VaticanNews.va

   16. 9. 2019

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.6041
Poslechem z webových stránek.3749
Četbou textů na webových stránkách.6056
Poslechem i četbou.3560


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Papež František o kritikách na jeho osobu

Zemřel otec Josef Koláček SJ

Cílem zednářství je likvidace křesťanské víry a morálky, říká bývalý zednář


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Encykliky, exhortace 

7.7.2009 

Caritas in veritate - 4.kapitola

Česká sekce RV

ČTVRTÁ KAPITOLA
ROZVOJ NARODŮ, PRÁVA A POVINNOSTI, ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ

43. ?Všeobecná solidarita je tedy skutečností a přináší nám nejen dobrodiní, ale také povinnosti?.[105] Mnozí lidé dnes tíhnou k domněnce, že nejsou nikomu kromě sebe nic povinováni. Domnívají se, že jsou nositeli pouze práv, a narážejí často na velké překážky při dozrávání k odpovědnosti za integrální rozvoj svůj i těch druhých. Proto je důležité stimulovat novou reflexi o tom, že práva předpokládají určitý rámec povinností, bez nichž by se proměnila na svévoli.[106] Jsme dnes svědky tíživého protikladu. Zatímco na jedné straně jsou vymáhána práva, jež mají ráz libovolnosti a postradatelnosti, a vznáší se nárok na jejich uznání a šíření veřejnými strukturami, na druhé straně jsou zneuznávána a znásilňována elementární a základní práva velké části lidstva.[107] Nezřídka se zaznamenává souvislost mezi vymáháním práva na zbytečnosti či dokonce na výstřelky i neřesti v bohatých společnostech a nedostatkem jídla, pitné vody, základního vzdělání či zdravotnické péče v jistých regionech zaostalého světa i na periferiích velkých metropolí. Souvislost spočívá ve skutečnosti, že individuální práva oproštěná od rámce povinností, které jim dávají plný smysl, se stávají pomatenými a roztáčejí spirálu prakticky neomezených kritérií zbavených požadavků . Vyhrocování práv ústí do opomíjení povinností. Povinnosti omezují práva, protože odkazují na antropologický a etický rámec, do jehož pravdy spadají i práva, aniž by se stala svévolnými. Z tohoto důvodu povinnosti posilují práva a pobízejí k jejich obraně a prosazování jako k závazku, který je třeba přijmout v dobrém. Pokud jsou však práva založena pouze na usneseních občanských shromáždění, mohou být kdykoli změněna, a proto v obecném povědomí ochabuje povinnost je respektovat a dodržovat. Vlády a mezinárodní Organizace tak mohou zapomenout na objektivitu a ?nezadatelnost? práv a považovat je prostě za výsledek společného usnesení. Pokud k tomu dojde, je opravdový rozvoj národů ohrožen.[108] Takovéto postoje kompromitují autoritu mezinárodních organizací zejména v očích zemí, které nejvíce potřebují rozvoj. Ty totiž požadují po mezinárodním společenství, aby přijalo za svou povinnost pomáhat jim k tomu, aby byly ?budovateli své vlastní šťastné budoucnosti?,[109] aby tak na sebe vzaly své povinnosti. Vzájemné sdílení povinností aktivizuje mnohem více než pouhé vyžadování práv.

