Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
V jedné z předcházejících katechezí jsem prezentoval postavu Bernarda z Clairvaux, ?učitele něhy?, velkého protagonistu 12.století. Jeho životopiscem ? přítelem a ctitelem ? byl Vilém ze Saint-Thierry, u něhož se pozastavím dnešní reflexí.

Vilém se narodil v Liege mezi lety 1075-1080; ve vznešené rodině. Byl obdařen pronikavou inteligencí a vrozenou láskou ke studiu, navštěvoval proslulé školy té doby, jako byla ta v jeho rodišti a v Remeši, ve Francii. Byl v osobním kontaktu také s Abelardem, učitelem, který tak originálním způsobem aplikoval filosofii na teologii, že probouzel nemalý podiv i odpor. Také Vilém vyslovil své výhrady a pobídnul svého přítele Bernarda, aby k Abelardovi zaujal postoj. V odpověď na ono tajemné a neodolatelné volání Boha, kterým je povolání k zasvěcenému životu, Vilém vstoupil do benediktinského kláštera Saint-Nicaise v Remešské diecézi. V té době byla velmi rozšířena snaha očistit a obnovit mnišský život a učinit jej tak autenticky evangelním. V tomto smyslu Vilém působil uvnitř svého kláštera a všeobecně v rámci benediktinského řádu. Nicméně, narazil svými pokusy o reformu na nemalý odpor, a tak navzdory opačné radě přítele Bernarda, opustil roku 1135 benediktinské opatství, odložil černý hábit a oblékl bílý, aby se přidal k cisterciákům ze Signy. Od té chvíle až do smrti, která nadešla roku 1148, se věnoval kontemplaci Božích tajemství, což byla vždycky jedna z jeho nejhlubších tužeb, a sepisování děl duchovní literatury, důležitým v dějinách mnišské teologie.

Jedno z jeho první děl nese titul De natura et dignitate amoris (Přirozenost a důstojnost lásky). Tam je vyjádřena jedna ze základních Vilémových myšlenek, platná i pro nás. Principiální energie, která hýbe lidskou duší ? píše Vilém ? je láska. Lidská přirozenost ve své nejhlubší podstatě spočívá v lásce. Každé lidské bytosti je proto v posledku svěřen jediný úkol: naučit se mít rád, milovat - upřímně, autenticky a nezištně. Ale pouze ve škole Boží je tento úkol přijat a člověk může dosáhnout cíle, pro který je stvořen. Vilém proto píše: ?Uměním všech umění je láska? Láska je probouzena Stvořitelem přirozenosti. Láska je silou duše, která ji vede jakoby přirozenou tíží k cíli, který je jí vlastní.? (Přirozenost a důstojnost lásky, 1, PL 184, 379). Naučit se milovat, to si žádá dlouhou a náročnou cestu, kterou Vilém dělí na čtyři etapy, jež odpovídají čtyřem věkovým obdobím člověka: dětství, mládí, dospělost a stáří. Na této cestě si člověk musí uložit účinnou askezi, silnou sebekontrolu, aby se zbavil každého nezřízeného citu, každého podlehnutí egoismu, a ujednotit vlastní život v Bohu, zdroji, cíli a síle lásky až k dosažení vrcholu duchovního života, který Vilém definuje jako ?moudrost?. Na konci této asketické cesty nastává nezměrný pokoj a něha. Všechny schopnosti člověka ? inteligence, vůle, city ? spočinou v Bohu, jenž je poznán a milován v Kristu.

Také v dalších dílech mluví Vilém o tomto radikálním povolání lásky k Bohu, které je tajemstvím zdařilého a šťastného života a popisuje ho jako ustavičnou a rostoucí touhu, kterou inspiruje v srdci člověka samotný Bůh. V jedné meditaci říká, že ?předmětem této lásky je Láska s velkým L, totiž Bůh. On se vlévá do srdce toho, kdo miluje, a uschopňuje ho k jejímu přijetí. Dává se do sytosti a takovým způsobem, že touto sytostí touha nikdy nemizí. Takovýto vzlet lásky je dovršením člověka? (De contemplando Deo 6, passim, SC 61bis, str.79-83). Zaráží skutečnost, že když Vilém mluví o lásce k Bohu, přikládá značnou důležitost citové dimenzi. Naše srdce, drazí přátelé, je totiž z masa, a když milujeme Boha, který je Láska sama, jak nevyjádřit v tomto vztahu k Pánu také naše nejlidštější city, jako je něha, vnímavost, ohleduplnost? Samotný Pán, když se stal člověkem, nás chtěl milovat srdcem z masa!

