Nový portál Vatikánského rozhlasu

Před nedávnem skončil Kněžský rok; čas milosti, který přinesl a přinese církvi cenné plody, příležitost vzpomenout v modlitbě na ty, kteří odpověděli na toto zvláštní povolání. Během této pouti nás provázeli jako vzory a přímluvci svatý farář arský a další postavy svatých kněží, opravdová světla v dějinách církve. Dnes, tak jako minulý týden, bych rád připomněl dalšího z nich, který se vyjímá ve skupině ?sociálních světců? Turína 19. století. Jde o svatého Josefa Cafasso.

Zmínka o něm se jeví jako nezbytná proto, že právě na tento týden připadlo 150. výročí jeho smrti, která nastala v hlavním městě piemontského kraje 23. června 1860 v jeho 49 letech. Kromě toho bych rád připomněl, že papež Pius XI., který 1. listopadu 1924 schválil dekret o zázracích pro kanonizaci svatého Jana Maria Vianneye a zároveň dekret o zázracích pro beatifikaci Cafassa, uvedl do spojitosti obě tyto kněžské postavy následujícími slovy: ?Nebylo to bez zvláštního a požehnaného rozhodnutí Božské Dobroty, že jsme byli svědky toho, jak na horizontu katolické církve vyšly společně tyto nové hvězdy: farář arský a ctihodný Boží služebník Josef Caffaso. Právě tyto dvě krásné, milé a prozřetelnostně poslané postavy se měly představit dnešku; malá a pokorná, chudá a prostá, ale zároveň proslulá postava faráře arského, a další krásná, velkolepá, složitá a bohatá postava kněze, učitele a vychovatele kněží, ctihodného Josefa Cafasso?. Okolnosti nám dávají příležitost seznámit se s živým a aktuálním poselstvím, jež vysvítá z života tohoto světce. Nebyl farářem jako světec arský, ale byl především vychovatelem, formátorem farářů a diecézních kněží, ba svatých kněží, mezi něž patří svatý Jan Bosko. Nezaložil - jako jiní svatí kněží z piemontského kraje ? řeholní instituty, protože jeho ?založením? vznikla ?škola života a svatosti kněží?, kterou vytvořil svým příkladem a učením v ?církevním konviktu sv. Františka z Assisi? v Turíně.

Josef Cafasso se narodil 15. ledna 1811 v Castelnuovo d´Asti, tedy ve stejném městě jako svatý Jan Bosko. Byl třetím ze čtyřech dětí. Poslední z nich, sestra Marianna, se stala matkou blahoslaveného Giuseppe Allamano, zakladatele misionářů a misionářek Panny Marie Utěšitelky. Narodil se v kraji Piemont, který byl v 19. století charakterizován vážnými sociálními problémy, ale také mnoha světci, kteří se snažili jim čelit. Spojovala je naprostá láska ke Kristu a hluboká charitativní činnost ve prospěch těch nejchudších: milost Páně dovede rozšiřovat a rozmnožovat semena svatosti! Cafasso dokončil střední školu a bienium filosofie na koleji v Chieri a roku 1830 přešel do teologického semináře, kde byl roku 1833 vysvěcen na kněze. O čtyři měsíce později nastoupil na místo, které se pro něho stalo základní a jedinečnou ?etapou? jeho kněžského života: do ?Církevního konviktu sv. Františka z Assisi? v Turíně. Vstoupil tam, aby se zdokonalil v pastoraci, a byly tam pak zúročeny jeho talent duchovního vedení i velký charitativní duch. Konvikt totiž nebyl pouhou školou morální teologie, kde se mladí kněží, pocházející většinou z venkova, učili zpovídat a kázat, ale také skutečnou školou kněžského života, kde byli kněží formováni ve spiritualitě svatého Ignáce z Loyoly a v morální a pastorální teologii velkého biskupa, svatého Alfonse Maria z Liguori. Typ kněze, s nímž se Cafasso v konviktu setkal a k jehož upevnění sám, zejména jako rektor přispěl, byl opravdový pastýř s bohatým vnitřním životem a hlubokým pastoračním zaujetím: věrný v modlitbě, zapojený do kazatelské činnosti, katecheze, oddaný slavení eucharistie a službě zpovědníka podle vzoru zosobněného svatým Karlem Boromejským a svatým Františkem Sáleským a prosazovaného Tridentským koncilem. Svatý Jan Bosko shrnul smysl výchovné práce v této komunitě příhodným vyjádřením: ?v konviktu se učilo být knězem?.

Svatý Josef Cafasso se snažil uskutečňovat takový model formace mladých kněží, aby se pak i oni sami ve zvláštní a účinné návaznosti stali formátory dalších kněží, řeholníků a laiků. Ze své katedry morální teologie formoval dobré zpovědníky a duchovní vůdce, pečující o opravdové duchovní dobro osoby, oduševňované obrovskou rovnováhou mezi důrazem na Boží milosrdenství a současně hlubokým a pronikavým smyslem pro hřích. Hlavní ctnosti učitele Cafassa, jak připomíná svatý Jan Bosko, byly následující: klid, prozíravost a rozvážnost. Služba zpovědníka, které se věnoval mnoho hodin denně, byla pro něho ověřením podávané nauky. Chodili k němu biskupové, kněží, řeholníci, významní laici i prostí lidé. Všem dovedl věnovat potřebný čas. Byl duchovním rádcem mnohým, z nichž se pak stali světci a zakladatelé řeholních institutů. Jeho vyučování nebylo nikdy abstraktní, založené pouze na knihách, které se v té době používaly, ale rodilo se z hluboké zkušenosti Božího milosrdenství a z hlubokého poznání lidské duše, jehož nabyl během dlouhého času, kdy se věnoval službě ve zpovědnici a duchovnímu vedení.

