V rámci komentáře církev a svět přinášíme vzpomínky Mons. Josefa Laštovici, jednoho z pamětníků této významné osobnosti českých národních dějin.
Kdy jste se setkal s arcibiskupem Beranem vůbec poprvé?
?K prvnímu mému setkání s arcibiskupem Beran došlo nikoli až v době exilu, ale už v létě roku 1947, kdy jsme se jako mladí medici a lékaři účastnili duchovních cvičení. Organizoval to tehdy Silvestr Krčméry. Exercicie nám dával dnes již také Boží Služebník Jan Evangelista Urban a bylo to revoluční tím, že přednášky byly dávány pro mladé muže i ženy společně, k čemuž dal souhlas přímo arcibiskup Beran. Po třech dnech pak arcibiskup Beran přišel mezi nás a měl pro nás krásnou přednášku o spolupráci kněze a lékaře. Já jsem to bral tenkrát jako mladý medik a nevěděl, že mi to bude jednou sloužit jako knězi, protože ke kněžství mne Pán Bůh povolal až v exilu.
Pak jsme o něm dlouho nevěděli nic, ale mezi exulanty hlavně kněžími a řeholními sestrami jsme se modlívali každý den v 21 hodin společně i každý sám za ty naše, co u nás byly vězněni a pronásledováni, takže pan arcibiskup byl také stále v těchto našich modlitbách přítomen. Hned po svém příletu do Říma v roce 1965 zavedl kardinál Beran jednu dobrou věc. Protože tehdy pracovalo na římské kurii několik českých kněží, zvával nás pravidelně do Nepomucena na oběd, kde jsme s ním vedli velmi zajímavé rozhovory. Tehdy začínala pokoncilní krize a my jsme mu líčili, někdy dramaticky, co všechno se v církvi děje. A pan kardinál si při tom zapálil Havana - doutník byla taková jeho slabůstka, lze-li to tak říci, a lidé mu často jako pozornost krabičku s doutníky přinášeli. On při tom našem líčení pokuřoval, a když všechny naše hrůzné zprávy vyslechnul, tak řekl: ?Jak je ten svět zmatený.? Pokřižoval se a dodal: ?Pane, smiluj se nad námi?.?
Jako jediný český biskup vystoupil kardinál Beran na 2.vatikánském koncilu?
?To bylo něco úžasného, co mu Pán Bůh dopřál, protože z Prahy přiletěl v únoru 1965 a v říjnu téhož roku bylo poslední zasedání koncilu. Když přišel poprvé do koncilní auly, což byla hlavní loď sv. Petra, proměněná v zasedací síň, kde bylo 2500 biskupů z celého katolického světa, včetně různých delegací, poradců a odborníků, a tehdejší sekretář koncilu arcibiskup Felici ohlásil pana kardinála jako svědka víry, tak všichni povstali a bouřlivým potleskem ho přivítali. On pak pronesl tu slavnou řeč o svobodě svědomí, která byla velmi pozitivně přijata a některé jeho myšlenky se pak dostaly i do koncilního dekretu o Náboženské svobodě.?
Jaké byly nejvýznamnější rysy jeho osobnosti?
?Mne zaujaly na panu kardinálovy tři věci. V první řadě to byl muž modlitby. Kolikrát jen jsme ho byli navštívit a nenašli ho v jeho bytě! Bezpečně jsme ho ovšem našli vždycky v kapli, kde měl svoje klekátko. Když jsem se posadil naproti němu a viděl jako on se svým Mistrem a Pánem rozmlouvá, že modlitba je skutečně jeho rozhovor s Bohem, tak asi jako když jsme mohli být přítomni v soukromé kapli Jana Pavla II. na jeho mši svaté, když jsme seděli naproti němu, to jsme zažili něco podobného. To byli dva muži modlitby Jan Pavel II. a kardinál Beran. To jsem si říkal: ?Pane Bože, kdybych se dovedl takhle modlit.? Druhou věcí pak byla eucharistie. Každý biskup si na začátku své pastýřské služby vybírá heslo. A tehdejší arcibiskup Beran si zvolil heslo Eucharistie a práce. To bylo na tehdejší dobu také revoluční. Co tím chtěl říci? On velice vroucně prožíval mši svatou a adoraci před svatostánkem a tím svým heslem vlastně chtěl říci, že to není jenom nějaká soukromá zbožnost, ale že máme eucharistii vnést do života práce, do našeho denního života, tam kde působíme, všude přinést eucharistického Krista. Toto heslo svým příkladem uplatňoval. Za třetí to pak byla jeho láska k církvi a Svatému otci. On se za církev denně modlil. V Papežské koleji Nepomucenum si na chodbě, kdy bydlel dal zřídit soukromou kapličku, kde měl z krásného mramoru sošku sv. Michaela archanděla, jak zabíjí draka. To souviselo s modlitbou, kterou kdysi předepsal Lev XIII., aby se ji věřící modlili s knězem po mši za církev: ?Svatý Michaeli archanděle, braň nás v boji proti zlobě a úkladům ďáblovým?? atd. A tu sošku měl nad svatostánkem. To byla jeho láska k církvi, která pak vyrostla také tím, že přijal dobrovolně na sebe exil. Svatý otec mu to nemohl nařídit, ale přál si, aby se uprázdnil 15 roků osiřelý svatovojtěšský stolec, aby tam mohl po něm přijít biskup a pozdější kardinál Tomášek. Toto Svatý otec velmi oceňoval, protože exil byl pro kardinála Berana opravdu životní kříž, který on z lásky k církvi a ke Svatému otci přijal.?
Jaké byly okolnosti jeho odchodu na věčnost
?Vážnost jaké se těšil u Svatého otce se projevila právě onoho 17.května, kdy papeži oznámili, že kardinál Beran umírá. Kard. Beran byl ještě den před tím na svátek sv. Jana Nepomuckého přítomen v kapli Nepomucena na litaniích k našim patronům spolu s bohoslužbou slova, které se zúčastnil spolu s kardinálem Ottavianim. Potom byla taková menší akademie, setkání s nimi v salonu Nepomucena, což bylo naposled, kdy jsme ho viděli. Druhý dne pak odešel na věčnost. Lze říci, že to byl dies natalis, jak říkali první křesťané, tedy den narození pro věčnost. Svatý otec, obdržel zprávu o tom, že pan kardinál umírá, ale protože měl na audienci nějakého diplomata, kterou nemohl přerušit, řekl: ?Jakmile bude konec okamžitě přijedu.? Přijel však asi tři minuty po smrti pana kardinála, což ho velmi dojalo. U vrátnice Svatého otce přijímal O. Špidlík, který mu to oznámil. On však přesto ještě šel k němu, políbil ho a pak krátce promluvil k přítomným. A Pavel VI. také rozhodl o tom, že když mocipáni nedovolili ani po smrti panu kardinálovi, aby se vrátil do vlasti, tak jej nechal pohřbít na čestném místě v kryptách baziliky sv. Petra mezi papeži a co nejblíže hrobu sv. Petra. Pavel VI. tak rozhodl z vděčnosti za oběť, kterou kard. Beran přijal z lásky k církvi. Jeho láska k církvi a ke Svatému otci je pro mne vzorem.?
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
