Pane prezidente republiky,
vážení představitelé národa,
vážení bratři v biskupské službě,
dámy a pánové,
teprve nyní jsem měl možnost přijmout laskavé pozvání pana prezidenta a mých spolubratří biskupů k návštěvě této milované a starobylé země, která letos slaví sto let od vyhlášení republiky. Je pro mne velkou ctí a jsem vám všem zde přítomným vděčný za úctu a pohostinnost, kterou vnímám při svém prvním vstupu na tuto půdu od chvíle, kdy mne Boží prozřetelnost povolala na Petrův stolec. Pane prezidente, děkuji vám za vaše zdvořilá slova na uvítanou, jimiž jste vyjádřil pocity a naděje dobrého portugalského lidu. Všem nezávisle na víře a náboženství patří můj přátelský pozdrav, zejména těm, kteří nemohli přijít na toto setkání. Přicházím jako poutník Matky Boží Fatimské, jemuž Nejvyšší svěřil poslání posilovat své bratry a utvrzovat je na jejich pouti k Nebi.
Již v počátcích své národnostní identity se portugalský lid obrátil na Petrova nástupce, aby uznal jeho existence jako národa. Můj předchůdce potom udělil Portugalsku v osobě jeho krále titul nejvěrnější (srov. Pius II, Bulla Dum tuam, 25. ledna 1460) za vynikající a dlouhodobou službu prokazovanou evangeliu. Před 93 lety došlo k události, kdy se právě nad Portugalskem otevřelo Nebe jako okno naděje, které Bůh otevírá tehdy, když mu člověk zavírá dveře, aby tak v lůně lidské rodiny obnovil pouta bratrské solidarity, spočívající ve vzájemném uznání jednoho a téhož Otce. Jde o laskavý Boží plán. Ten nezávisí na papeži, ani na jakékoli jiné církevní autoritě, jak by řekl kardinál Manuel Cerejeira, blahé paměti: ?Fatimu nezavedla církev, nýbrž Fatima se prosadila v církvi.?
Panna Maria přišla z Nebe, aby nám připomněla pravdy evangelia, které jsou zdrojem naděje pro lidstvo, jež ochladlo v lásce a postrádá naději ve spásu. První a radikální dimenzí této naděje zajisté není horizontální, nýbrž vertikální a transcendentní vztah. Pro lidskou bytost je vztah k Bohu určující, protože byla stvořena a nasměrována na Boha, hledá pravdu ve vlastní struktuře poznání, ve své sféře vůle směřuje k dobru a v estetické dimenzi je přitahována krásou. Svědomí je křesťanské do té míry, do níž se otevírá plnosti života a moudrosti, které spočívají v Ježíši Kristu. Návštěva, kterou nyní začínám ve znamení naděje, má být nabídkou moudrosti a misijního poslání.
Spravedlivé společenské zřízení vyplývá z moudrého pohledu na život a na svět. Církev je v průběhu dějin otevřena pro spolupráci s těmi, kdo neodsouvají na okraj a do soukromí zásadní úvahy o smyslu lidského života. Nejde o etickou konfrontaci mezi laickým a náboženským systémem, nýbrž o otázku po smyslu, jemuž lze svěřit vlastní svobodu. Rozhodující je hodnota, přisuzovaná problematice smyslu a její dopad na veřejný život. Republikánský obrat, ke kterému došlo v Portugalsku před sto lety, otevřel v rozlišení mezi církví a státem nový prostor svobody pro církev, kterému na poli kultury a v církevní perspektivě, značně poznamenaných rychlými změnami, daly podobu dva konkordáty z let 1940 a 2004. Útrapy způsobené transformacemi byly v zásadě odvážně vyřešeny. Život v pluralitě hodnotových systémů a etických pravidel žádá vydat se na cestu do nitra vlastního já a do jádra křesťanství, aby se posílila kvalita svědectví až ke svatosti a objevily stezky misijního poslání až k radikalitě mučednictví.
Drazí portugalští bratři a přátelé, děkuji vám ještě jednou za srdečné přijetí. Bůh ať žehná všem přítomným a všem obyvatelům této ušlechtilé a milované země, kterou svěřuji Matce Boží Fatimské, vznešenému obrazu lásky Boží, která objímá všechny jako děti.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