Jeho tajemství bylo prosté: být mužem Božím; dělat nepatrnými všedními skutky ?to, co může přinést větší slávu Boží a prospěch duší?. Cele miloval Pána, byl oduševňován dobře zakořeněnou vírou, opírající se o hlubokou a dlouhou modlitbu, a žil upřímnou lásku vůči všem. Znal morální teologii, ale znal stejně tak i situace a srdce lidí, o jejichž dobro se staral jako dobrý pastýř. Ti kdo měli to štěstí, být mu nablízku, byli tak proměňováni na podobně dobré pastýře a zdatné zpovědníky. Jasně ukazoval všem kněžím, že svatosti je třeba dosáhnout právě v pastorační službě. Blahoslavený don Klement Marchisio, zakladatel Dcer svatého Josefa, prohlásil: ?Vstoupil jsi do konviktu jako velký nezbedník s prázdnou hlavou, aniž bys tušil, co znamená být knězem, a vyšel jsi odtud naprosto změněn s úplným pochopením kněžské důstojnosti.? Mnohé kněze formoval v konviktu a potom dále duchovně vedl. Mezi nimi, jak už jsem zmínil, vyčnívá postava svatého Jana Boska, který byl jeho duchovním vůdcem celých 25 roků v letech 1835 až 1860. Nejprve jako klerik, potom jako kněz a nakonec jako zakladatel řádu. Při všech základních životních volbách měl svatý Jan Bosko jako svého rádce a vůdce svatého Josefa Cafasso. Ale způsobem velice přesně definovaným: Cafasso se nikdy nesnažil formovat v don Boskovi žáka ?ke svému vlastnímu obrazu a podobě? a don Bosko nekopíroval Cafassa. Napodoboval jej v jeho lidských a kněžských ctnostech, označoval ho za ?vzor kněžského života?, ale podle vlastních osobních schopností a vlastního povolání. To je znakem moudrosti duchovního učitele a inteligence žáka. Ten první se druhému nevnucuje. Respektuje jej v jeho osobnosti a pomáhá mu rozlišovat Boží vůli o něm samotném.
Drazí přátelé, toto je drahocenné ponaučení pro všechny, kteří se věnují formaci a výchově mladých generací a je to také silná připomínka toho, jak důležité je mít ve svém vlastním životě duchovního vůdce, který pomůže pochopit to, co od nás chce Bůh. Jednoduše a hluboce náš světec prohlašoval: ?Veškerá svatost, dokonalost a prospěch osoby spočívá v dokonalém plnění Boží vůle (?) Jaké štěstí, dokážeme-li vylít naše srdce v Božím srdci a sjednotit natolik naše tužby, přizpůsobovat naši vůli k jeho vůli, aby bylo jedno srdce a jediná vůle: chtít to, co chce Bůh, chtít to oním způsobem, v onom čase a za oněch okolností, které chce On a chtít to všechno pro nic jiného než proto, že to chce Pán.?

Služba našeho světce je však charakterizována dalším elementem: pozorností k lidem, zejména k vězněným, kteří v Turíně 19.století žili v nelidských a znelidšťujících podmínkách. Také v této delikátní službě, které se věnoval dvacet let, byl vždycky dobrým pastýřem, plným soucitu a porozumění, tedy kvalit, které vězňové vnímali. Byli tak získáváni jeho upřímnou láskou, jejíž počátkem byl Bůh sám. Pouhá přítomnost Cafassa byla dobrodiním: zklidňoval, dotýkal se srdcí zatvrzelých životními událostmi a především osvěcoval lhostejná svědomí a otřásal jimi. V prvních letech své služby mezi vězni se často věnoval důkladnému kázání, které přitahovalo zájem prakticky všech obyvatel vězení. Postupně začal upřednostňovat drobné katecheze, konané v rozhovorech a osobních setkáních. Respektoval životní osudy každého, zaobíral se velkými tématy křesťanského života, když mluvil o důvěrnosti v Bohu, o přilnutí k Jeho vůli, o užitečnosti modlitby a svátostí, jejichž cílovým bodem je zpověď, setkání s Bohem, který se pro nás stal nekonečným milosrdenstvím. Cílem jeho nejvybranější lidské a duchovní péče byli odsouzenci na smrt. Doprovodil na popraviště 57 odsouzených po té, co je vyzpovídal a podal jim svaté příjímání. Provázel je s hlubokou láskou až do posledního dechu jejich pozemské existence.
Zemřel 23. června 1860 po životě cele obětovaném Pánu a věnovaném bližnímu. Můj předchůdce, ctihodný služebník Boží papež Pius XII., jej 9. dubna 1948 prohlásil za patrona italských vězení a 23. září 1950 jej v apoštolské exhortaci Menti nostrae nabídnul za vzor kněžím, kteří se věnují zpovídání a duchovnímu vedení.

Drazí bratři a sestry, svatý Josef Cafasso ať je pro všechny pobídkou k zintenzivnění pouti k dokonalosti křesťanského života, ke svatosti; zejména kněžím ať připomíná, jak důležité je věnovat se službě svátosti smíření a duchovního vedení, a všem pak také pozornost, kterou máme věnovat těm nejpotřebnějším. Kéž nám pomůže přímluva Blahoslavené Panny Marie, k níž svatý Josef Cafasso choval hlubokou úctu a nazýval ji ?naší drahou Matkou, naší útěchou a naší nadějí?.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience