Drazí bratři a sestry,
Tuto druhou neděli adventní liturgie nabízí úryvek evangelia, ve kterém svatý Lukáš takříkajíc připravuje scénu, na níž se objeví Ježíš, aby se ujal svého veřejného poslání (srov.
Lk 3,1-6). Evangelista zaměřuje pozornost na Jana Křtitele, který byl Mesiášovým předchůdcem, a s velkou přesností načrtává časoprostorové okolnosti jeho kázání. Lukáš píše: ?V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše uslyšel na poušti Boží slovo Jan, syn Zachariášův? (
Lk 3,1-2). Naši pozornost přitahují dvě věci. První je hojnost odkazů na různé politické a náboženské představitele v Palestině v roce 27/28 po Kristu. Evangelista chce zřejmě upozornit čtenáře či posluchače na to, že evangelium není nějaká legenda, ale příběh opravdových dějin, a že Ježíš Nazaretský je historickou postavou působící v tomto přesném kontextu. Druhým prvkem hodným zmínky je to, že po tomto obsáhlém historickém úvodu, se podmětem stává ?Boží slovo?, prezentované jako moc, která sestupuje shůry a spočívá na Janu Křtitelovi.
Na zítřek připadá liturgická památka svatého Ambrože, velkého biskupa Milána. Od něho přebírám následující komentář k citovanému textu evangelia: ?Syn Boží ? píše sv. Ambrož ? ještě před tím než shromáždí svou církev, působí nejprve v svém pokorném služebníkovi. Proto říká správně svatý Lukáš, že na poušti sestoupilo Boží slovo na Jana, Zachariášova syna, protože církev nemá svůj počátek v lidech, nýbrž v Božím slovu? (Komentář k Lukášovu evangeliu, 2,67). Takový je tedy smysl. Boží Slovo je podmětem, který hýbe dějinami, inspiruje proroky, připravuje cestu Mesiášovi, svolává církev. Sám Ježíš je Božím slovem, které se v Mariině panenském lůně stalo tělem. V Něm se Bůh plně zjevil, řekl nám a dal nám všechno, otevřel nám poklady své pravdy a svého milosrdenství. Svatý Ambrož pak ve svém komentáři pokračuje: ?Slovo tedy sestoupilo, aby nám země, která zprvu byla pouští, přinášela plody? (ibid.).
Drazí přátelé, nejkrásnějším květem, který vzešel z Božího slova, je Panna Maria. Ona je prvotinou církve, zahradou Boha na zemi. Ale zatímco Maria je Neposkvrněná, jak ji budeme pozítří slavit, tak církev má neustále zapotřebí se očišťovat, protože hřích ohrožuje všechny její členy. V církvi trvá ustavičný boj mezi pouští a zahradou, mezi hříchem, který vysušuje zemi, a milostí, která ji zavlažuje, aby nesla hojné plody svatosti. Modleme se tedy k Matce Páně, aby nám v této adventní době pomáhala ?vyrovnat? naše cesty a abychom se nechali vést Božím slovem.
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