44. Pojetí práv a povinností v rozvoji je dramatickým způsobem vystaveno zkoušce z důvodu problematiky spojené s demografickým růstem. Jde o velmi důležitou hranici pravého růstu, protože se týká nezadatelných hodnot života a rodiny.[110] Považovat růst populace za první příčinu zaostalosti je chybné nejenom z hlediska morálního, ale také ekonomického. Stačí pomyslet jednak na významné snížení dětské úmrtnosti a prodloužení průměrného věku v zemích ekonomicky rozvinutých, a jednak na znamení nikoli bezvýznamné krize společností, v nichž dochází ke zneklidňujícímu snížení porodnosti. Zůstává, samozřejmě, nezbytné věnovat dostatečnou pozornost odpovědnému rodičovství, které představuje mimo jiné faktický přínos k integrálnímu lidskému rozvoji. Církev, které leží na srdci opravdový rozvoj člověka, doporučuje úctu k němu v celém jeho konání s autentickou lidskou dimenzi . Tuto dimenzi je třeba rozpoznat zejména v sexualitě: nelze ji redukovat na pouhý aspekt požitku a hry, stejně jako sexuální výchovu nelze redukovat na technickou instruktáž za účelem ochrany zainteresovaných před eventuální nákazou či před ?rizikem? plození. To by znamenalo ochuzovat a zanedbávat hluboký význam sexuality, který naopak musí uznávat a zodpovědně přijímat jak jednotlivá osoba, tak i společenství. Odpovědnost totiž zakazuje jednak pokládat sexualitu za pouhý zdroj rozkoše a jednak zatahovat ji do politiky násilného plánování rodičovství. V obou případech se jedná o materialistické koncepce a politiku, v níž se ocitají lidé, aby pak byli vystavováni různým formám násilí. Proti tomu všemu je třeba klást primární kompetenci rodin[111] na tomto poli oproti státu a jeho restriktivní politice, jakož i vhodnou výchovu rodičů.
Morálně zodpovědná otevřenost k životu je sociální i ekonomické bohatství. Velké národy mohly vyjít z bídy také díky velkému počtu svého obyvatelstva a jeho schopnostem. Naopak národy kdysi kvetoucí prožívají nyní fázi nejistoty a v některých případech přímo úpadek v důsledku poklesu natality, jenž je ústředním problémem společností s vysokým blahobytem. Snížení počtu narozených někdy i pod hranici takzvaného ?reprodukčního indexu?, způsobuje také krizi sociálního zabezpečení, zvyšuje jeho náklady, zmenšuje uložené úspory a tím i finanční zdroje nezbytné pro investice, redukuje disponibilitu kvalifikovaných pracujících, zužuje rezervy ?mozků?, z nichž národ může čerpat pro své potřeby. Kromě toho rodiny s malým a někdy velmi malým počtem členů ochuzují sociální vztahy, s obtížemi vychovávají děti k občanským ctnostem a nedovedou zaručit formy solidarity, které jsou vlastní tradiční ?široké? rodině. Tyto situace jsou příznakem chabé důvěry v budoucnost i morální únavy. Stává se tak sociální, ba dokonce ekonomickou nutností opět navrhovat novým generacím krásu rodiny a manželství, soulad těchto institucí s nejhlubšími požadavky srdce i s důstojností lidské osoby. V této perspektivě jsou státy povolány zavádět politiku, která prosazuje ústřední postavení a integritu rodiny založené na manželství mezi mužem a ženou, první a životodárné buňky společnosti,[112] a starat se kromě jejích ekonomických a daňových problémů také ? a především ? o její vztahovou podstatu.

45. Odpovídat na nejhlubší morální požadavky lidské osoby má také důležitý a blahodárný dopad na ekonomickou rovinu. Ekonomika totiž ke svému správnému fungování potřebuje etiku; nikoli jakoukoli etiku, nýbrž etiku přátelskou lidské osobě. Dnes se na ekonomickém, finančním a podnikatelském poli hodně mluví o etice. Vznikají studijní centra a formační kurzy business ethics; ve vyspělém světě se šíří systém etických certifikací jdoucí v linii ideového hnutí vzniklého okolo sociální odpovědnosti podnikání. Banky nabízejí takzvaně ?etické? účty a investiční fondy. Rozvíjí se ?etické financování? zejména za pomoci mikrokreditů a obecněji mikrofinancování. Tyto procesy vzbuzují uznání a zasluhují si širokou podporu. Jejich pozitivní účinky lze vnímat také v méně rozvinutým oblastech země. Nicméně je dobré vypracovat také platné rozlišovací kriterium, neboť je zřejmé i určité zneužívání přívlastku ?etický?, jenž je používán velice všeobecně k označení velmi různorodých obsahů, a to až do té míry, že pod jeho značkou se skrývají rozhodnutí a volby, které odporují spravedlnosti a pravému dobru člověka.
Velmi totiž záleží na morálním systému, ke kterému se vztahuje. K tomuto tématu podává sociální učení církve svůj specifický přínos, který je založen na stvoření člověka ?k obrazu Božímu? (Gn 1,27), což je fakt, z něhož vyplývá nezcizitelná důstojnost lidské osoby jakož i transcendentní hodnota přirozených morálních norem. Ekonomická etika, která by odhlížela od těchto dvou pilířů, by riskovala nevyhnutelnou ztrátu vlastní konotace a vystavovala by se manipulaci; přesněji řečeno, hrozilo by jí, že se stane účelovou ve prospěch existujících ekonomicko-finančních systémů, místo toho, aby korigovala jejich dysfunkce. Mimo jiné by skončila i ospravedlňováním financování projektů, které etické nejsou. Dále se nesmí užívat slovo ?etický? způsobem ideologicky diskriminačním a zanechávat tím dojem, že nejsou etické ty iniciativy, které nejsou dekorovány tímto označením. Je třeba se zasadit ? a to je podstatný dodatek! - nejenom o to, aby vznikaly ?etické? sektory nebo segmenty ekonomiky či financování, nýbrž aby celá ekonomika a veškeré financování byly etické, a to nikoli vnějším nálepkováním, ale respektováním vnitřních požadavků vlastních jejich povaze. Jasně o tom mluví nedávné sociální učení církve, které připomnělo, že ekonomika spolu se všemi svými odvětvími je sektorem lidské činnosti.[113]

