Nový portál Vatikánského rozhlasu

Upozorňujeme, že aktuální program České sekce Vatikánského rozhlasu již najdete pouze na našich nových internetových stránkách

https://www.vaticannews.va/cs.html

Portál radiovaticana.cz bude dále sloužit jako archiv starších vysílání České sekce (roky 2007-2020). V sekci Podcast na našich nových stránkách naleznete archiv denních pořadů Vatikánského rozhlasu v češtině od listopadu roku 2018.

Přejít na stránky Vatican News
VaticanNews.va

   5. 3. 2021

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější



Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Encykliky, exhortace 

11.11.2010 

Verbum Domini - 3. část

Apoštolská exhortace Benedikta XVI. - č. 90 - 120.

Česká sekce RV

TŘETÍ ČÁST: VERBUM MUNDO

Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu“ (Jan 1,18)

POSLÁNÍ CÍRKVE: HLÁSAT BOŽÍ SLOVO

Slovo od Otce a k Otci

90. Svatý Jan ve čtvrtém evangeliu i ve svých listech klade velký důraz na základní paradox křesťanské víry: na jedné straně tvrdí, že „Boha nikdo nikdy neviděl“ (Jan 1,18; srov. 1 Jan 4,12). Naše obrazy, pojmy či slova nikterak nemohou definovat či změřit nekonečnou realitu Nejvyššího. Zůstává Deus semper maior. On však také tvrdí, že Slovo se skutečně „stalo tělem“ (Jan 1,14). Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, zjevil Boha, kterou „nikdo nikdy neviděl“ (Jan 1,18). Ježíš Kristus k nám přichází „plný milosti a pravdy“ (Jan 1,14), které jsou nám skrze něho dány (srov. Jan 1,17); neboť „všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí“ (Jan 1,16). Tímto způsobem evangelista Jan v prologu kontempluje Slovo od jeho bytí u Boha k jeho vtělení, až k jeho návratu do Otcovy náruče kam s sebou přináší naše lidství, které si navždy přisvojil. V tomto svém vyjití od Otce a návratu k Němu (srov. Jan 13,3; 16,28; 17,8.10) se nám prezentuje jako „Zpravodaj“ Boha (srov. Jan 1,18). Svatý Irenej totiž tvrdí, že „Syn je Zjevitel Otce.“[310] Ježíš Nazaretský je takříkajíc „exegetou“ Boha, kterého „nikdo nikdy neviděl“. „On je obraz neviditelného Boha“ (Kol 1,15). Tady se naplňuje Izaiášovo proroctví o účinnosti Pánova Slova: jako déšť a sníh padají z nebe, aby daly vypučit zemi, tak se Boží Slovo „nevrátí ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal“ (Iz 55,10). Ježíš Kristus je tímto definitivním a účinným Slovem, které vyšlo od Otce a vrátilo se k Němu, přičemž dokonale uskutečnilo ve světě jeho vůli.

Hlásat světu „Logos“ Naděje

91. Slovo Boží nám sdělilo božský život, který mění tvář země a všechno obnovuje (srov. Zjev 21,5). Jeho Slovo se na nás vztahuje nejenom jako na příjemce Božího Zjevení, ale také jako na jeho hlasatele. On, poslaný Otcem splnit jeho vůli (srov. Jan 5,36-38; 6,38-40; 7,16-18) nás přitahuje k sobě a zapojuje nás do svého života a poslání. Duch Vzkříšeného tak uzpůsobuje náš život k účinnému hlásání Slova v celém světě. To je zkušenost prvotního křesťanského společenství, které přihlíželo šíření Slova (srov. Sk 6,7) skrze hlásání a svědectví. Chtěl bych zde poukázat zejména na život svatého apoštola Pavla, muže zcela uchváceného Pánem (srov. Flp 3,12) - „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20) – a jeho posláním: „běda mi, kdybych nehlásal evangelium!“ (1 Kor 9,16), který si byl vědom, že v Kristu byla skutečně zjevena spása všech národů, vysvobození z otroctví hříchu a vstup do svobody dětí Božích.
Církev vskutku světu hlásá Logos Naděje (srov. 1 Petr 3,15); člověk potřebuje „velkou Naději“, aby mohl žít vlastní přítomnost, velkou naději, která je Bohem, „který nese lidskou tvář a »miloval nás až do krajnosti« (Jan 13,1).“[311] Proto je církev ve své podstatě misionářská. Nemůžeme si nechávat pro sebe slova věčného života, která nám byla dána v setkání s Ježíšem Kristem a která jsou pro všechny, pro každého člověka. Každý člověk naší doby, ať už si to uvědomuje či nikoli, potřebuje tuto zvěst. Pán ať vzbudí mezi lidmi nový hlad a novou žízeň po Pánových slovech jako v časech proroka Ámose (srov. Am 8,11). My jsme odpovědní za předávání toho, co jsme milostí obdrželi.

Z Božího Slova poslání církve

92. Biskupská synoda silně zdůraznila nezbytnost posílit v církvi misijní vědomí, přítomné v Božím lidu již od počátků. První křesťané chápali svoje misijní zvěstování jako nezbytnost vyplývající ze samotné povahy víry: Bůh, v něhož věřili, byl Bohem všech, jediný a pravý Bůh, který se ukázal v dějinách Izraele a nakonec ve svém Synu a podal tak odpověď, kterou všichni lidí ve svém nitru očekávají. První křesťanská společenství vnímala, že jejich víra není nějakou zvláštní kulturní zvyklostí, která se liší podle národů, nýbrž patří do oblasti pravdy, která se týká všech lidí stejně.
A je to znovu svatý Pavel, který nám svým životem osvětluje smysl křesťanského poslání a jeho původní univerzalitu. Vzpomeňme na epizodu vyprávěnou ve Skutcích apoštolů na Athénském Areopagu (srov. 17,16-34). Apoštol národů navazuje dialog s lidmi různých kultur u vědomí, že tajemství Boha, Neznámého, o kterém má každý člověk tušení, byť nejasné, se skutečně zjevil v dějinách: „co vy tedy neznáte, a přece to ctíte, to já vám zvěstuji“ (Sk 17,23). Novost křesťanského poselství je totiž možnost říkat nyní všem národů: „On se ukázal. On osobně. A nyní je otevřena cesta k Němu. Novost křesťanské zvěsti nespočívá v nějaké myšlence, nýbrž ve faktu, že On se zjevil.“[312]

Slovo a Boží království

93. Poslání církve proto nemůže být pokládáno za volitelnou či dodatečnou skutečnost církevního života. Je třeba nechat Ducha svatého, aby nás přisvojil Kristu samému a podílet se tak na jeho poslání: „Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás“ (Jan 20,21), a předávat tak Slovo celým životem. Je to Slovo samo, jež nás přivádí k bratřím: je to Slovo, které osvěcuje, očišťuje a obrací. My nejsme nic než služebníci.
Je tedy nezbytné objevit znovu naléhavost a krásu hlásání Slova o příchodu Božího království, hlásaného samotným Kristem. V tomto smyslu obnovme vědomí, jež bylo tak důvěrně známé církevním otcům, že totiž obsahem Slova je Boží království (srov. Mk 1,14-15), kterým je – jak působivě připomíná Origenes[313] - samotná Ježíšova osoba (Autobasileia). Pán nabízí spásu v každé době. Všichni vnímáme, jak je nezbytné, aby Kristovo světlo osvěcovalo každé lidské prostředí: rodinu, školu, kulturu, práci, volný čas a další sektory života společnosti.[314] Nejde o hlásání utěšujícího, nýbrž pronikavého slova, které volá k obrácení, umožňuje setkat se s Tím, skrze Něhož vzkvétá nové lidstvo.

Všichni pokřtění jsou odpovědní za hlásání

94. Poněvadž veškerý Boží lid je lidem „poslaným“, synoda zdůraznila, že „misijní poslání zvěstovat Boží Slovo je úkolem všech učedníků Ježíše Krista jako důsledek jejich křtu.“[315] Žádný věřící v Krista se nemůže cítit zbaven této odpovědnosti, která vychází ze svátostné příslušnosti ke Kristovu tělu. Toto vědomí musí být probouzeno v každé farnosti, komunitě a církevním sdružení a hnutí. Církev jako tajemství společenství je tedy cele misijní a každý ve svém životním stavu je povolán pronikavě přispět ke křesťanskému hlásání.
Biskupové a kněží podle svého vlastního poslání jsou povoláni jako první k životu uchvácenému službou Slovu, hlásáním evangelia, slavením svátostí a vedením věřících k autentickému poznání Písma. Také jáhni ať se cítí plně povoláni spolupracovat podle vlastního poslání na tomto závazku evangelizace.
Zasvěcený život vyzařuje v celých dějinách církve schopnost ujmout se výslovně úkolu hlásat a kázat Boží Slovo v misiích ad gentes, a v nejobtížnějších situacích, s ochotou i v nových podmínkách evangelizace odvážně a směle nastupují nové cesty a čelí novým výzvám, aby bylo Boží Slovo účinně hlásáno.[316]
A konečně, laici jsou povoláni plnit svůj prorocký úkol, který vyplývá přímo ze křtu a dosvědčují evangelium v každodenním životě, kdekoli se nacházejí. V této souvislosti synoda vyjádřila „nejhlubší úctu a vděčnost, jakož i povzbuzení vzhledem ke službě evangelizaci, kterou mnozí laici a zejména ženy velkodušně a usilovně nabízejí ve společenstvích po celém světě podle příkladu Marie z Magdaly, první svědkyně velikonoční radosti.“[317] Synoda dále s vděčností uznává církevní hnutí a nová společenství jako „mimořádné bohatství evangelizační síly církve v této době, jež podněcuje církev vyvíjet nové formy hlásání evangelia.“[318]

Nezbytnost »missio ad gentes«

95. Synodální otcové vybízejí všechny věřící ke hlásání Božího Slova a zdůrazňují, že i v naší době je nezbytně třeba rozhodného nasazení v missio ad gentes. Církev se žádným způsobem nemůže omezit na pastoraci „údržby“ těch, kteří již Kristovo evangelium znají. Misijní napětí je jasné znamení zralosti církevního společenství. Otcové kromě toho dali silně najevo vědomí, že Boží Slovo je spásná pravda, kterou má každý člověk v každé době zapotřebí. Toto poselství proto musí být explicitní. Církev má mocí Ducha jít všem vstříc (srov. 1 Kor 2,5) a prorocky pokračovat v obhajobě práva a svobody lidí slyšet Boží Slovo, hledat účinnější prostředky jeho hlásání i za cenu pronásledování.[319] Církev se cítí vázána hlásat všem Slovo, které zachraňuje (srov. Řím 1,14).

Zvěst a nová evangelizace

96. Papež Jan Pavel II. ve šlépějích toho, co již prorocky vyjádřil papež Pavel VI. v Evangelii nuntiandi již několikrát poukázal věřícím na důležitost nové misijní éry pro celý Boží lid.[320] Na úsvitu třetího tisíciletí, nejenom že existují mnohé národy, které neznají dobrou zvěst, ale mnoho křesťanů potřebuje, aby jim bylo přesvědčivě znovu hlásáno Boží Slovo a mohli tak zakusit moc evangelia. Mnozí bratři jsou „pokřtěni, ale nedostatečně evangelizováni.“[321] Národy kdysi oplývající vírou a povoláními často pod vlivem sekularizované kultury[322] ztrácejí vlastní identitu. Požadavek nové evangelizace, pociťovaný tak silně mým ctihodným předchůdcem, musí být bez bázně opět potvrzen v jistotě účinnosti Božího Slova. Církev je si jista věrností svého Pána a neúnavně hlásá dobrou zvěst evangelia všem křesťanům, aby znovu objevili přitažlivost následování Krista.

Boží Slovo a křesťanské svědectví

97. Nezměrné horizonty církevního poslání a složitost nynější situace dnes vyžadují nové způsoby účinné komunikace Božího Slova. Duch svatý, prvotní činitel každé evangelizace zajisté nikdy nepřestane vést Kristovu církev v tomto působení. Nicméně je důležité, aby každý způsob zvěstování měl na zřeteli především vnitřní vztah mezi komunikací Božího Slova a křesťanským svědectvím. Na tom závisí sama věrohodnost zvěsti. Na jedné straně je nezbytné Slovo, které sděluje to, co nám řekl samotný Pán. Na druhé straně je nezbytné dodat věrohodnost tomuto slovu svědectvím, aby nevypadalo jako nějaká hezká filosofie či utopie, ale jako realita, kterou lze žít a která umožňuje žít. Tato vzájemnost mezi Slovem a svědectvím odkazuje na způsob, kterým se Bůh sám sděluje skrze vtělení Slova. Boží Slovo dosahuje k lidem „skrze setkání se svědky, kteří jej zpřítomňují a oživují.“[323] Každý člověk totiž potřebuje být přiveden k Božímu Slovu „setkáním a svědectvím dospělého, vlivem přátel a za doprovodu církevního společenství.“[324]
Existuje těsná souvislost mezi svědectvím Písma, jako potvrzení, které dává Slovo Boží samo od sebe, a svědectvím života věřících. Jedno v sobě zahrnuje druhé a vede k němu. Křesťanské svědectví sděluje Slovo potvrzené v Písmech. Písma podávají svědectví, které jsou křesťané povoláni vydávat vlastním životem. Ti kteří se setkají s věrohodnými svědky evangelia jsou tak vedeni ke zjištění, že Boží slovo je účinné v těch, kteří ho přijmou.

98. Tento koloběh mezi svědectvím a Slovem umožňuje pochopit tvrzení papeže Pavla VI. v apoštolské exhortaci Evangelii nuntiandi. Naše odpovědnost se neomezuje na to, že nabízíme světu společné hodnoty. Je třeba dojít až k výslovné zvěsti Božího Slova. Jedině tak budeme věrni Kristovu mandátu: „Radostná zvěst, hlásaná vlastním životem, musí být tedy, dříve či později, hlásána přímo slovem života. Nelze mluvit o skutečné evangelizaci, jestli se při ní nehlásá i jméno, učení, život, zaslíbení, království a tajemství Ježíše z Nazareta, Božího Syna.“[325]
Fakt, že zvěst Božího Slova vyžaduje svědectví vlastního života, je v křesťanském vědomí dobře patrný již od jeho počátků. Kristus sám je svědkem věrným a pravým (srov. Zjev 1,5; 3,14), svědkem Pravdy (srov. Jan 18,37). V této souvislosti bych rád poukázal na nespočetná svědectví, která jsme mohli vyslechnout během synodálního zasedání. Byli jsme hluboce dojati vyprávěním těch, kteří dokázali víru žít a vydat zářivé svědectví evangeliu také v režimech nepřátelských křesťanství nebo v situacích pronásledování.
Tím vším se nesmíme dát zastrašit. Ježíš sám řekl svým učedníkům: „Služebník není víc než jeho pán. Když pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás“ (Jan 15,20). Rád bych proto spolu s celou církví vzdal Bohu chválu za svědectví mnoha bratří a sester, kteří také v naší době položili život, aby hlásali pravdu o Boží lásce zjevené v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu. Kromě toho vyjadřuji vděčnost celé církve křesťanům, kteří se nepoddávají protivenstvím a pronásledování kvůli evangeliu. Současně se v hluboké a solidární srdečnosti přimykáme ke všem křesťanským komunitám, které zejména v Asii a Africe riskují v této době život nebo sociální diskriminaci kvůli křesťanské víře. Vidíme zde uskutečnění ducha blahoslavenství těch, kteří jsou pronásledováni kvůli Pánu Ježíši (srov. Mt 5,11). Zároveň nepřestáváme pozvedat svůj hlas, aby vlády států zaručovali všem svobodu svědomí a náboženství, včetně možnosti dosvědčovat vlastní víru veřejně.[326]

SLOVO BOŽÍ A NASAZENÍ VE SVĚTĚ

Sloužit Ježíši v jeho „nejposlednějších bratřích“ (Mt 25,41).

99. Boží Slovo osvěcuje lidský život a probouzí svědomí, aby v hloubi revidovalo vlastní život, poněvadž celé dějiny lidstva jsou pod Božím soudem: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy.“ (Mt 25,31-32). V naší době se často povrchně pozastavujeme nad hodnotou prchavého okamžiku jako by byl nedůležitý pro budoucnost. Evangelium nám naopak připomíná, že všichni budou vydávat počet ze svého života. V 25. kapitole Matoušova evangelia Syn člověka vztahuje na sebe to, co jsem učinili nebo neučinili jednomu z jeho „nejposlednějších bratří“ (25,41): „měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mně, byl jsem nahý, a oblékli jste mně; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jsme k tobě“ (25,35-36). Totéž Boží Slovo tedy poukazuje na nezbytnost našeho nasazení ve světě a naší odpovědnosti před Kristem, Pánem dějin. Při hlásání evangelia se vzájemně povzbuzujme ke konání dobra a úsilí o spravedlnost, smíření a pokoj.

Boží Slovo a nasazení za spravedlnost ve společnosti

100. Boží Slovo vede člověka k navazování vztahů oživovaných poctivostí a spravedlností, potvrzuje před Bohem vysokou hodnotu všech námah člověka o spravedlivější a obyvatelnější svět.[327] Totéž Boží Slovo bez dvojakostí pojmenovává nespravedlnost a prosazuje solidaritu a rovnost.[328] Ve světle Pánových slov tedy rozpoznáváme „znamení doby“ přítomná v dějinách, neodmítáme nasazení ve prospěch těch, kteří trpí a jsou obětí egoismu. Synoda právem připomněla, že úsilí o spravedlnost a proměnu světa je pro evangelizaci konstitutivní. Jak říkal papež Pavel VI., „jde jí o to, aby silou evangelia přetvářela měřítka, podle nichž lidé soudí, stupnici hodnot, jejich zájmy, způsob myšlení, prameny, z nichž lidé čerpají své podněty a vzory, pokud snad jsou v rozporu s Božím slovem a plánem spásy.“[329]
Za tímto účelem synodální otcové věnovali zvláštní zmínku těm věřícím, kteří jsou zapojeni do sociálního a politického života. Jejich působení ve světě při hledání pravého dobra všech v úctě a prosazování důstojnosti člověka má být inspirováno evangelizací a šířením Božího Slova. Vytvořit spravedlivější společnost jistě není přímým posláním církve, třebaže církvi patří právo i povinnost vyjadřovat se k etickým a morálním otázkám, týkajících se dobra lidí a národů. Vystupovat přímo v sociální a politické činnosti je především úkolem věřících laiků. Synoda proto doporučuje vhodnou výchovu podle principů sociálního učení církve.[330]