Podle Viléma pak má láska další důležitou vlastnost: osvěcuje inteligenci a dovoluje lépe a hlouběji poznat Boha a v Bohu lidi i události. Poznání, které vychází ze smyslů a z inteligence, redukuje, ale neodstraňuje, odstup mezi subjektem a předmětem, mezi já a ty. Láska však vytváří přitažlivost a sdílení až do té míry, že dochází k transformaci a asimilaci mezi subjektem, který miluje a milovaným předmětem. Tato reciprocita citu a sympatie proto dovoluje mnohem hlubší poznání než to, které působí pouhý rozum. Tím se vysvětluje proslulý Vilémův obrat: ?Amor ipse intelectus est ? sama láska je principem poznání?. Ptejme se, drazí přátelé, není tomu právě tak v našem životě? Není snad pravdou, že známe skutečně jenom toho, koho a to,co milujeme? Bez určité sympatie nelze poznat nikoho a nic! A to platí především pro poznání Boha a jeho tajemství, která přesahují schopnost naší inteligence porozumět. Bůh je poznáván, je-li milován.

Syntézu myšlení Viléma ze Saint-Thierry najdeme v jednom obsáhlém dopise, adresovaném kartuziánům v Mont-Dieu, které často navštěvoval a které chtěl povzbudit a potěšit. Učený benediktin Jean Mabillon již roku 1690 dal tomuto dopisu příznačný název: Epistola aurea (Zlatý dopis). Učení, o duchovním životě, které tento list obsahuje, je cenné pro všechny, kteří touží růst ve společenství s Bohem, ve svatosti. V tomto traktátu Vilém podává cestu ve třech etapách: Je třeba přejít od člověka ?živočišného? k ?racionálnímu?, a dosáhnout toho ?duchovního?. Co chce říci autor těmito třemi výrazy? Na počátku člověk přijímá vizi života inspirovaného vírou úkonem poslušnosti a důvěry. Potom procesem zvnitřnění, kde hrají velkou roli rozum a vůle, je víra v Krista přijata s hlubokým přesvědčením a zakouší se harmonická vzájemnost mezi tím, co se věří a doufá, a těmi nejtajnějšími tužbami duše, našeho rozumu, našich citů. Dochází se tak k dokonalosti duchovního života, kdy jsou skutečnosti víry pramenem niterné radosti a reálného a uspokojujícího společenství s Bohem. Žije se pouze v lásce a pro lásku. Vilém zakládá tuto cestu na solidní vizi člověka, inspirované starověkými řeckými Otci, zejména Origenem, kteří za pomoci odvážného slovníku učili, že povoláním člověka je stát se Bohem, který člověka stvořil k svému obrazu a podobě. Obraz Boží přítomný v člověku jej pobízí směrem k podobě, to znamená ke stále plnějšímu ztotožnění jeho vlastní a božské vůle. Této dokonalosti, kterou Vilém nazývá ?duchovní jednota?, se nedosahuje osobním úsilím, byť upřímným a velkodušným, protože nezbytné je něco jiného. Této dokonalosti se dosahuje působením Ducha svatého, který přebývá v duši, očišťuje, vstřebává a proměňuje na lásku každý podnět a každou touhu lásky, jež je v člověku přítomná. ?Pak existuje další podobnost s Bohem,? čteme v Epistola aurea, ?a ta se už nenazývá podobnost, ale jednota ducha, kdy se člověk stává jedno s Bohem, jedním duchem, nejenom jednotou téže vůle, ale tak, že už není s to chtít něco jiného. Tak si člověk zasluhuje stát se nikoli Bohem, ale tím, co Bůh je: člověk se milostí stává tím, co je Bůh svou přirozeností? (Epistola aurea 262-263, SC 223, str.353-355).

Drazí bratři a sestry, tento autor, kterého bychom mohli označit za ?Pěvce lásky, charity? nás učí konat v našem životě podstatnou volbu, která dává smysl a hodnotu všem dalším rozhodnutím: milovat Boha a z lásky k němu milovat naše bližní; pouze tak se nám dostane pravé radosti, předchuti věčné blaženosti. Vstupme tedy do školy Svatých, abychom se naučili milovat autenticky a naplno, abychom vstoupili na tuto cestu našeho bytí. Spolu s mladou učitelkou církve Terezií od Dítěte Ježíše řekněme také my Pánu, že chceme žít láskou. A právě modlitbou této světice končím: ?Miluji tě, a ty to víš, božský Ježíši! Duch lásky mne zapaluje svým plamenem. Když Tě miluji, přitahuji Otce, jenž moje slabé srdce uchovává, bez úniku. O Trojice, jsi vězněna mou láskou! Žít láskou tady na zemi znamená dát se bezmezně, nežádat odměnu.. láska nekalkuluje. Dala jsem všechno božskému Srdci, které přetéká něhou! A běžím lehounce. Nemám již nic, a mým jediným bohatstvím je žít láskou.?

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience