VaticanNews.va

   29. 3. 2020

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.6754
Poslechem z webových stránek.4133
Četbou textů na webových stránkách.6595
Poslechem i četbou.3885


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Pán nás volá ze svého kříže, abychom opět nalezli život

Dekret Kongregace pro bohoslužbu o slavení Velikonoc

Ježíšovy zázraky mají za účel přivádět k víře


Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Generální audience 

3.3.2010 

Sv. Bonaventura z Bagnoregia (1)

Benedikt XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Česká sekce RV

Drazí bratři a sestry,
Dnes bych rád pohovořil o sv. Bonaventurovi z Bagnoregia. Přiznávám, že při podávání tohoto tématu, pociťuji určitou nostalgii, protože si připomínám studia, která jsem jako mladý student věnoval právě tomuto, mně zvláště drahému, autorovi. Seznámení s ním nemálo ovlivnilo moji formaci. S velkým potěšením jsem před několika měsíci putoval do jeho rodiště, Bagnoregia, italského městečka v kraji Lazio, které s úctou chrání jeho památku.

Narodil se pravděpodobně roku 1217 a zemřel roku 1274. Žil tedy ve 13. století, v době, kdy křesťanská víra hluboce pronikala evropskou kulturou a společností, inspirovala trvalá díla na poli literatury, výtvarných umění, filosofie a teologie. Mezi velkými křesťanskými postavami, které přispěly ke vzniku této harmonie víry a kultury, vyčnívá právě Bonaventura, muž činu i kontemplace, hluboké zbožnosti a rozvážného vládnutí.

Jmenoval se Jan da Fidanza. Jedna příhoda, ke které došlo, když byl ještě chlapec, hluboce poznamenala jeho život, jak sám vypráví. Byl stižen vážnou nemocí a ani jeho otec, který byl lékařem, už nedoufal, že bude uchráněn před smrtí. Jeho matka se tedy obrátila s prosbou o přímluvu na teprve nedávno kanonizovaného svatého Františka z Assisi. A Jan se uzdravil. Postava Prosťáčka z Assisi se mu stala důvěrněji známou o několik let později, když se nacházel v Paříži, kam se vydal na studia. Dosáhl diplomu magistra umění, což bychom mohli přirovnat k diplomu nějaké prestižní vysoké školy naší doby. Tehdy si, podobně jako mnozí mladí lidé minulosti i dneška, také Jan kladl zásadní otázku: ?Co učinit se svým životem?? Okouzlen svědectvím horlivosti a evangelní radikálností Menších bratří, kteří přišli do Paříže roku 1219, zaklepal Jan na brány františkánského konventu v tomto městě a požádal o přijetí do velké rodiny učedníků svatého Františka. Mnoho let poté pak vysvětlil důvody svého rozhodnutí. Ve svatém Františkovi a ve hnutí, které inicioval, spatřoval působení Krista. V dopise, adresovaném jednomu spolubratrovi, o tom napsal: ?Před Bohem vyznávám, že důvod, proč jsem si nejvíce zamiloval život blaženého Františka, spočívá v tom, že se podobá počátkům církve a jejímu růstu. Církev vznikla z jednoduchých rybářů a potom získala proslulé a moudré učence; řehole blaženého Františka nebyla ustanovena lidskou rozvahou, ale Kristem.? (Epistula de tribus quaestionibus ad magistrum innominatum, in Opere di San Bonaventura. Introduzione generale 1990, str. 29).

Jan tedy kolem roku 1243 oblékl františkánský hábit a přijal jméno Bonaventura. Byl ihned určen ke studiím, navštěvoval teologickou fakultu pařížské univerzity a studoval najednou několik velmi náročných kursů. Dosáhl několika titulů, požadovaných pro tehdejší akademickou kariéru: ?bakalář biblický? a ?bakalář sentencí?. Bonaventura tedy důkladně studoval Písmo svaté, Sentence Petra Lombardského, což byla učebnice teologie té doby, a nejvýznamnější teologické autory. V kontaktu s mistry a studenty, kteří proudili do Paříže z celé Evropy, uzrála jeho osobní reflexe a duchovní vnímání velkých hodnot, čemuž v průběhu dalších let dovedl dát výraz svými spisy a kázáními, a stal se tak jedním z nejvýznamnějších teologů dějin církve. Příznačný je titul jeho teze, kterou obhájil při habilitaci na vyučujícího teologie ? licentia ubique docendi ? jak se tehdy říkalo. Jeho disertace nesla název Otázky o poznání Krista. Tento argument ukazuje na ústřední roli, kterou měl v Bonaventurově životě a učení vždycky Kristus. Můžeme beze všeho říci, že celé jeho myšlení bylo hluboce kristocentrické.

