Nástupce svatého Vojtěcha sídlí v kulturním a hospodářském centru země, je hlavou naší nejstarší diecéze, metropolitou pražským, primasem českým a tradičně také kardinálem. Přestože mají některé z těchto titulů jen čestný charakter, je význam pražského arcibiskupa pro celou českou církev mimořádný. Téměř celé dvacetileté období od pádu komunismu zastával tuto funkci Mons. Miloslav Vlk a výrazně se podepsal na charakteru současného českého katolicismu.
Výběr Vlkova nástupce byl podpořen usilovnou modlitbou celé arcidiecéze a také návštěvou Svatého otce. V osobě Mons. Dominika Duky nám Bůh a papež do hlavního města přivedli zkušenou osobnost, charakterizovanou širokým záběrem a neúnavnou činorodostí, angažovanou v církevních aktivitách, kam se jen podíváte. Otec Duka je zárukou kontinuity, ale současně také jistě přinese nové pohledy a důrazy.
Cílem této úvahy není hodnocení Vlkovy éry ani věštění budoucnosti. Raději si pojďme položit otázku, kam bychom se v Pražské arcidiecézi, ale také v celé české církvi, měli dále ubírat. A zkusme si na ni odpovědět zcela konkrétně: v čem spočívají nejpalčivější problémy české církve, a jaké kroky k jejich řešení lze navrhnout nejen novému pražskému arcibiskupovi, ale celé české hierarchii?
Máme za to, že u mnoha současných potíží lze vystopovat společný jmenovatel: Erozi víry, která rozkládá církev zevnitř a je důvodem ztráty její věrohodnosti navenek: sůl ztrácí slanost. Obnova a prohloubení víry českých katolíků je úkolem číslo jedna. V Královéhradecké diecézi realizoval otec Duka sedmiletý pastorační plán. Bylo by možné uskutečnit něco podobného na úrovni celé biskupské konference ? Sedmiletí obnovy víry? Každý rok by byl věnován jednomu z hlavních dogmat a související nauce. Vysvětloval by se jeho obsah, důsledky a odporující hereze, zejména ty moderní. Nejprve kněžím, potom kněžími věřícím. Ke každému tématu by pomohla brožurka, napsaná formou otázek a odpovědí. Nechyběly by ani odbornější přednášky pro laiky.
Víra je živena liturgií. Zejména mše svatá je místem, kde se věřící identifikují s církví a prožívají ?inkarnovanou teologii,? proto ji nikdy nelze přecenit. Dokonalá mešní liturgie rychle a hmatatelně podpoří víru i život věřících. Kněží i laici by měli být povzbuzováni k liturgickému studiu a praxi s co nejvěrnějším pochopením a uvědomělým zachováváním církevních předpisů, pečlivostí v detailech a krásnou hudbou. Takovou bohoslužbu je snadné milovat, a když svatou mši milujeme, účastníme se jí vždy aktivně. Vytvořme také příležitosti ke slavení mimořádné formy římského ritu.
Malé stádce, kterým jsme se již stali, nemůže žít jinak, než z Eucharistie. Eucharistická adorace a obnova božítělových průvodů mu přinese novou radost z víry. S Eucharistií pak úzce souvisí svátost smíření. Bez prohloubení a zintenzívnění zpovědní praxe je jakákoliv obnova náboženského nadšení iluzí a nikdy nezíská pevné základy.
Výsledkem předchozích návrhů bude vytížení kněží duchovními úkoly, což je nanejvýš žádoucí. Žádný duševně zdravý muž se nenadchne pro práci teologicky vzdělaného správce nemovitostí. Dobrý kněz prostě nesmí mít čas na opravy budov. Není obtížné nalézt jiné řešení, ale dokud na to budou mít čas kněží, hledat se nezačne.
Což nás přivádí k otázce kněžských povolání. Tradičně se rodila v klubech ministrantů ? zdá se, že jen dokud mezi nimi nebyly dívky. Čím to je, že z některých farností přichází povolání relativně hojná a farnosti jiné jsou z tohoto hlediska suchopárem? To přece musí mít konkrétní příčiny, které by stálo za to objevit. Tudy ? a skrze ustálenou modlitbu ? také vede cesta do budoucnosti.
V situaci, kdy víra není společenským konsensem, si ji každá generace musí znovu vybojovat. Jestliže předávání víry zeslábne, stačí pouhých 3?5 generací k tomu, aby v původně zcela katolické zemi víra úplně vyhasla. Přesně to se ve 20. stol. stalo ve většině Evropy. Obrátit tento trend je mnohem těžší, potřebujete rodiče, kteří mají hodně dětí a odhodlaně jim předávají praxi víry, dále dobrou výuku náboženství, církevní školy s výraznou katolickou identitou a konečně programy pro mládež.
Pokud jde o školy, je třeba říci, že církevní škola, kterou nerozeznáte od státní, je k ničemu. Církevní školství není charita! Tou by bylo jen tehdy, kdybychom u nás měli negramotnost, protože zde však nevzdělanost nikomu nehrozí, má církevní školství smysl jen jako apoštolát.
Mládež zdánlivě funguje skvěle ? má svoji sekci, spolča, tábory, kapely a hlavně tisíce mladých. Otázkou je, k čemu je vychovává. Děti a dospívající potřebují smysluplnou zábavu i formaci. První dostávají, ale platí to i o tom druhém? Aktivity pro mladé mají tolik specifik, že připomínají spíše církevní hnutí. Jejich výsledkem by neměl být ?zformovaný mládežník,? ale zralý dospělý katolík zakotvený ve víře, praxi a liturgii církve, připravený k životu a schopný apoštolátu. To se však děje jen zřídka. Lidé, kteří jsou po dosažení dospělosti vypuzeni ze sítě společenství mladých, někdy prožívají bolest podobnou traumatu z opuštění hnutí. Jindy se snaží přenést mládežnické návyky do dospělosti a výsledkem bývají skupinky, které spolu jezdí na dovolenou, nebo smutná karikatura mládežnického entuziasmu u blahobytně vypadajících padesátníků. Oslovení mládeže musí být jen prostředkem, nikoli cílem.
Každý křesťan je Bohem volán k apoštolátu. Laický apoštolát ovšem nemůže fungovat jako partyzánská akce, bez podpory a vedení hierarchie se neobejde a není věrohodný. Laici také musí mít kam přivést konvertity, které se jim podaří oslovit. Pro potenciální konvertity potřebujeme vhodnou platformu. Jednu z příležitostí pro evangelizaci představují například chrámové sbory. Stovky zpěváků jsou zde krok od obrácení, v kostele jsou alespoň jednou za měsíc, ale celá léta si jich nikdo nevšimne.
Hovoříme-li o apoštolátu, je dobré zmínit zcela zvláštní postavení pražského arcibiskupa v tomto bodě: Je farářem vrcholných politiků. Oni jsou jeho ovečky, právě je musí evangelizovat, nejlépe prostřednictvím osobních vztahů.
Biskupové by mohli lépe využívat tradiční prostředek komunikace s věřícími, pastýřské listy. Pravidelné čtvrtletní nebo pololetní listy mohou nejen informovat o dění v diecézi, ale především vysvětlovat koncepce a záměry biskupů a ukazovat konkrétní možnosti zapojení věřících do díla církve. Tím ovšem nemíním pouze příspěvky na charitu, ale aktivní propagaci křesťanských a lidských hodnot. Český primas by měl jasně formulovat stanovisko církve k postupující kultuře smrti a dokázat věřící získat pro tvořivou činnost na tomto poli.
Blížíme se ke konci našeho zamyšlení a posluchače už možná napadlo, proč se dosud nemluvilo o vrácení majetku, katedrále a konkordátu. Inu, aniž bychom tato témata chtěli podceňovat, myslíme si, že o nich více než dostatečně pojednali jiní. Jeden návrh si však přece jen dovolíme i zde ? jde o katedrálu. Vyteklo na ní už mnoho krve a ještě vyteče. Stojí to za to? Vzdejme se jí ? ale musí se to udělat odvážným gestem. Nechť si arcibiskup vezme svoji katedru a těch pár ostatků a přesune je třeba do Týnského chrámu, tedy blíže k lidem. Svatovítské muzeum přenechejme státu. Teprve pak veřejnost pochopí, že katedrálu nedělají kameny mrtvé, ale katedra biskupa a kameny živé.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
