Páni kardinálové,
Ctihodní bratři v biskupské službě,
Vážení panové a dámy,
Drazí bratři a sestry!
Jaká moudrost se rodí v Betlémě? Tuto otázku bych chtěl položit sobě a vám, kteří jste přišli na toto tradiční předvánoční setkání s římským univerzitním světem. Dnes namísto mše svaté slavíme nešpory a šťastnou náhodou nám dnes začínající předvánoční novéna vložila do úst zpěv první z antifon, které jsou označovány jako velké:
?Moudrosti, ty vycházíš z úst Nejvyššího,
Ty se rozpínáš od jednoho konce k druhému,
Ty mocně a mírně řídíš všechno:
Přijď a nauč nás cestě rozumnosti!? (Liturgie hodin, večerní chvály, 17.prosince).
Tato nádherná invokace se obrací k ?Moudrosti?, ústřední postavě knih Přísloví, Moudrosti a Sirachovci, po níž se nazývají ?sapienciální? a v nichž křesťanská tradice spatřuje předobraz Krista. Tato invokace se stává opravdu podnětnou, ba dokonce provokující, postavíme-li se před jesličky, tedy paradox Moudrosti, která ?vyšla z úst Nejvyššího? , je položena v jesličkách a zavinuta do plének (srov. Lk 2,7.12.16).
Můžeme již tušit odpověď na úvodní otázku: v Betlémě se rodí moudrost Boží. Svatý Pavel v listě Korinťanům používá tento výraz: ?moudrost, jež je od Boha, plná tajemství? (1 Kor 2,7), je v božském plánu, který zůstal dlouho skryt a který Bůh sám zjevil v dějinách spásy. V plnosti časů tato moudrost přijala lidskou tvář, tvář Ježíše, který ? jak praví apoštolské vyznání víry ? ?byl počat z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebe, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé?. Křesťanský paradox spočívá právě ve ztotožnění božské moudrosti, tj. věčného Logu s člověkem Ježíšem Nazaretským a s jeho dějinami. Řešení tohoto paradoxu spočívá jedině ve slovu Láska, které je v tomto případě nutno psát s velkým L., poněvadž se jedná o Lásku, která nekonečně přesahuje lidské a dějinné dimenze. Moudrostí, kterou tento večer vzýváme, je tedy Boží Syn, druhá osoba Nejsvětější Trojice; je Slovem, které - jak čteme v Janově Prologu - ?bylo na počátku u Boha?, ba dokonce ?bylo Bohem?, a s Otcem a Duchem svatým stvořilo všechny věci a ?stalo se tělem?, aby nám zjevilo onoho Boha, kterého nikdo nikdy neviděl (srov. Jan 1,2-3.14.18).
Drazí přátelé, křesťanský profesor či mladý křesťanský student v sobě nese vroucí lásku k této Moudrosti! Čte všechno v jejím světle; nalézá její stopy v elementárních částicích a ve verších básníků, v právních kodexech a v událostech dějin, v uměleckých dílech a matematických výrazech. Bez Ní by nebylo nic, co existuje (srov. Jan 1,3) a v každé realitě lze proto vytušit její odlesk, samozřejmě, podle různých stupňů a způsobů. Lidská inteligence může všechno vnímat proto, že se určitým způsobem a do jisté míry podílí na tvůrčí Moudrosti. V tom nakonec spočívá i samotná možnost studia, bádání a vědeckého dialogu v každé oblasti vědění.
V této souvislosti se nemohu vyhnout reflexi možná poněkud nepohodlné, ale prospěšné pro nás, kteří víceméně patříme do akademického světa. Ptejme se: kdo byl v noci Narození Páně v betlémské jeskyni? Kdo přijal Moudrost, když se narodila? Kdo běžel, aby ji viděl, aby ji poznal a klaněl se jí? Nikoli znalci zákona a starší. Byli to Maria, Josef a pastýři. Co to znamená? Ježíš jednoho dne řekne: ?Ano, Otče, tak se ti zalíbilo? (Mt 11,26), že jsi zjevil své tajemství maličkým (srov. Mt 11,25). Studovat tedy nemá smysl? Nebo je snad dokonce škodlivé, kontraproduktivní pro poznání pravdy? Dvoutisícileté dějiny křesťanství tuto hypotézu vylučují a nabízejí jinou, správnou: je třeba studovat, prohlubovat poznání a zároveň si uchovávat duši ?maličkých?, ducha pokorného a jednoduchého, jako Maria, Trůn Moudrosti. Kolikrát jen jsme měli strach přiblížit se k Betlémské jeskyni, protože jsme se obávali, že to bude na překážku naší kritičnosti a naší ?modernosti?! V oné jeskyni však každý z nás může objevit pravdu o Bohu a pravdu o člověku. V onom Dítěti, narozeném z Panny, se setkaly. Touha člověka po věčném životě rozněžnila srdce Boha, který se nestyděl přijmout lidskou přirozenost.
Drazí přátelé, pomáhat druhým objevovat pravou tvář Boha, je první formou charity, která ve vašem případě dostává označení intelektuální charita. S potěšením jsme přijal, že letošní téma diecézní univerzitní pastorace zní ?Eucharistie a intelektuální charita?. Náročná, ale patřičná volba. V každém eucharistickém slavení totiž Bůh vstupuje do dějin v Ježíši Kristu, v jeho Slovu a v jeho Těle, darovat nám onu lásku, která umožňuje sloužit člověku v jeho konkrétním bytí. Plán ?Kultura pro město? zase nabízí slibný projekt křesťanské přítomnosti v kulturním prostředí. Rád bych, aby vaše putování bylo plodné, a nemohu než vyzvat všechny univerzity, aby byly místem autentické formace šiřitelů intelektuální charity. Na nich podstatně záleží budoucnost společnosti, zejména, co se týče vypracování nové humanistické syntézy a nové schopnosti plánovat (srov. Caritas in veritate, 21). Vybízím všechny představitele akademických institucí, aby společně pokračovali ve spolupráci na budování společenství, ve kterém se všichni mladí budou moci stávat lidmi zralými a zodpovědnými za realizaci ?civilizace lásky?.
Na závěr této eucharistie australská delegace předá té africké mariánskou ikonu Sedes Sapientiae. Svěřme Svaté Panně všechny univerzitní studenty afrického kontinentu a závazek spolupráce, který se v těchto měsících, po skončení zvláštního zasedání biskupské synody pro Afriku, rozvíjí mezi římskými a africkými univerzitami. Znovu povzbuzuji v této nové perspektivě spolupráce a přeji jí, aby z ní mohly vzniknout a růst kulturní projekty schopné prosazovat pravý integrální rozvoj člověka. Kéž blížící se Narození Páně přinese radost a naději vám, vašim rodinám a celému univerzitnímu prostředí v Římě a na celém světě.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