101. Kromě toho bych rád zaměřil pozornost všech na důležitost obrany a prosazování lidských práv každé osoby, která jsou jako taková „univerzální, nedotknutelná, nezcizitelná.“[331] Církev si přeje, aby stvrzením těchto práv byla lidská důstojnost účinněji uznávána a všeobecně prosazována[332] jakožto charakteristika, kterou Bůh Stvořitel vtiskl svému stvoření a která byla přijata a vykoupena Ježíšem Kristem skrze jeho Vtělení, smrt a vzkříšení. Šíření Božího Slova proto nemůže než posílit tvrzení a respektování lidských práv každé osoby.[333]

Hlásání Božího Slova, smíření a pokoj mezi národy

102. Synoda vřele doporučila, aby vedle rozmanitých závazků bylo prosazováno smíření a pokoj. V dnešním kontextu je nezbytné znovu objevit Boží Slovo jako pramen smíření a pokoje, protože v něm Bůh všechny věci smiřuje se sebou (srov. 2 Kor 5,18-20; Ef 1,10): Kristus „je náš pokoj“ (Ef 2,14), ten který boří zdi rozdělení. Mnohá svědectví na synodě poukázala na závažné a krvavé konflikty všeho druhu a napětí vyskytující se na naší planetě. Někdy se zdá, že tato nevraživost nabývá podobu mezináboženského konfliktu. Ještě jednou bych tedy rád zdůraznil, že náboženství nemůže nikdy ospravedlnit netoleranci či války. Nelze zabíjet ve jménu Božím![334] Každé náboženství by mělo vést ke správnému užívání rozumu a prosazovat etické hodnoty, které budují občanské soužití.
Ve věrnosti dílu smíření, vykonaného Bohem v Ježíši Kristu, ukřižovaném a vzkříšeném, se katolíci a všichni lidé dobré vůle snaží dávat příklady smíření a vytvářet tak spravedlivou a mírumilovnou společnost.[335] Nezapomínejme nikdy, že také „tam, kde vládne tragický hluk zbraní a násilí, neztrácí se prorocká síla Božího Slova a opakovaně nám připomíná, že mír je možný a že my musíme být nástroji smíření a pokoje.“[336]

Boží Slovo a činorodá láska

103. Nasazení za spravedlnost, smíření a pokoj má svůj nejhlubší kořen v lásce, zjevené v Kristu. Když jsme naslouchali svědectvím, která se vynořila na synodě, stali jsme vnímavějšími na spojitost mezi laskavým nasloucháním Božího Slova a nezištnou službou vůči bratřím; všichni věřící chápou nezbytnost „převádět slyšené slovo na skutky lásky, protože jedině tak se poselství evangelia stane věrohodným i navzdory lidské křehkosti, která lidi poznamenává.“[337] Ježíš procházel tímto světem a konal dobro (srov. Sk 10,35). Ochotným nasloucháním Božího Slova v církvi se probouzí „láska a spravedlnost vůči všem, zejména vůči chudým.“[338] Netřeba nikdy zapomínat, že láska – caritas – bude vždycky potřeba, a to i v té nejspravedlivější společnosti... Ten, kdo se chce zbavit lásky, směřuje k tomu, že se zbaví člověka jakožto člověka.“[339] Vybízím proto všechny věřící, aby často rozjímali velepíseň na lásku, jak nám ji zanechal apoštol Pavel a nechali se jí inspirovat: „láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. Láska nikdy nepřestává.“ (1 Kor 13,4-8).

Láska k bližnímu, zakořeněná v lásce k Bohu má proto vést k neustálému nasazení jak jednotlivce, tak církevní společenství, místní i všeobecné. Svatý Augustin prohlašuje: „Základem je pochopit, že naplněním Zákona, jakož i všech božských Písem, je láska... Kdo si tedy myslí, že porozuměl Písmu nebo alespoň nějaké jeho části, aniž by se snažil budovat skrze jeho porozumění tuto dvojí lásku k Bohu a bližnímu, dokazuje, že ho dosud nepochopil.“[340]

Hlásání Božího Slova a mládež

104. Synoda věnovala zvláštní pozornost hlásání Božího Slova novým generacím. Mladí již jsou aktivními členy církve a představují její budoucnost. Často v nich nacházíme spontánní otevřenost k naslouchání Božímu Slovu a upřímnou touhu poznat Ježíše. V mládí totiž se totiž nezadržitelně a upřímně vynořují otázky po smyslu vlastního života a po zaměření vlastní existence. Na tyto otázky dává pravou odpověď jedině Boží Slovo. Pozornost vůči světu mládí v sobě zahrnuje odvahu jasného poselství; musíme pomáhat mladým osvojit si důvěrnost a blízkost vůči Písmu svatému, aby bylo kompasem, který ukazuje, jakou cestou se vydat.[341]K tomu mladí lidé potřebují svědky a učitele, kteří kráčejí s nimi a vedou je, aby sami milovali a sdíleli evangelium se svými vrstevníky a stávali se autentickými a věrohodnými svědky.[342]
Je zapotřebí, aby bylo Boží Slovo prezentováno včetně zmínek týkajících se povolání, aby tak mladým pomáhalo orientovat se v životních rozhodnutích také směrem k naprostému zasvěcení.[343]Autentická povolání k zasvěcenému životu a ke kněžství nacházejí vhodnou půdu v důvěrnému kontaktu s Božím Slovem. Opakuji dnes znovu pozvání otevřít brány Kristu, jak jsem to učinil na začátku svého pontifikátu: „Kdo nechá vstoupit Krista, neztrácí nic – nic – absolutně nic z toho, co činí život svobodným, krásným a velkým. Ne! Jen v tomto přátelství se otevírají dokořán brány života. Pouze v tomto přátelství se skutečně otevřou velké možnosti lidské bytosti.. drazí mladí: Nemějte strach z Krista! On nic neodnímá a dává všechno. Kdo se dá Jemu, dostane stonásobně. Ano, otevřete, dokořán rozevřete brány Kristu – a najdete pravý život.“[344]

Hlásání Božího Slova a migranti

105. Boží Slovo nás činí pozornými vůči dějinám a k tomu, co nového v nich klíčí. Vzhledem k evangelizačnímu poslání církve proto synoda chtěla obrátit pozornost také ke složitému fenoménu migračního pohybu národů, které v těchto letech nabývá nevídaných rozměrů. Rodí se tak značně delikátní otázky týkající se bezpečnosti národů a pohostinnosti, kterou je třeba nabídnout těm, kdo hledají útočiště, lepší životní podmínky, zdraví a práci. Masy lidí, které neznají Krista anebo o něm mají zkreslenou představu se usazují v zemích s dávnou křesťanskou tradicí. Zároveň lidé patřící k národům hluboce poznamenaným křesťanskou vírou emigrují do zemí, v nichž je třeba nové evangelizace. Vznikají tak nové situace, ale také nové možnosti šíření Božího Slova. V této souvislosti synodální otcové především prohlásili, že migranti mají právo slyšet kérygma, které jim je předloženo, nikoli uloženo. Pokud jsou křesťané, potřebují náležitou pastorační pomoc pro posílení víry a aby se sami stali nositeli evangelního poselství. Je nezbytné, aby si všechny zainteresované diecéze uvědomovali složitost tohoto fenoménu a snažili se chápat migrační hnutí také jako příležitost odhalit nové způsoby přítomnosti a zvěsti a postarali se podle svých možností o adekvátní přijetí a animaci těchto našich bratří, aby se jich dotkla Dobrá zvěst a sami se stali hlasateli Božího Slova a svědky vzkříšeného Krista, naděje světa.[345]

Hlásání Božího Slova a trpící

106. Během synodálních prací byla často věnována pozornost nezbytnosti hlásat Boží Slovo všem, kteří ocitli v situaci fyzického, psychického nebo duchovního utrpení. Právě ve chvílích bolesti se totiž v srdci člověka rodí poslední otázky o smyslu vlastního života. Pokud se zdá, že lidská slova utichají tvář v tvář tajemství zla a bolesti a že naše společnost dává životu hodnotu pouze, pokud má jistou úroveň výkonnosti a blahobytu, Boží Slovo nám zjevuje, že také tyto okolnosti jsou tajemně „objímány“ Boží něhou. Víra, která se rodí ze setkání s Božím Slovem, nám pomáhá pokládat lidský život za plnohodnotný i tehdy, když je postižen zlem. Bůh stvořil člověka ke štěstí a životu, zatímco nemoc a smrt vstoupily do světa jako důsledek hříchu. Avšak Otec života je lékařem člověka par excellence a nepřestává se laskavě sklánět k trpícímu lidstvu. Vrcholem blízkosti Boha lidskému utrpení kontemplujeme v Ježíši, který je „vtěleným Slovem. Trpěl s námi a zemřel. Svým umučením a smrtí přijal a proměnil až do hloubi naši slabost.“[346]
Blízkost Ježíše trpícím nebyla přerušena: pokračuje v čase působením Ducha svatého v poslání církve, ve Slovu a ve svátostech, v lidech dobré vůle, v pomocných aktivitách, které komunity vyvíjejí s bratrskou láskou a ukazují tak pravou tvář Boha a jeho lásku. Synoda vzdává díky Bohu za oslnivé a nezřídka skryté svědectví mnoha křesťanů – kněží, řeholníků a laiků – kteří propůjčili a nadále propůjčují své ruce, své oči a svá srdce Kristu, pravému lékaři těl i duší! Vybízí pak k další péči o nemohoucí lidi a přinášejí jim oživující přítomnost Pána Ježíše ve Slovu a v eucharistii. Kéž je jim poskytována pomoc při čtení Písma a při odhalení, že právě jejich stav jim umožňuje mít podíl na výkupném utrpení Kristovu za spásu světa (srov. 2 Kor 4,8-11.14).[347]

Hlásání Božího Slova a chudí

107. Písmo svaté projevuje přednostní lásku Boha vůči chudým a potřebným (srov. Mt 25,31-46). Synodální otcové často poukazovali na nezbytnost toho, aby evangelní poselství, závazek pastýřů a komunit byly všude zaměřeny a těmto našim bratřím. „První kdo mají právo na hlásání evangelia jsou právě chudí, kteří potřebují nejenom chléb, ale také slova života.“[348] Diakonie charity, která nesmí v našich církvích nikdy chybět, musí být stále spojena se zvěstováním Slova a slavením posvátných tajemství.[349] Zároveň je třeba uznat a zhodnotit fakt, že sami chudí jsou také činiteli evangelizace. V Bibli je opravdu chudým ten, který se naprosto svěřuje Bohu, a sám Ježíš je v evangeliu nazývá blahoslavenými, těmi, kterým „patří nebeské království“ (Mt 5,3; srov. Lk 6,20). Pán chválí jednoduchost srdce těch, kdo spatřuje v Bohu vlastní bohatství, skládá v Něho svou naději a nikoli v majetek tohoto světa. Církev nemůže zklamat chudé: „Pastýři jsou povoláni jim naslouchat a učit se od nich, vést je v jejich víře a motivovat je, aby byli tvůrci svých dějin.“[350]

Církev je si také vědoma, že existuje chudoba jako ctnost, kterou je třeba zvolit a pěstovat svobodně, jako to činí všichni svatí, a že existuje bída, jež je často výsledkem nespravedlnosti a je vyvolána egoismem, který rozsévá nedostatek a hlad a vytváří konflikty. Když církev zvěstuje Boží Slovo ve vztahu k chudým, je si vědoma potřeby favorizovat „plodnou cirkulaci“ mezi chudobou, kterou »je třeba si vybrat« a chudobou, kterou »je třeba odstranit« a odhalovat tak „střídmost a solidaritu jako evangelní a současně univerzální hodnoty... Obnáší to rozhodnutí pro spravedlnost a střídmost.“[351]

