristově Srdci může totiž lidstvo nalézt svůj ?stálý příbytek?. Svatá Kateřina kéž ukazuje svým duchovním dcerám a nám všem náročnou cestu konverze, která radikálně mění srdce a projevuje se konkrétním a důsledně evangelním jednáním. Takto je možné položit základy společnosti otevřené pro spravedlnost a solidaritu a překonat tak onu ekonomickou a kulturní nerovnováhu, která nadále trvá ve velké části naší planety.

Drazí bratři a sestry, vzdávejme díky Pánu za dar svatosti, který dnes zazářil v církvi jedinečnou krásou v Arcangelo Tadinim, Bernardo Tolomeim, Nunovi od Svaté Marie Alvares Pereiry, Geltrudě Comensoli a Kateřině Volpicelli. Nechme se přitahovat jejich příkladem, nechme se vést jejich učením, aby se i náš život stal chvalozpěvem Bohu ve stopách Ježíše, jenž je s vírou adorován v eucharistickém tajemství a jemuž se velkodušně slouží v našich bližních. Kéž je nám dáno uskutečnit toto evangelní poslání na mateřskou přímluvu Marie, Královny svatých a všech těchto pěti nových zářících příkladů svatosti, které dnes s radostí ctíme. Amen!

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie