Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Starobylá židovská legenda z apokryfní knihy ?Život Adama a Evy? vypráví, že Adam během své poslední nemoci, prý poslal syna Seta spolu s Evou do míst, kde byl Ráj, aby odtamtud přinesli olej milosrdenství, jehož pomazáním by se uzdravil. Po všech jejich prosbách a slzách se během hledání stromu života zjeví archanděl Michael, aby jim řekl, že olej z tohoto stromu nedostanou a že Adam bude muset zemřít. Křesťanští čtenáři později doplnili toto archandělovo oznámení slovem útěchy. Archanděl pak prý dodal, že po 5 500 letech přijde láskyhodný Král, Kristus, Syn Boží a pomaže olejem milosrdenství všechny, kteří v Něho uvěří. ?Olej milosrdenství od věků na věky bude dán těm, kteří se zrodí z vody a z Ducha svatého. Potom Syn Boží, bohatý láskou, Kristus, sestoupí do hlubin země a odvede tvého otce do Ráje ke stromu milosrdenství.?
V této legendě je patrné veškeré soužení člověka tváří v tvář nemoci, bolesti a smrti, které jsou mu uloženy. Je zřejmé, že člověk odporuje smrti. Lidé se opakovaně domnívali, že by někde přece jen měla existovat léčivá bylina proti smrti. Dříve či později by se měl nalézt lék nejenom proti té či oné nemoci, ale proti opravdové fatalitě, proti smrti. Lék nesmrtelnosti by zkrátka měl existovat. I dnes lidé hledají takovouto léčivou látku. I nynější lékařská věda se snaží odstranit ? ne snad smrt samotnou - ale co největší možný počet jejích příčin, a tak ji stále více oddalovat a zajišťovat stále lepší a delší život. Zamysleme se však chvíli. Jaké by to bylo doopravdy, kdyby se dosáhlo jejího, byť ne úplného, ale dočasného odkladu a bylo by možné dožívat se několika stovek let? Bylo by to dobré? Lidstvo by mimořádně zestárlo, pro mládež by už nebylo místo. Ustala by schopnost inovace a nekončící život by nebyl rájem, ale spíše odsouzením. Pravá léčivá bylina proti smrti musí být jiná. Neměla by vést k neurčitému prodlužování nynějšího života. Musela by proměňovat náš život zevnitř. Musela by v nás vytvářet nový život, který by byl skutečně schopen věčnosti. Musela by nás proměnit takovým způsobem, aby se život nekončil smrtí, ale vstoupil právě skrze ni do plnosti. Na křesťanském poselství, na evangeliu Ježíše Krista bylo a dosud je nové a působivé to, co je nám předáváno: ano, léčivá bylina proti smrti, tento pravý lék nesmrtelnosti existuje. Byl nalezen. Je dostupný. Tento lék je nám darován křtem. Začíná v nás nový život, který zraje ve víře. Není odejmut smrtí starého života, nýbrž pouze tehdy je plně vynesen na světlo.

Někteří, možná mnozí, namítnou: poselství, jistě, to slyším, ale chybí mi víra. I ten, kdo chce věřit, se ptá: je to opravdu tak? Jak si to máme představit? Jak dochází k této proměně starého života, aby v něm vznikl nový život, který nepozná smrt? Starobylý židovský spis nám opět může pomoci přiblížit myšlenku onoho tajemného procesu, který v nás začíná křtem. Vypráví se tam, jak byl praotec Henoch vytržen až k Božímu trůnu. Před majestátní mocí andělů se však polekal a ve své lidské slabosti nedovedl kontemplovat Boží Tvář. ?Bůh proto řekl Michaelovi ? pokračuje kniha Henochova ? vezmi Henocha a sejmi mu pozemský oděv. Pomaž jej jemným olejem a oblékni mu šaty slávy! A Michael mi sňal oděv, pomazal mne jemným olejem a tento olej byl více než záře světla.. Jeho záře byla podobná paprskům slunce. Když jsem se uviděl, byl jsem jako jedna z oslavených bytostí? (Ph. Rech, Inbild des Kosmos, II 524).

