V souvislosti se sexuálními skandály kněží, které se před nedávnem začaly široce probírat ve světových médiích, bylo zmíněno už snad všechno. Snad jen až na roli samotných médií a populární kultury. Právě média, popkultura a komercializace kultury jsou totiž jedněmi ze zásadních faktorů při sexualizaci dětství a s ním souvisejícím nárůstem zneužívání dětí. Nejen ti, kteří pracují s mládeží - kněží, skautští vedoucí či třeba pedagogové - se tak ocitají v situaci, kdy je ve veřejném prostoru kulturním průmyslem šířeno přesvědčení, že tak jako lze konzumovat jakoukoli slast a požitek, lze konzumovat i dětské tělo.
Chris Jenks, profesor sociologie, tvrdí, že v posledních třech dekádách v západních společnostech skutečně roste zneužívání dětí - zneužívání, které může mít formu fyzickou, sexuální, psychickou nebo emocionální. Podle Jenkse fenomén dětského zneužívání exponenciálně rostl a zhoubně bujel v závěru 20. století ne proto, že bychom se k dětem začali chovat výrazně jinak, ale proto, že se změnily vzorce osobní, politické a morální kontroly ve společenském životě, které ovlivňují naši vizi dětství. Jedinec je díky nejrůznějším mechanismům společnosti pod mnohem větší kontrolou než kdy dřív, a každé odchýlení od požadované normy může být považováno za zneužívání. Tedy k onomu exponenciálnímu nárůstu došlo, protože se o zneužívání hovoří častěji než kdy dřív a zároveň se zúžily mantinely toho, co je ve vztahu k dětem povoleno a co ne. Jenks prohlašuje, že tam, kde starověká vize dětství zneužívání neviděla nebo nechápala, modernita zvýrazňuje špatné zacházení a nezbytnost péče.
Že se vztah dospělých k dětem v různých dobách a v různých společnostech utvářel odlišně, to asi není třeba příliš rozvádět, stačí vzpomenout na antickou Spartu a viktoriánskou Anglii. Jenks při pátrání po mytologii dětského zneužívání odkazuje dokonce až na příběh bájné Médey, která zavraždila vlastní děti. Z tohoto mýtu lze opět dovodit, že zneužívání dětí dospělými je tak staré, jako lidstvo samo, je to neodstranitelný rys vztahu dítě - dospělý, neboť každý z nich má jinou moc a společenské postavení. ?Zneužívání dětí není ani věcí minulosti ani ničím původním - je to konstantní rys lidských společenských vztahů,? tvrdí Jenks. Pro úplnost dodejme, že silou, která snad nejvíce v lidské historii ovlivnila onen konstantní rys vztahu dospělých k dětem, bylo křesťanství. Od jasně formulovaného Ježíšova učení až po takové ?drobnosti?, jako je propagace kolébky a odděleného spaní dětí a rodičů v raném středověku.
I když bychom výše naznačenou Jenksovu tezi přijali, přesto lze argumentovat, že dnes žijeme cosi nového, originálního, v dějinách dosud nevídaného. Sociologové tento nový stav západní společnosti označují (s opatrností sobě vlastní bez hodnotících znamének) jako ?kinderkulturu?. Kinderkultura je stav, kdy se stírají rozdíly mezi dospělými a dětmi, obě dosud oddělené kategorie se sobě přibližují a sbližují, lze stále obtížněji stanovit, kdo a proč je ještě dítětem, a kdo už ne. Děti přebírají chování dospělých, dospělí dětinští.
Právě v kinderkultuře hraje významnou úlohu sexualizace dětství. Jedním z jejích prvků je například odstraňování rozdílu mezi oblečením dětí a dospělých. Platí, že holčičky vždycky chtěly být jako máma, ale teprve popkultura a komercionalizace daly této snaze institucionalizovaný, masový a průmyslový charakter. Pokud se dětem prodávají módní trendy dospělých, vede to nevyhnutelně k předčasné sexualizaci především u dívek, které v šesti, v sedmi letech docházejí do školy v lesklých kozačkách, síťovaných punčochách, krajkovém spodním prádle a s ?dětským? mejkapem na tváři, jak vědí školní pracovníci.
Publicista a teoretik médií Douglas Rushkoff ve svém devět let starém dokumentu The Merchants of Cool zachycuje soustředění dvanácti- a třináctiletých dívenek v bikinách, které doufají, že na přehlídkách prorazí a udělají kariéru v modelingu díky tomu, že vypadají na sedmnáct. Nemluvě o soutěžích typu Minimiss či Miss maminka, které zábavu pro dospělé (promenáda v plavkách) posouvají na věkovém žebříčku stále níže.
Nejde jen o módní oděvní či estetické trendy. Před pár lety vysílala britská televize pěveckou soutěž, v níž si velmi úspěšně vedla šestiletá dívenka. Bodovala mimo jiné s písní ?I will always love you?, kterou proslavila Whitey Houston v romantické lovestory Osobní strážce. A zdá se, že nikomu nepřišlo divné, když předškolní holčička před kamerami pěla o hořkosladkých vzpomínkách na společně prožité chvíle a o tom, že někoho hodlá navždy milovat. Naopak, publikum se mohlo uslzet a utleskat, jak to bylo ?roztomilé?.
Samostatnou kapitolou jsou pak filmy a televizní seriály, které tvrdí, že jen zachycují skutečný život dětí a mládeže. Ve skutečnosti jde o začarovaný kruh dvou zrcadel, kde jedno odráží druhé a nikdo nedokáže říct, co je originál a co kopie.
Případy sexuálního zneužívání dětí jsou odporné a v případě duchovních, kteří se dobrovolně zavázali k čistotě, zvlášť zavrženíhodné. Ale upřímně: Trávením volného času a utrácením peněz, tedy konzumací jisté části médií a popkultury, k tomu přispívají všichni.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
