V hodině katechismu chtěl mladý kněz dětem vylíčit, jak bude vypadat poslední soud a konec světa. V teologii slyšel, že je chybné, když se to představuje tuze hrůzostrašně. Vždyť to má být druhý příchod Krista na zemi, příchod slavný, radostný. Dal si tedy kněz záležet na tom, aby to tak osvětlil. Řekl, že to budou druhé opravdové vánoce, největší svátek lidstva, se všemi myslitelnými dárky. Ale jeden malý spekulant o tom přece jenom zapochyboval: ?Říkal jste, velebný pane, že to přijde naráz, nečekaně, možná i v noci. Bude tedy jisté, že budeme mít prázdno, že to bude opravdu sváteční den? Jinak bychom přišli zase o všechno jako při poslední fotbalové partii.? Vyvracet takové námitky nemáme ovšem chuti, ale přicházejí nám na mysl jiné pochybnosti, týkající se prvního příchodu Kristova na svět, slavené svátkem vánočním.
?Budou vánoce,? povzdychl si jiný duchovní, ?ale jaké vánoce! Jedni pojedou lyžovat, druzí chystají bohatou večeři a dárky, málo je těch, kdo ještě myslí na to, že je to náboženský svátek.? Ale zeptali se duchovního: ?Co je vlastně náboženský svátek?? Měl pohotovou odpověď: ?Myslet na Boha a ne na světské marnosti.? Úvaha vypadá jednoduchá a jasná, ale není to docela zřejmé. Kdo je Bůh a co jsou světské marnosti? Pro ateisty Bůh neexistuje. Nemohou tedy považovat svět za marnost, protože by nezbylo nic z reality. Pro filosofy platonského rázu je Bůh ideál krásy a dobra. Ideály ovšem ve světě těžko hledáme. Proto doporučuje Platon, aby myslící lidé častěji slavili svátky, aby nezapomněli, že pravé dobro a krása jsou skutečnost, ne iluse, ale nejsou z tohoto světa. K tomu je ovšem potřeba zapomenout na všednosti, kterými se zabýváme ve všední dny.
Nějak v tomto smyslu se dá porozumět lamentaci duchovního, kterou jsme citovali na počátku. Z opatrnosti jsme neřekli, ke které církvi náleží, protože mu začneme odporovat, alespoň částečně. Ve sváteční dny máme soustředit myšlenky na Boha. Ale jakého Boha kdo vyznává? Originálního ruského myslitele Fjodorova se ptali, věří-li v Boha. On dal originální odpověď: ?V Boha nevěřím, protože jako křesťan věřím v Boha, který se stal člověkem.? Jednou větou tu odpovídá na jeden z hlavních problémů lidstva. Jsou tu ti, kteří věří jenom v ideály jako Don Quijote e jsou tu jiní, kteří věří jenom tomu, co vidí a hmatají, jako Sancho Pansa. Španělský spisovatel Cervantes je poslal v románě na společnou cestu, ale nepokusil se je smířit. Oba jsou tragičtí. Don Quijote bojuje proti povětrným mlýnům ve jménu krásné ideální dámy Dulciney, pro Sanchu se ona stane přijatelnou jenom až se dozví, že vysněná bytost je ve skutečnosti dcerou sedláka a že umí dobře stloukat máslo. Je ovšem na světě většina těch, kteří se potácejí mezi oběma typy podle okamžitých nálad, mají tedy všední a občas sváteční dny.
Křesťanské řešení je podstatně jiné. Je postaveno na víře, že se ideální Bůh stal reálním člověkem. Narodil se ovšem jako malé dítě v Betlémě, ale dějiny světa mu dávají dlouhá léta, aby dospěl ve zralost a jeho učedníkům stálou příležitost, aby k tomu zrání přispívali podle možnosti a vtělovali ideály v konkrétní svět. Osvětlím to zase příkladem.
Pozvali mne na Maltu a byla k tomu zvláštní příležitost. Měl jsem posvětit sošku pražského Jezulátka, kterou darovala česká republika maltézským rytířům jakoby úředně, protože iniciativa vyšla od konsulátu našeho státu a velké slavnosti se pak účastnil prezident maltézského státu a vláda, v divadle pak účinkovali dva čeští umělci hudby. Co jsem měl při té příležitosti povědět? Začal jsem konstatováním, že je pražské Jezulátko nejznámějším Čechem ve světě, nejenom v Evropě, ale hlavně v Jižní Americe. Povzdechl jsem si jenom: ?Škoda, že se narodilo ve Španělsku.? Odtud totiž soška přišla do Prahy. To s radostí slyšel nuncius, protože je Španěl a o tom nevěděl.
Ale pak jsem měl něco povědět o duchovním významu této události. Posluchači se podivili a zapochybovali o tom, když jsem řekl, že je to obraz Krista, který se mně zdá nejvhodnější pro dnešní dobu. Četl jsem v očích němou otázku, proč to říkám, proto jsem měl pohotovou odpověď. Kristus je v dnešním světě opravdu malý, lidí, kteří ho znají, je pořád ještě menšina ve světě. Při dnešní velké výměně obyvatelstva se křesťanství jakoby ztrácelo. Na některé z nás to dělá smutný dojem, ale neprávem. V historii světa velcí vždycky časem umírají a dorůstají ti, kdo byli malí. To platí o lidech, o národech a tedy se dá aplikovat i na dějiny křesťanství.
I v naší zemi mají mnozí dojem, že věřících ubývá, že jsou ve společnosti malí. Ale dejme se poučit během přírody. Tam jsou velké balvany a malý trávník. Balvany se s hlukem valí a roztříští se, trávník potichu roste. Vánoce jsou svátek, který nám má připomenout, že víra v Krista není ideologie, ale život. To pak, co je živé roste a patří mu budoucnost. Jeden východní spisovatel stále utěšoval netrpělivé křesťany, kteří se lekali toho, že se evangelium ve světě uskutečňuje tuze pomalu. Říkal jim, že spěch je neklamná známka ďábla, protože má dobu vymezenou a jednou bude muset definitivně skončit. My bychom řekli, že bude jako Goliáš ?obloupen?, aby byl člověk vykoupen.
Ptáme-li se teď v této souvislosti, jsou?li vánoce svátek náboženský nebo rodinná slavnost a pohoda, odpověď je jednoduchá: obojí, ?z života čistého, z rodu královského nám, nám narodil se, člověčenství naše ráčil vzíti na se, radujme se veselme se?.
odeslat článek
vytisknout článek