V oněch letech se v Paříži, městě, které Bonaventura přijal za své, rozpoutala bouřlivá polemika proti Bratřím Menším svatého Františka z Assisi a Bratřím Kazatelům svatého Dominika Guzmana. Bylo popíráno jejich právo vyučovat na univerzitě a dokonce byla zpochybňována autenticita jejich zasvěceného života. Změny, které žebravé řády zavedly, byly zajisté natolik nové, že je ne všichni dovedli pochopit. A jak tomu bývá někdy také u osob upřímně nábožných, přidávaly se i motivy lidské slabosti, jako jsou závist a žárlivost. Bonaventura, třebaže byl obklopen opozicí dalších univerzitních mistrů, a již vyučoval na teologické katedře františkánů, sepsal jako odpověď těm, kteří popírali žebravé řády, dílo nazvané Evangelní dokonalost. V tomto spise dokazoval, jak žebravé řády, zejména Bratři Menší, praktikováním slibů chudoby, čistoty a poslušnosti následovali rady samotného evangelia. Učení, které kromě těchto historických okolností poskytnul Bonaventura v tomto svém díle a svým životem, zůstává stále aktuální: církev se rozzářila a zkrásněla věrností v povolání těch svých synů a dcer, kteří nejenom uskutečňují v praxi evangelní přikázání, ale jsou milostí Boží povoláni zachovávat evangelní rady. Dosvědčují tak svým stylem chudého, čistého a poslušného života, že evangelium je zdrojem radosti a dokonalosti.

Konflikt se alespoň na určitou dobu utišil a osobním zásahem papeže Alexandra IV. roku 1257 byl Bonaventura oficiálně uznán za učitele a mistra pařížské univerzity. Přesto se však musel tohoto prestižního pověření vzdát, protože byl generální kapitulou v témže roce zvolen generálním ministrem řádu.

S moudrostí a oddaností zastával tento úřad sedmnáct let, navštěvoval provincie, psal bratřím, někdy zasahoval s určitou přísnosti, aby odstranil nešvary. Když Bonaventura tuto službu začínal, byl řád Bratří Menších již podivuhodně rozvinutý. Na celém Západě jich bylo více než 30 tisíc; misionáře měli na severu Afriky, na Blízkém Východě a také v Pekingu. Tuto expanzi bylo třeba upevnit a především jí - v plné věrnosti Františkově charismatu - udělit jednotu konání i ducha. Mezi následovníky světce z Assisi se totiž vyskytovaly různé způsoby interpretace jeho poselství a existovala reálná hrozba vnitřního rozpadu. Ve snaze vyhnout se tomuto nebezpečí, generální kapitula v Narboně roku 1260 přijala a schválila Bonaventurou navržený text, který obsahoval a sjednocoval normy, kterými se řídil každodenní život Bratří Menších. Bonavetura, nicméně tušil, že legislativní rozhodnutí, třebaže byla inspirována moudrostí a mírností, nedovedou zabezpečit společenství ducha a srdcí. Bylo zapotřebí stejných ideálů a stejných motivací. Z tohoto důvodu chtěl Bonaventura představit autentické Františkovo charisma, jeho život a jeho nauku. Sebral tedy s velkým zápalem dokumenty týkající se Prosťáčka z Assisi a pozorně vyslechl vzpomínky těch, kteří Františka poznali bezprostředně. Zrodil se tak historicky dobře podložený životopis světce, nazvaný Legenda Maior, která byla vydána také ve stručnější podobě a nazvána Legenda minor. Latinské slovo ? na rozdíl od toho italského ? neoznačuje plod fantazie, ale naopak: slovo legenda označuje spolehlivý text, který je oficiálně doporučen ke čtení. Generální kapitula Bratří Menších v Pise roku 1263 proto uznala, že životopis sepsaný svatým Bonaventurou je nejvěrnějším portrétem Zakladatele, a stal tak oficiální životopisem světce.

