Arcibiskup Jean-Luis Tauran je jedním z nově ohlášených kardinálů, kteří budou jmenováni během konzistoře 21. řijna. Zároveň odchází z postu sekretáře Svatého stolce pro vztahy se státy. Na jeho místo nastoupí Ital, arcibiskup Giovanni Lajolo, dosavadní apoštolský nuncius v Německu. Na shrnutí zkušeností v roli šéfa vatikánské diplomacie se arcibiskupa Taurana zeptala reportérka francouzské sekce našeho rozhlasu, Romilda Ferrauto. Nejprve tedy, jak přijal ohlášení své kardinálské nominace.
Přijal jsem ji samozřejmě s velkou vděčností, protože kardinálský titul je - ze strany Svatého otce ? formou uznání toho díla, o které jsem usiloval v posledních 13 letech, kdy jsem s ním sdílel jeho obavy o svět. Myslím, že je to také výraz uznání pro vytrvalou a skrytou práci všech mých spolupracovníku ze sekce pro vztahy se státy: tvoříme totiž jediný tým, jehož úkolem je stát po boku Svatému otci v jeho úsilí o mír ve světě a vnášení etických momentů do mezinárodního života. Pro mě osobně se pak k radosti připojuje stín smutku nad tím, že musím opustit státní sekretariát. Ale tak už to chodí, nemohu očekávat úřad do konce života. Po 13 letech je správné nechat místo někomu jinému: mým nástupcem byl jmenován mons. Lajolo, který je v současné době apoštolským nunciem v Německu. Jsem rád, že volba padla na něho, protože byl součástí našeho úřadu, a tedy ví, jak věci stojí. Věřím, že bude dobrým sekretářem pro vztahy se státy.
Před chvílí jste řekl: ?po 13 let jsem stál v čele toho, co se obvykle nepatřičně nazývá ?zahraniční politika? Svatého stolce, politika, která je ve světě vysoko hodnocena. Jak byste bilancoval a jaké vidíte perspektivy?
Když mluvíme o diplomacii Svatého stolce, je třeba vždy připomínat, že prvním diplomatem Svatého stolce je papež: on je tím, kdo udílí jeho diplomacii sílu a prestiž. Uvedu jeden příklad: když tento papež usedl na trůn sv. Petra, udržoval Svatý stolec diplomatické vztahy s 85 zeměmi. Dnes, 25 let po té, jejich počet vystoupil na 174. Byly to mimořádné roky: padla berlínská zeď, odehrála se válka v Perském zálivu, africké konflikty, války v bývalé Jugoslávii, letošní vojenská intervence v Iráku, mírový proces na Blízkém východě, transformace Evropské unie ? to všechno jsou události, které byly předmětem pracovních setkání, týden po týdnu, po celých těchto posledních 13 let. A mohu konstatovat, že papežovou hlavní starostí bylo pracovat tak, aby lidé mohli žít společně na základě společných přesvědčení, s respektem k mezinárodnímu právu.
Mezi ?případy?, které zdědí váš nástupce - který ve Vás zanechává největší obavy?
Bez váhání bych řekl, že Blízký východ. Blízký východ, především izraelsko-palestinský konflikt, protože ten je původcem všech krizí ? a pak samozřejmě situace v Iráku. Myslím, že tato oblast světa potřebuje znovu nalézt cestu rozumu a bratrství ? a mám za to, že mezinárodní společenství má povinnost pomoci těmto oblastem v tomto jejich úkolu.
Svatý stolec si přeje vyslání ?zprostředkovatelských? sil, je to tak?
Ano. Již od roku 2000, od chvíle, kdy začala Druhá intifáda, jsme vždy zastávali názor, že vzhledem ke zjevné neschopnosti Izraelců a Palestinců dohodnout se mezi sebou, mluvit otevřeně a společně žít, bude nezbytné vyslat na místo tzv. ?přátelské síly?, schopné říct oběma stranám: ?Zůstaňte každý měsíc doma, navzájem na sebe neútočte, pak zasedneme kolem jednoho stolu a budeme jednat.? Myslím, že je třeba o něco se pokusit, jinak tam dojde ke katastrofě.
Také otázka Iráku zůstává otevřená?
Ano, jistě, otázka Iráku zůstává otevřená, protože Irák je členskou zemí Organizace spojených národů, a tedy suverénním státem, který má právo na náležitou důstojnost, suverenitu a svobodu, jako všechny další členské státy OSN. Proto je nutné udělat vše pro to, aby irácký lid mohl zvolit vlastní představitele a politický systém tak, aby se všichni cítili být integrální součástí společnosti.
Jan Pavel II. oslaví za několik dní jubileum svého pontifikátu. Jak vidíte bilanci těchto 25 let pontifikátu?
Myslím, že papež se stal v těchto letech morální autoritou uznávanou na celém světě ? jak lze vyčíst už jen ze seznamu osobností, které ho přicházejí navštívit. Myslím, že tajemstvím jeho charismatu, velikosti tohoto pontifikátu, je víra Svatého otce. Nic by nebylo absurdnější, než představovat si ho v úřadě, jak za pomoci zeměpisného atlasu zpracovává hutné spisy, nějakou ?vatikánskou stragegii?. Ne. Velká rozhodnutí tohoto pontifikátu byla vždy promýšlena a rozhodována vkleče, před svatostánkem v jeho soukromé kapli. Já sám jsem toho byl nejednou svědkem. Tam lze nalézt ? podle mého náhledu ? klíč ke skutečnému porozumění tomuto pontifikátu, který tak nebývale vyzařuje na všechny strany.
Připravila Romilda Ferrauto, překlad Johana Bronková
odeslat článek
vytisknout článek