46. Vezmeme-li v úvahu tématiky týkající se vztahu mezi podnikáním a etikou, jakož i vývoj, kterým výrobní systém prochází, zdá se, že dosud užívané rozlišení mezi podniky zaměřené na zisk (profit) a organizacemi nezaměřenými na zisk (non profit) již není schopno úplně postihnout skutečnost, ani se účinně zaměřovat na budoucnost. V posledních desetiletích se objevuje rozsáhlá oblast ležící mezi oběma typologiemi podniků. Je tvořena tradičními podniky, které se však zavazují mimospolečenskými dohodami k pomoci zaostalým zemím; nadacemi, které jsou výrazem jednotlivých podniků; podnikatelskými skupinami zaměřenými na sociální cíle; rozmanitým světem subjektů takzvané občanské ekonomiky a ekonomiky společenství. Nejedná se pouze o ?třetí sektor?, ale o novou obsáhlou a různorodou realitu, která spojuje soukromý a veřejný sektor, nevylučuje zisk, ale považuje ho za nástroj k uskutečnění humanitárních a sociálních cílů. Skutečnost, že tyto podniky rozdělují zisky či nikoli anebo že přijímají jednu či druhou stanovenou právní formu, je druhotná vzhledem k jejich disponibilitě chápat zisk jako nástroj pro dosažení cílů humanizace trhu a společnosti. Je žádoucí, aby tyto nové formy podnikání nalezly ve všech státech také náležitou právní a fiskální konfiguraci. Aniž by snižovaly ekonomickou a sociální důležitost a užitečnost tradičních forem podnikání, umožňují tyto nové formy podnikání vývoj systému směrem k jasnějšímu a dokonalejšímu přijetí povinností jednotlivými ekonomickými subjekty. A nejenom to. Sama pluralita institucionálních forem podnikání vytváří civilizovanější a zároveň konkurenceschopnější trh.

47. Vývoj různých typologií podnikání a zejména těch, jež jsou s to chápat zisk jako nástroj k dosažení cílů humanizujících trh a společnost, musí být sledován také v zemích, které trpí vylučováním či vytlačováním na okraj řetězců globální ekonomiky a kde je velmi důležité postupovat za pomoci projektů vhodně pojaté a spravované subsidiarity, jež směřují k posílení práv, ale stále počítají také s přebíráním příslušných odpovědností. Při zásazích ve prospěch rozvoje se musí chránit princip ústředního postavení lidské osoby, která je subjektem, na nějž především se musí vázat povinnost rozvoje. Hlavním zájmem je zlepšení životní úrovně konkrétních lidí v určitém regionu, aby se mohli ujmout oněch povinností, které jim nynější nouze nedovoluje plnit. Starostlivost nemůže být nikdy nějakým abstraktním postojem. Mají-li rozvojové programy být přizpůsobeny jednotlivým situacím, musí mít flexibilní charakter a lidé, kterým pomáhají, by měli být přímo zapojeni do jejich vytváření a stát se protagonisty při jejich uskutečňování. Je také nezbytné aplikovat kritéria růstu a doprovázení ? včetně dohlížení na výsledky ? protože neexistují recepty univerzálně platné. Mnohé závisí na konkrétním vedení těchto zákroků. ?Protože rozvojové národy jsou budovateli svého vlastního pokroku, berou jen na sebe odpovědnost, které nikterak nebudou moci dostát, budou-li žít jedni od druhých izolováni.?[114] Dnes, kdy se upevňuje proces postupné integrace planety, platí toto napomenutí Pavla VI. tím více. Dynamika spájení nemá v sobě nic mechanického. Řešení je třeba posuzovat na životě národů a konkrétních lidí, na základě rozvážného vyhodnocení každé situace. Vedle makroprojektů poslouží i mikroprojekty a zejména pomůže faktická mobilizace všech subjektů občanské společnosti, jak právnických tak i fyzických osob.
Mezinárodní spolupráce potřebuje lidi, kteří se podílejí na procesu ekonomického a lidského rozvoje prostřednictvím solidarity přítomnosti, doprovázení, formace a respektu. Z tohoto hlediska by se mezinárodní organizace samy měly tázat na efektivní účinnost svých často velmi drahých byrokratických a administrativních aparátů. Někdy se stává, že se příjemce pomoci ocitne jakoby ve funkci toho, kdo mu pomáhá, a že chudí slouží k tomu, aby drželi při životě přebujelé byrokratické organizace, které si ponechávají pro vlastní udržení příliš vysoké procento zdrojů, jež měly být určeny na rozvoj. V této souvislosti by bylo záhodno, aby se všechny mezinárodní organismy a nevládní organizace zasadily za úplnou transparentnost, informovaly dárce a veřejné mínění o procentuální částce z přijatých fondů, jež je určena na programy spolupráce, o skutečném obsahu takovýchto programů a nakonec o skladbě výdajů těchto institucí samotných.