Boží Slovo a péče o stvoření

108. Nasazení ve světě vyžadované Božím Slovem nás nutí hledět novýma očima také na celý vesmír stvořený Bohem a nese v sobě již stopy Slova, skrze něhož všechny bylo stvořeno (srov. Jan 1,2). Vskutku existuje odpovědnost, kterou máme jako věřící a hlasatelé evangelia také ve vztahu ke stvoření. Zjevení, které nám odhaluje Boží plán s vesmírem, nás vede také k pojmenovávání pomýlených postojů člověka, který nepokládá všechny věci za odraz Stvořitele, ale za pouhou matérii, s níž lze bez skrupulí manipulovat. Tak se člověk připravuje o onu podstatnou pokoru, která mu umožňuje rozpoznávat stvoření jako Boží dar, jenž je třeba přijmout a užívat podle Jeho plánu. Naopak, arogance člověka, který žije jakoby Bůh neexistoval, vede k vykořisťování a pošlapávání přírody, v níž neuznává dílo stvořitelského Slova. V tomto teologickém rámci bych rád poukázal na výpovědi synodálních otců, kteří připomněli, že „přijetí Božího Slova dosvědčeného v Písmu svatém a živé tradici církve rodí nový způsob vidění věcí a prosazuje autentickou ekologii, která koření v poslušnosti víry, jež přijímá Boží Slovo... rozvíjí novou teologickou vnímavost k dobrotě všech věcí, stvořených v Kristu.“[352] Člověk potřebuje být opětovně vychováván k úžasu a k uznání autentické krásy, která se projevuje ve stvořených věcech.[353]

BOŽÍ SLOVO A KULTURY

Hodnota kultury pro život člověka

109. Janovské poselství o vtělení Slova zjevuje nerozlučný svazek mezi Božím Slovem a lidskými slovy, jejichž prostřednictvím se nám sděluje. V rámci tohoto pojetí se biskupská synoda široce pozastavila nad vztahem Božího Slova a kultury. Bůh se totiž člověku nezjevil abstraktně, ale přijetím jazyků, obrazů a vyjádření, nevyhnutelně spojených s různými kulturami. Jde o plodný vztah obsáhle dosvědčený v dějinách církve. Dnes toto téma prožívá novou etapu způsobenou rozšířením a zakořeněním evangelizace uvnitř různých kultur a také vzhledem k nedávnému rozvoji západní kultury. Toto spojení v sobě zahrnuje důležitost kultury jako takové v životě každého člověka. Fenomén kultury se totiž prezentuje v mnoha aspektech jako konstitutivní danost lidské zkušenosti: „Člověk žije vždycky podle nějaké kultury, jež je mu vlastní, a která vytváří mezi lidmi svazek, jenž je jim vlastní, a určuje mezilidský a sociální charakter lidské existence.“[354]

Boží Slovo inspirovalo během staletí různé kultury a zrodilo základní morální hodnoty, vynikající umělecké výrazy a příkladné životní styly.[355] Proto bych v perspektivě nového setkání Bible a kultur rád zdůraznil všem kulturním činitelům, že se vůbec nemusí obávat otevřenosti vůči Božímu Slovu, které pravou kulturu nikdy neničí, ale je neustálou pobídkou v hledání stále vhodnějších a smysluplnějších lidských výrazů. Každá autentická kultura, má-li být opravdu lidská, musí být otevřena vůči transcendenci a v posledku vůči Bohu.

Bible jako velký kodex kultur

110. Synodální otcové proto poukázali na důležitost zprostředkovávat kulturním činitelům náležitou znalost Bible i v sekularizovaném prostředí a mezi nevěřícími;[356] v Písmu svatém jsou obsaženy antropologické a filosofické hodnoty, které pozitivně ovlivnily celé lidstvo.[357] Je třeba plně si osvojit smysl Bible jako velkého kodexu kultur.

Poznání Bible ve školách a univerzitách

111. Zvláštním polem setkání mezi Božím Slovem a kulturami je škola a univerzita. Pastýři ať pečují o tato prostředí a šíří hlubokou znalost Bible, aby bylo možné dobírat se plodných kulturních implikací také dnes. Zvláště studijní centra zakládaná katolickými institucemi poskytují originální přínos, který je třeba uznat, pokud jde o pozvedání kultury a vzdělanosti. Netřeba přitom zanedbávat výuku náboženství a důkladně připravovat učitele tohoto předmětu. V mnoha případech je to pro studenty jediná příležitost kontaktu se zvěstí víry. Je dobré, aby v této výuce byla podporována znalost Písma svatého, byly překonány staré i nové předsudky a dávala se poznat jeho pravda.[358]

Písmo svaté v různých uměleckých vyjádřeních 112. Vztah mezi Božím Slovem a kulturou nalezlo výraz v dílech mnoha oblastí, zejména ve světě umění. Velká tradice Východu i Západu si proto vždy cenila všech uměleckých projevů inspirovaných Písmem svatým, jako např. sakrální sochařství a architektura, literatura a hudba. Myslím také na starobylý jazyk, kterým mluví ikony a který se z východní tradice postupně šíří do celého světa. Celá církev spolu se synodálními otci vyslovuje vážnost, úctu a obdiv všem umělcům „zamilovaným do krásy“, kteří se nechali inspirovat posvátnými texty; přispěli k výzdobě našich kostelů, ke slavení naší víry, k obohacení naší liturgie, a současně mnozí z nich do jisté míry umožnili vnímat v čase a prostoru neviditelné a věčné skutečnosti.[359] Vybízím kompetentní instituce, aby byla v církvi poskytována solidní formace umělců ohledně Písma svatého ve světle živé tradice církve a jejího učitelského úřadu.

