V rámci veřejné diskuse v tisku, rádiu a televizi se nezřídka objevují kritická slova na adresu církve a její role v soudobé společnosti. Úvahy jsou často obecné, ale mohou být i příležitostí k dialogu, domnívá se arcibiskup Gianfranco Ravasi, předseda Papežské rady pro kulturu. Redaktor Vatikánského rozhlasu Fabio Colagrande se jej nejprve zeptal, zda je překvapen ostrostí určitých kritik:
?Řekl bych, že z určitého hlediska nikoli, protože jsem sám v nepřetržitém kontaktu s horizonty, které mají toto zásadní zabarvení a musím říci, že nejenom na lidové úrovni, ale někdy i mezi vzdělanci. Dialog proto někdy nabývá zvláštní povahy, kterou bych vyjádřil možná hrubým obrazem: jsme v jistém smyslu účastníky duelu. Mým snem je dosáhnout toho, aby se při uznání základních rozdílů mezi církevním prostředím, věřícími a ostatními, jednalo alespoň o duet, kde by různé hlasy, podobně jako je tomu v hudbě, dovedly souznít v určité harmonii.?
Poněkud vágní, ale rozšířené obvinění, které je vznášeno proti církvi, tvrdí, že není dostatečně na úrovni doby. Je správné říci, že církev se musí vyvíjet?
?Zejména křesťanské náboženství je náboženstvím vtěleným, což znamená, že přináší pravdu, jež je jako semeno, které musí být zasazeno do země, aby přineslo plody. Existuje jeden hezký obraz rakouského spisovatele Roberta Musila, který říkával: ?Pravda není jako cenný kámen, který je třeba zamknout do skříně, nýbrž jako moře, na které je třeba vyplout.? My častokrát věřícím neprezentujeme toto moře a když ? mimo rámec zmíněného obrazu ? tak používáme jazyk, který je nesrozumitelný, jazyk velice sofistikovaný, který se vztahuje jen k sobě samému, to znamená uzavřený do sebe samého. A proto musí docházet k evoluci. Pravdu, která je semenem, která je plodnou složkou, je třeba umět zasadit, musí stále nově prozařovat i kulturu a každodenní existencii.?
Mnozí dnes uprostřed výpadů proti církvi prožívají náboženství jen jako naprosto niternou a osobní zkušenost. Jaké jsou meze takového postoje?
?Z jedné strany je náboženství osobním přilnutím, je volbou, rozhodnutím, aktem svobody, je výzvou a také rizikem, protože žít podle určitých norem ve společnosti, která vystavuje na odiv, že nemá normy ? například na poli etiky ? může být skutečně velkým pokušením. Je to tedy volba, která je hluboce niterná. Stačí pomyslet jen na modlitbu, která je svou povahou především záležitostí niternou. Kromě toho je však třeba vždycky připomínat, že křesťanství má ze své povahy proměňovat bytí, dotýkat se světa, aby se změnil, podle velkých hodnot lásky, spravedlnosti, pravdy. Je proto neoddiskutovatelnou nutností, aby i zevnějšek a vnějškovost byly oplodněny onou niternou volbou.?
Jaká je povaha útoků, kterým čelí církev v rámci dnešní kultury?
?Rád bych i v ateismech rozlišoval. Je ateismus klasický, teoretický. Pomysleme na takovou postavu Nietzscheho nebo na Marxe: to byl důležitý ateismus a řekl bych, že z mnoha hledisek pro samu církev také nezbytný, protože představoval vizi alternativního světa s vlastními hodnotami, rozhodnutími a volbami. Někdy byla tato polemika jedovatá, ale rodila se z vášnivého zaujetí. Nyní se však velmi často ocitáme před kritikou církve a náboženských hodnot, která je jiného druhu. Je to nevěra. A má podobu velmi jemného slizu. Je to náboženská indiference, jejíž nejvýraznější barvou je šeď. Je to povrchnost, banalita, někdy vulgarita. Potom je jasné, že řeč o určitých provokujících a obtížných tématech, vyvolává něco jiného než dřívější polemickou reakci, která byla užitečná, totiž jenom ironii a výsměch. Toto v současnosti nacházíme skoro v každé zemi a tyto formy pak ztěžují možnost diskuse. Ironie míří na různé zevnější aspekty, které se musíme snažit napravit, ale ke skutečné konfrontaci vlastně vůbec nedochází.?
Říká arcibiskup Ravasi, předseda Papežské rady pro kulturu o možnostech dialogu s dnešním světem.
přeložil Milan Glaser
odeslat článek
vytisknout článek