48. Téma rozvoje je dnes silně vázáno také na povinnosti, které vyplývají ze vztahu člověka k přirozenému životnímu prostředí. Bůh ho daroval všem a jeho užívání pro nás představuje odpovědnost vůči chudým, vůči budoucím generacím i celému lidstvu. Pokud se příroda a v první řadě lidská bytost považuje za plod náhody či evolučního determinismu, ve svědomí se oslabuje vědomí odpovědnosti. Pokud nedokážeme v přírodě vycítit náměty k dokončování a úkoly k naplňování, dopadne to buď tak, že ji považujeme za nedotknutelné tabu anebo naopak, že ji zneužíváme. Oba tyto postoje nejsou v souladu s křesťanským pohledem na přírodu, plod Božího stvoření.
Příroda je výrazem plánu lásky a pravdy. Předchází nás a je nám dána Bohem jako prostředí k životu. Hovoří k nám o Stvořiteli (srov. Řím 1,20) a o jeho lásce k lidstvu. Je určena k tomu, aby byla ?sjednocena? v Kristu na konci časů (srov. Ef 1, 9-10); Kol 1, 19-20). Také ona je tedy ?povoláním?.[115] Příroda je nám k dispozici nikoli jako ?shluk náhodně rozesetých odpadků?,[116] nýbrž jako dar Stvořitele, který určil její vnitřní řád, aby z něj člověk čerpal nutné ukazatele k její ?ochraně a k péči o ni?.[117] Je však třeba také zdůraznit, že pravému rozvoji odporuje, pokládá-li se příroda za důležitější než samotná lidská osoba. Takovýto přístup zavádí novopohanské postoje nebo nový panteizmus; ze samotné přírody, pojaté čistě naturalisticky, se nemůže odvodit spása člověka. Proto je třeba odmítnout také opačný přístup, který směřuje k její úplné technizaci, protože přírodní prostředí není jenom matérie, kterou lze disponovat podle našeho zalíbení, ale podivuhodné dílo Stvořitele, jež v sobě nese určitou gramatiku, která poukazuje na účelnost a kritéria moudrého a nikoli účelového užívání. Dnes pocházejí mnohé škody způsobené rozvoji právě z těchto zdeformovaných pojetí. Naprosté zredukování přírody jen na celek pouhých teoretických údajů vede ke vzniku zdroje násilí proti spojení se životním prostředím a dokonce k odůvodňování postojů nerespektujících samotnou přirozenost člověka. Tu totiž tvoří nejen matérie, ale také duch, a jako taková oplývá transcendentními významy a cíli, jichž je třeba dosáhnout, a má normativní charakter také pro kulturu. Člověk interpretuje a utváří životní prostředí pomocí kultury, která je orientována odpovědnou svobodou, dbající příkazů mravního zákona. Plány integrálního lidského rozvoje proto musí brát v úvahu příští generace a musí se vyznačovat mezigenerační solidaritou a spravedlností a brát ohled na mnohotvárné oblasti: ekologickou, právní, ekonomickou, politickou a kulturní.