Právě toto odění novým šatem Božím nastává ve křtu. Tak praví křesťanská víra. Tato změna šatů je zajisté proces, který trvá celý život. Křtem se začíná a zahrnuje celý náš život, uschopňuje nás pro věčnost, takže v oděvu světla Ježíše Krista se můžeme objevit před tváří Boha a žít s Ním na věky.

V obřadu křtu jsou dva prvky, v nichž se tato událost vyjadřuje a zviditelňuje také jako požadavek pro náš budoucí život. Nejprve je to obřad zřeknutí se slibů. V antické církvi se křtěnec otáčel k západu, symbolu temnot, západu slunce, ke smrti a tudíž k panství hříchu. Křtěnec se otáčel tímto směrem a pronášel trojí ?ne?: k ďáblu, k jeho pompě a ke hříchu. Podivným slovem pompa, to znamená ďábelská okázalost se označovala nádhera antického kultu bůžků a antického divadla, kde byl nabízen zážitek z podívané na lidi, kteří byli trháni dravými šelmami. Bylo to tedy odmítnutí určitého typu kultury, která zotročovala člověka, aby se klaněl moci, světu chamtivosti, lži a krutosti. Byl to úkon osvobození od vnucené formy života, která nabízela rozkoš a přesto podněcovala k ničení toho, co je v člověku nejvíce kvalitní. Toto zřeknutí ? v méně dramatické podobě ? je i dnes podstatnou součástí křtu. V něm svlékáme ?starý oděv?, ve kterém nelze předstoupit před Boha. Lépe řečeno: začínáme jej svlékat. Toto zřeknutí je totiž příslib, kterým podáváme ruku Kristu, aby nás vedl a převlékl. Co jsou ony ?šaty?, které odkládáme, a jaký příslib vyslovujeme, vychází najevo při přečtení páté kapitoly listu Galaťanům, kde Pavel mluví o ?skutcích těla?, což je výraz, který označuje starý oděv, jenž je třeba odložit. Pavel jej popisuje takto: ?smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, závist, opilství, hýření a jiné takové věci? (Gal 5,19).

V antické církvi byl potom křtěnec ze svých šatů opravdu svlečen. Sestoupil do baptisteria a byl třikrát ponořen pod hladinu: symbol smrti, který vyjadřuje veškerou radikálnost tohoto svlečení a převlečení. Tento život, který přesto směřuje k smrti, tedy křtěnec odevzdává smrti, spolu s Kristem a od Něho se nechává převést a táhnout vzhůru do nového života, který ho přemění k věčnosti. Po vystoupení z křestní vody, pak byli novokřtěnci oděni do bílého šatu, šatu Božího světla, a dostali rozžatou svíci jako znamení nového života ve světle, které Bůh rozžal v nich samých. Věděli, že obdrželi lék nesmrtelnosti, který ve chvíli svatého přijímání nabyl plné podoby. V něm dostáváme Tělo Páně a jsme vtahováni do tohoto Těla, takže jsme střeženi v Tom, který přemohl smrt a provádí nás skrze smrt.

Během staletí byla tato symbolika ochuzována, ale podstatná událost křtu zůstává přesto stejná. Není to jen omytí, a tím méně pak jen - poněkud komplikované - přijetí do nového sdružení. Je to smrt a vzkříšení, znovuzrození k novému životu.

Ano, léčivá bylina proti smrti existuje. Kristus je stromem života, který ji opět učinil dostupnou. Přimkneme-li se k Němu, pak staneme v životě. Proto v tuto noc vzkříšení zpíváme z celého srdce Aleluja, zpěv radosti, který nepotřebuje slov. Proto Pavel může říci Filipanům: ?Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se!? (Flp 4,4). Radost nelze přikázat. Lze ji pouze darovat. Zmrtvýchvstalý Pán nám rozdává radost: pravou radost. Nyní jsme již navždy střeženi v Lásce Toho, kterému byla dána veškerá moc na nebi i na zemi (srov. Mk 28,18). V jistotě, že budeme vyslyšeni, prosíme v modlitbě nad dary, které církev tuto noc přináší: ?Vyslyš, Bože, modlitby svého lidu a posvěť tyto dary, abychom měli účast na Kristově velikonoční oběti, v níž máme lék věčného života.? Amen.

Další články z podrubriky Homilie