Jaký je obraz svatého Františka, jenž vysvitnul ze srdce a z pera jeho zbožného syna a nástupce, svatého Bonaventury? Podstatným bodem je František jakožto alter Christus, muž, který nadšeně hledal Krista. V lásce, která nutí k následování, se zcela připodobnil Jemu. Bonaventura ukázal všem Františkovým následovníkům živý ideál. Tento ideál, platný pro každého křesťana včera, dnes i navěky, byl představen také jako program pro církev třetího tisíciletí mým předchůdcem, ctihodným Janem Pavlem II. Takovýto program, napsal v listě Nuovo Millenio ineunte, je soustředěn v samotném Kristu, ?kterého máme poznat, milovat, následovat, abychom v něm mohli žít trinitární život a s ním přetvářet dějiny až do jejich dovršení v nebeském Jeruzalémě? (č.29).

Roku 1273 život svatého Bonaventury doznal další změnu. Papež Řehoř X. jej jmenoval biskupem a kardinálem. Požádal ho také, aby připravil důležitou církevní událost, totiž Druhý Lyonský ekumenický koncil, jehož účelem bylo znovunastolení společenství mezi latinskou a řeckou církví. Věnoval se pilně tomuto úkolu, ale konec tohoto ekumenického zasedání nespatřil, protože zemřel během jeho konání. Anonymní papežský notář složil na Bonaventuru elogium, které nám podává souhrnný portrét tohoto velkého světce a vynikajícího teologa: ?Byl to muž dobrý, přívětivý, zbožný a milosrdný, naplněný ctnostmi, milovaný Bohem i lidmi? Bůh mu totiž daroval takovou milost, že všichni, kteří ho viděli, byli proniknuti láskou, kterou srdce nedokázalo skrývat? (srov. J.G. Bougerol, Bonaventura, in A. Vauchez (v red.), Storia dei santi e della santità Christiana. Vol. VI. L´epoca del rinnovamento evangelico, Milano 1991, str. 91).

Shrňme na závěr odkaz tohoto svatého Učitele církve, který odhaluje smysl našeho života, jeho vlastními slovy: ?Na zemi? můžeme kontemplovat božskou nezměrnost skrze rozumování a obdivem; v nebeské vlasti však nazíráním, až budeme připodobněni Bohu, a extasí v radosti Boha? (La conoscenza di Cristo, q. 6, conclusione, in Opere di San Bonaventura. Opuscoli Teologici /1, Řím 1993, str. 187.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
25.3.20 Každý lidský život je jedinečný a neopakovatelný
25.3.20 Evangelium života
18.3.20 Boží milosrdenství je naše osvobození a naše štěstí
18.3.20 O blahoslavenstvích – Blahoslavení milosrdní
11.3.20 Ježíš mluví o spravedlnosti, která je větší než lidské právo



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2020 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu

Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Ježíš nemůže vidět lidi a nemít soucit

Odpovědí Boha na problém smrti je Ježíš

O neomylnosti lidu ve víře

Arcibiskup Crepaldi: Úvaha o krizi, která není jenom zdravotní

Mimořádná pobožnost v čase epidemie – Urbi et Orbi

Mlčení spravedlivého před urputností

Obřady Svatého týdne proběhnou ve Vatikánské bazilice

Papež daroval třicet ventilačních přístrojů

Poznat svoje idoly

Misál z roku 1962: nové preface a památky svatých

Církevní statistika: Františkův pontifikát ovlivňuje hlavně Afriku a Asii

Bývalý lékař arcibiskup Aupetit se hlásí ke službě nemocným

 Nově na webu
Svatý otec: Dovolte Božímu Slovu přinést život tam, kde je smrt

Publicistika: Požehnání, které rozčísá temnoty strachu

Publicistika: Koronavirus dnes a zítra

Rozhovory: Nemějte strach

Homilie: „Opovržený, opuštěný od lidí“ (Iz  52,2-3)

Archiv zpráv březen 20
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031     

Starší zprávy >

Náš tip

Hořkosti v kněžském životě

Žena je vrcholem tvorstva, z ní plyne spása

Miguel Ángel Fiorito S.I. - Mistr dialogu