49. Otázky spojené s péčí a ochranou životního prostředí musí dnes nutně brát v úvahu energetickou problematiku. Hromadění zásob pro výrobu energie z neobnovitelných zdrojů, jež vytvářejí některé státy, mocenské skupiny a podniky, totiž představuje vážnou překážku pro rozvoj chudých zemí. Ty nemají ekonomické zdroje ani pro přístup k existujícím neobnovitelným zdrojům, ani na financování výzkumu nových a alternativních zdrojů. Spekulativní nákup přírodních zdrojů, které se v mnoha případech nacházejí právě v chudých zemích, plodí vykořisťování a časté konflikty mezi národy i v jejich nitru. Tyto konflikty se často vedou právě na půdě oněch zemí a jejich bilancí jsou obrovské ztráty na životech, ničení a další úpadek. Mezinárodní společenství má za úkol neodkladně nalézt institucionální cesty, jak zavést pořádek do využívání neobnovitelných zdrojů za účasti také chudých zemí tak, aby se budoucnost plánovala společně.
Také na této frontě existuje naléhavá morální potřeba obnovy solidarity, zejména ve vztazích mezi rozvojovými a vysoce industrializovanými zeměmi.[118] Technologicky vyspělé společnosti mohou a nyní i musí zmenšovat vlastní energetickou spotřebu jednak proto, že výrobní činnosti se umenšují, jednak proto, že mezi občany se šíří větší ekologická vnímavost. Kromě toho je třeba dodat, že dnes je možné zvyšovat energetickou účinnost a zároveň dosahovat pokroku při hledání alternativních energií. Je však také zapotřebí celoplanetární redistribuce energetických zdrojů, aby k nim měly přístup také země, které je postrádají. Jejich osud nelze ponechat v rukou toho, kdo přijde první, anebo logice silnějšího. Jde o závažné problémy, pro jejichž náležité vyřešení se od všech vyžaduje, aby svědomitě vážili důsledky, které dopadnou na nové generace, zejména na množství mladých lidí v chudých národech, kde je index porodnosti obzvláště vysoký, a kteří ?se dožadují účasti na budování lepšího světa?.[119]

50. Tato odpovědnost je globální, protože se netýká jenom energie, ale celého stvoření, které nesmíme novým generacím zanechat ochuzené o jeho zdroje, z nichž mnohé nejsou obnovitelné. Člověku je dovoleno uplatňovat odpovědnou vládu nad přírodou, aby ji chránil, měl z ní užitek a také ji kultivoval novými způsoby a pokročilými technologiemi, aby mohla důstojně hostit a dávat obživu populaci, která ji obývá. Na této naší zemi je prostor pro všechny; na ní musí celá lidská rodina nalézt zdroje nezbytné k důstojnému životu s pomocí samotné přírody, daru Boha svým dětem, a s vynaložením vlastní práce a vlastní vynalézavosti. Musíme však upozornit na závažnou povinnost předat zemi novým generacím v takovém stavu, aby ji také ony mohly důstojně obývat a dále kultivovat. To v sobě zahrnuje závazek rozhodovat společně po odpovědném zvážení, jakou cestou se ubírat, s cílem posílit alianci mezi lidskou bytostí a životním prostředím, které má být zrcadlem stvořitelské lásky Boha, od něhož pocházíme a k němuž jdeme.[120] Je žádoucí, aby mezinárodní společenství umělo ocenit náklady, které nyní přenáší na nové generace, a neváhalo dát je hned zaplatit těm, kdo bezuzdně a škodlivě využívají prostředí, v němž žijeme. Ochrana životního prostředí, zdrojů a klimatu vyžaduje, aby všichni mezinárodně zodpovědní představitelé konali společně a dokázali, že jsou připraveni jednat v dobré víře při zachovávání zákonů a v solidaritě k nejslabším regionům planety.[121] Jedním z největších úkolů ekonomiky je právě co nejúčinnější využívání zdrojů, nikoli jejich zneužívání, za stálého vědomí, že pojem účinnosti není hodnotově neutrální.

51. Způsoby, jakými lidstvo zachází s životním prostředím, závisejí na způsobech, jakými zachází samo se sebou, a naopak. To vybízí dnešní společnost k vážnému přehodnocení svého životního stylu, který v mnoha částech světa inklinuje k požitkářství a konzumismu, lhostejno ke škodám, jaké z toho plynou.[122] Je nutná účinná změna mentality, která povede k přijetí nových stylů života, ?v nichž by určujícími prvky při rozhodování o spotřebě, šetření a investicích bylo hledání pravdy, krásy, dobra a spojení s ostatními v zájmu společného růstu?.[123] Každé porušení solidarity a občanského přátelství působí škody životnímu prostředí, stejně tak jako zhoršení životního prostředí vyvolává nespokojenost v sociálních vztazích. Příroda je zejména v naší době natolik integrována do sociálního a kulturního pohybu, že už téměř nepředstavuje nezávisle proměnnou. Eroze a vyčerpanost půdy některých zemědělských oblastí jsou také plodem zbídačení populací, které je obývají, a jejich zaostávání na rovině poznání. Podnícením ekonomického a kulturního rozvoje těchto populací se také chrání příroda. A kromě toho, kolik jen přírodních zdrojů je ničeno válkami! Pokoj národů a mezi národy by také umožnil větší ochranu přírody. Hromadění zásob zdrojů, zejména vody, vyvolává konflikty, které devastují dotčené národy. Pokojná dohoda o užívání zdrojů může chránit přírodu a současně blahobyt zainteresovaných společností.
Církev má odpovědnost za stvoření a musí tuto odpovědnost uplatňovat také na veřejnosti. A když tak činí, má bránit nejenom zemi,vodu a vzduch, dary stvoření, které patří všem. Má hájit především člověka proti sebezničení. Je nutné, aby existovalo něco jako správně pojímaná ekologie člověka. Přírodní úpadek je totiž úzce spjat s kulturou, která utváří lidské soužití; je-li uvnitř společnosti respektována ?humánní ekologie?,[124] pak z toho má prospěch také ekologie životního prostředí. Tak jako jsou lidské ctnosti mezi sebou spojeny, takže oslabení jedné vystavuje riziku ty ostatní, tak také ekologický systém stojí na respektování plánu, který se týká jak zdravého soužití ve společnosti, tak i dobrých vztahů k přírodě.
Na ochranu přírody nestačí jen oživovat nebo omezovat ekonomiku a nestačí ani vhodná osvěta. Jsou to důležité nástroje, ale rozhodujícím problémem je celkový morální stav společnosti. Pokud není respektováno právo na život a přirozenou smrt, zavádí-li se umělé početí, těhotenství a narození člověka, jsou-li lidská embrya obětována výzkumu, pak běžné svědomí končí u ztráty pojmu humánní ekologie a s ním také ekologie životního prostředí. Je tady rozpor, žádá-li se po nových generacích respekt k životnímu prostředí, a přitom jim výchova a zákony nepomáhají respektovat sebe samy. Kniha přírody je jedna a nedělitelná, jak po stránce životního prostředí, tak po stránce života, sexuality, manželství, rodiny, sociálních vztahů, jedním slovem integrálního lidského rozvoje. Povinnosti, které máme vůči životnímu prostředí, se pojí s povinnostmi, které máme vůči lidské osobě chápané samostatně i ve vztahu s druhými. Nelze vymáhat jedny a pošlapávat druhé. Toto je závažný protiklad dnešní mentality a praxe, která ponižuje lidskou osobu, otřásá životním prostředím a škodí společnosti.

52. Pravdu a lásku, kterou pravda odkrývá, nelze vyprodukovat nebo zhotovit. Lze je jedině přijmout. Jejich posledním zdrojem není a nemůže být člověk, ale Bůh, totiž ten, který je Pravda a Láska. Tento princip je dosti důležitý pro společnost a pro rozvoj, neboť ani jeden z nich nemohou být pouhými lidskými produkty; samo povolání k rozvoji lidských osob a národů se nezakládá na pouhém lidském usnesení, ale je vepsáno do plánu, který nás předchází a představuje pro nás všechny povinnost, kterou máme svobodně přijmout. To, co nás předchází a utváří ? subsistující Láska a Pravda ? nám ukazuje, co je dobro a v čem spočívá naše štěstí. Ukazuje nám tedy cestu k pravému rozvoji.

POKRAČOVÁNÍ ZDE


[105] Pavel VI., Populorum progressio, 17.

[106] Srov. Jan Pavel II., Pacem in terris: trvalé úsilí. Poselství ke Světovému dni míru, 1.leden 2003,5.

[107] Srov. Jan Pavel II., Pacem in terris: trvalé úsilí. Poselství ke Světovému dni míru, 1.leden 2003,5.

[108] Benedikt XVI., Srdcem pokoje je lidská osoba, Poselství ke Světovému dni míru, 1.leden 2007, 13.

[109] Pavel VI., Populorum progressio, 65.

[110] Srov. Pavel VI., Populorum progressio, 36.37.

[111] Srov. Pavel VI., Populorum progressio, 37.

[112] Srov. 2.vatikánský koncil, Apostolicam actuositatem, 11.

[113] Srov. Jan Pavel II., Centesimus annus, 32.

[114] Pavel VI., Populorum progressio, 77.

[115] Jan Pavel II., Mír s Bohem Stvořitelem. Mír s celým stvořením. Poselství ke Světovému dni míru, 1.ledna 1990, 6.

[116] Hérakleitos z Efesu (Efes 535 př.Kr. ? 475 př. Kr.), Fragment 22B124, in H.Diels a W.Kranz, Die Fragmente der Vorsokratiker, Weidmann, Berlin 1952.

[117] Papežská rada Iustitia et Pax, Kompendium sociálního učení církve, č.451-487.

[118] Srov. Jan Pavel II., Mír s Bohem Stvořitelem. Mír s celým stvořením. Poselství ke Světovému dni míru, 1.ledna 1990,10.

[119] Pavel VI., Populorum progressio, 65.

[120] Srov. Benedikt XVI., Lidská rodina je společenstvím pokoje, Poselství ke Světovému dni míru, 1.leden 2008,7.

[121] Srov. Benedikt XVI., Promluva k členům generálního shromáždění OSN, New York, 18.dubna 2008.

[122] Srov. Jan Pavel II., Mír s Bohem Stvořitelem. Mír s celým stvořením. Poselství ke Světovému dni míru, 1.ledne 1990, 13.

[123] Jan Pavel II., Centesimus annus, 36.

[124] Jan Pavel II., Centesimus annus, 38. Benedikt XVI., Srdcem pokoje je lidská osoba, Poselství ke Světovému dni míru, 1.leden 2007, 8.



Další články z podrubriky Encykliky, exhortace

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
25.6.10 7. ročník mezinárodního sympozia univerzitních profesorů o Caritas in veritate
29.8.09 68 evangelických intelektuálů vyzývá své souvěrce k četbě poslední encykliky
16.7.09 Italský prezident chválí novou encykliku
11.7.09 Benediktu XVI. by měli udělit Nobelovu cenu za ekonomii
9.7.09 Encyklika může být vodítkem pro summit G8



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2019 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu

Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež: Jak porazit zlo? Přijetím odpuštění

Papež: Z odvážné pokory toho, kdo nelže sám sobě, se rodí pokoj

Papež k charismatikům: Hukot Ducha svatého se rodí ze ztišení

Papež k východním katolickým biskupům: Pán se nebude ptát na vaše jurisdikce

Bartoloměj: „Dar Petrových relikvií je klíčovým krokem směrem k jednotě“

Hledat Boha a nechat se hledat Bohem, definoval papež augustiniánské charisma

Nové a odvážné kroky k plnému společenství, píše František Bartolomějovi

Papež ve dnech 19. – 26.11. navštíví Thajsko a Japonsko

Papežův vzkaz mladým z venezuelské Katolické akce

František k biskupům: Nechtějte se utvrzovat od těch, které máte utvrzovat vy

Papež k bosým augustiniánům: Kořeny a tradice jsou zárukou budoucnosti

Svatý otec svolává summit o globální výchově

 Nově na webu
Svatý otec: Bůh zachraňuje nabídkou, nikoli nařízením

Publicistika: Otec Koláček zprostředkovával pocit spojení se srdcem katolické církve

Publicistika: Bez průtahů a zbytečných řečí

Rozhovory: Přípona –ismus většinou nevěstí nic dobrého

Homilie: „Opovržený, opuštěný od lidí“ (Iz  52,2-3)

Archiv zpráv září 19
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30      

Starší zprávy >

Náš tip

Mystikou společného „my“ překonáme osvícenskou logiku

Lidské bratrství

Nemůžeme si dovolit uprostřed soužení ztrácet víru