Boží Slovo a společenské sdělovací prostředky

113. Se vztahem Božího Slova a kultur se nevyhnutelně pojí také význam inteligentního a vnímavého využití starých i nových sdělovacích prostředků společenské komunikace. Synodální otcové doporučují náležitě se seznámit s těmito prostředky se zřetelem na jejich rychlý rozvoj a různé roviny interakce, a investovat více energie k získání kompetence v různých sektorech, zejména v takzvaných new media, jako např. internet. Ve světě masových sdělovacích prostředků je církev již významně zastoupena a také učitelský úřad církve se již mnohokrát k tomuto tématu vyjádřil, počínaje Druhým vatikánským koncilem.[360] Osvojení si nových metod pro předávání evangelního poselství je součástí trvalého evangelizačního nasazení věřících. Dnešní komunikační síť obepíná celou zeměkouli a nový význam tak dostává Kristova výzva: „Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech!“ (Mt 10,27). Hlas božského Slova kromě tištěné formy musí znít také pomocí ostatních forem komunikace.[361] Proto chci spolu se synodálními otci poděkovat katolíkům, kteří se kompetentně a významně zapojili do světa médií a vybízím k dalšímu ještě širšímu a kvalifikovanějšímu nasazení.[362]
Mezi novými formami masové komunikace je dnes třeba přiznat rostoucí význam internetu, který je jakýmsi novým fórem, v němž zaznívá evangelium. Avšak s vědomím, že virtuální svět nebude moci nikdy nahradit reálný svět a že evangelizace bude moci využít virtuality, kterou nabízejí new media, při vytváření smysluplných vztahů pouze tehdy, pokud dosáhne osobního přístupu, jenž zůstává nezastupitelným. Také ve světě internetu, který umožňuje, aby se miliardy obrazů objevily na milionech monitorů celého světa, se musí objevovat tvář Krista a být slyšen Jeho hlas: „není-li místo pro Krista, není místo pro člověka.“[363]

Bible a inkulturace

114. Tajemství vtělení nám ukazuje, že Bůh se vždycky sděluje jednak v konkrétních dějinách, přičemž přijímá kulturní kodexy v nich vepsané, a jednak že samotné Slovo může a má být předáváno v odlišných kulturách, které zevnitř proměňuje prostřednictvím toho, co papež Pavel VI. nazýval evangelizace kultur.[364]Boží Slovo stejně jako křesťanská víra vyjevuje svůj hluboce mezikulturní charakter, jenž je s to setkat se a umožnit setkání různých kultur.
V tomto kontextu je pochopitelná také hodnota inkulturace evangelia.[366] Církev je pevně přesvědčena o vnitřní schopnosti Božího Slova dosáhnout ke všem lidem v tom kulturním kontextu, ve kterém žijí: „Toto přesvědčení vyplývá ze samotné Bible, která má už od knihy Genesis univerzální zaměření (Gn 1,27-28), to pak zachovává v požehnání přislíbeném všem národům díky Abrahámovi a jeho potomstvu (Gn 12,3; 18,18) a definitivně je stvrzuje rozšířením křesťanské evangelizace na »všechny národy« (Mt 28,18; Řím 4,16-17; Ef 3,6).“[367] Inkulturaci proto netřeba zaměňovat s procesy povrchního přizpůsobení, ani se synkretistickým směšováním, které ředí originalitu evangelia ve snaze učinit jej snadněji přijatelným.[368] Autentickým paradigmatem inkulturace je samo vtělení Slova: „»Akulturace« nebo »inkulturace« evangelia bude skutečně odrazem vtělení Slova, když kultura proměněná a obrozená evangeliem vytvoří ve své vlastní tradici původní výrazy křesťanského života, slavení a myšlení“[369] a zevnitř prokvasí místní kulturu tím, že zhodnotí semina Verbi, a to pozitivní, co se v ní vyskytuje, otevře na evangelní hodnoty.[370]

Překlady a šíření Bible

115. Inkulturace Božího Slova je neoddělitelná součást poslání církve. Rozhodujícím momentem tohoto procesu je šíření Bible v různých jazycích prostřednictvím cenné překladatelské práce. V této souvislosti je třeba mít stále na zřeteli, že překlad Písma „začal už v dobách Starého zákona, když byl hebrejský text ústně překládán do aramejštiny (Neh 8,8.12) a později písemně do řečtiny. Překlad je totiž vždycky něčím víc nežli prostým přepisem originálního textu. Převedení z jednoho jazyka do druhého s sebou nutně nese změnu kulturního kontextu: pojmy nejsou totožné a význam symbolů je rozdílný, protože se dostávají do styku s jinými myšlenkovými tradicemi a jinými způsoby života.“37[1]
Během synodálních prací bylo třeba konstatovat, že existují opravdu mnohé místní církve, které dosud nemají překlad Bible ve svém jazyce. Kolik národů má dnes hlad a žízeň po Božím Slovu, ale bohužel dosud nemají možnost „otevřeného přístupu k Písmu svatému,“[372] jak si to přál Druhý vatikánský koncil! Tato synoda proto „považuje za důležité zejména formaci specialistů, kteří se věnují překladu Bible“[373] Vybízím proto investovat zdroje do této oblasti. Zejména bych rád doporučil podporovat Katolickou biblickou federaci, aby mohl dále růst počet překladů Písma svatého a jejich detailní šíření.[374] Je dobře, když se ze samotné povahy této práce pokud možno spolupracuje s různými Biblickými společnostmi.

Boží Slovo přesahuje kulturní meze

116. Zasedání synody v debatě o vztahu mezi Božím slovem a kulturami pocítilo potřebu znovu potvrdit to, co první křesťané zakoušeli již od prvního dne Letnic (srov. Sk 2,1-13). Boží Slovo je schopno prostoupit různé kultury a vyjádřit se v různých jazycích, ale samo Slovo přetváří meze jednotlivých kultur a vytváří společenství mezi různými národy a zeměmi. Slovo Páně nás vybízí, abychom šli vstříc širšímu společenství. „Překročme meze svých zkušeností a vstupme do reality, která je opravdu univerzální. Vstupem do společenství s Božím Slovem, vstupujeme do společenství církve, která žije Božím Slovem... Překročit meze jednotlivých kultur směrem k univerzalitě nás spojuje všechny a činí z nás všech bratry.“[375] Hlásání Božího Slova proto v první řadě na nás požaduje nový exodus, opuštění našich měřítek a našich omezených představ, abychom v sobě dali prostor Kristově přítomnosti.

BOŽÍ SLOVO A MEZINÁBOŽENSKÝ DIALOG

Hodnota mezináboženského dialogu

117. Církev si je vědoma, že Bůh Otec i Syn i Duch svatý je Bohem, který mluví a naslouchá, a spatřuje podstatnou součást zvěsti Slovo v setkání a dialogu se všemi lidmi dobré vůle, a zvláště s lidmi, kteří patří k různým náboženským tradicím lidstva, aniž by se uchylovala k synkretismu či relativismu, nýbrž podle ukazatelů deklarace Druhého vatikánského koncilu Nostra aetate a následného učitelského úřadu papežů.[376] Rychlý proces globalizace vnáší do života těsnější kontakty mezi lidmi různých kultur a náboženství. Jde o prozřetelnostní příležitost, jak ukázat, že autentické náboženské cítění může prosazovat vztahy všeobecného bratrství mezi lidmi. Je velmi důležité, aby náboženství mohla v našich často sekularizovaných společnostech favorizovat mentalitu, která spatřuje ve Všemohoucím Bohu základ všeho dobra, nevyčerpatelný zdroj morálního života, oporu hlubokého smyslu pro všeobecné bratrství.

Například v židovsko-křesťanské tradici existuje působivé svědectví lásky Boha ke všem národům, které ve Smlouvě uzavřené s Noem sjednocuje jediným obrovským objetím symbolizovaným „duhou v oblacích (Gen 9,13.14.16) a které chce podle slov proroků shromáždit v jediné všeobecné rodině (srov. Iz 2,2; 42,6; 66,18-21; Jer 4,2; Žl 47). Svědectví o vnitřní spojitosti mezi vztahem k Bohu a etikou lásky ke každému člověku lze vskutku zaznamenat v mnoha velkých náboženských tradicích.

Dialog mezi křesťany a muslimy

118. Mezi různými náboženstvími bych rád připomněl, že církev „se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu.“[377] Hlásí se k Abrahamovi a klanějí se Bohu především modlitbou, almužnou a postem. V islámské tradici rozpoznáváme četné biblické postavy, symboly a témata. V návaznosti na dílo zahájené ctihodným Janem Pavlem II. doufám, že vztahy inspirované důvěrou, které byly před lety navázány mezi křesťany a muslimy, se budou rozvíjet v duchu upřímného a uctivého dialogu.[378] Synoda vyjádřila přání, aby v tomto dialogu byly prohloubeny úcta k životu jakožto základní hodnota, nezcizitelná práva muže a ženy a jejich rovná důstojnost. Náboženství mají s ohledem na důležitost rozlišování mezi sociálně-politickým a náboženským řádem přispívat k obecnému dobru. Synoda žádá biskupské konference, aby tam, kde se to jeví jako vhodné a užitečné, byla pořádána setkání vzájemného poznávání mezi křesťany a muslimy a podporovány tak hodnoty, které společnost potřebuje k pozitivnímu a pokojnému soužití.[1]

Dialog s ostatními náboženstvími

119. Při této příležitosti chci dále vyjádřit respekt církve k tradičním náboženstvím Afriky a Oceánie. Také dávné duchovní tradice Asie a Ameriky obsahují hodnoty, které mohou významně usnadnit porozumění mezi lidmi a národy.[380] Často konstatujeme soulad s hodnotami vyjádřenými také v jejich náboženských knihách, jako je například v buddhismu úcta k životu, kontemplace, mlčení, jednoduchost; smysl pro posvátno, oběť a půst v hinduismu; a také hodnoty rodinné a sociální v konfucianismu. S potěšením objevujeme také v jiných náboženských zkušenostech upřímnou pozornost, kterou věnují transcendenci Boha, uznávaného za Stvořitele, jakož i úctu k životu, manželství a rodině, a silný smysl pro solidaritu.

Dialog a náboženská svoboda

120. Dialog by nicméně nebyl plodný, kdyby nezahrnoval také autentickou úctu ke každé lidské osobě, aby mohla svobodě lnout ke svému náboženství. Synoda se tedy zasazuje o spolupráci mezi představiteli různých náboženství, připomíná rovněž „potřebu, aby byla všem věřícím účinně zajištěna svoboda vyznávat soukromě a veřejně vlastní náboženství i svoboda svědomí,“[381] neboť „úcta a dialog vyžadují vzájemnost ve všech oblastech, zejména pokud jde o základní svobody a zvláště o svobodu náboženskou, a usnadňují pokoj a dorozumění mezi národy.“[382]

POKRAČOVÁNÍ EXHORTACE JE ZDE


[310] Ad. Haereses, IV, 20, 7.

[311] Spe salvi, 31.

[312] Benedikt XVI., Promluva k lidem kultury v College des Bernardins v Paříži, 12.září 2008),

[313] Srov. In Evangelium secundum Mattheum 17,7; srov. též sv. Jeroným: Translatio homiliarium Origenis in Lucam, 36.

[314] Srov. Benedikt XVI., Homilie na zahájení XII. zasedání biskupské synody, 5.října 2008.

[315] Propositio 38.

[316] Srov. Kongregace pro zasvěcený život, Znovu začít od Krista: obnovené úsilí zasvěceného života v třetím tisíciletí, 36.

[317] Propositio 30.

[318] Propositio 38.

[319] Srov. Propositio 49.

[320] Srov. Jan Pavel II., Redemptoris missio, 40; Novo millenio ineunte, 40.

[321] Propositio 38.

[322] Srov. Benedikt XVI., Homilie na zahájení synody, 5.října 2008.

[323] Propositio 38.

[324] Závěrečné poselství IV, 12.

[325] Evangelium nuntiandi, 22.

[326] Dignitatis humanae, 2.7.

[327] Srov. Propositio 39.

[328] Srov. Benedikt XVI., Poselství ke Světovému dni míru z 1. ledna 2009, Vytvářet mír bojem proti chudobě, 4-5.

[329] Evangelium nuntiandi, 19.

[330]Srov. Propositio 39.

[331] Jan XXIII., Pacem in terris, 1.

[332] Srov. Jan Pavel II., Centesimus annus, 47; Id., Promluva na gen. shromáždění OSN, 2.října 1979, 13.

[333] Srov. Kompendium sociálního učení církve, 152-159.

[334] 334 Srov. Benedikt XVI., Poselství ke Světovému dni míru 2007, 10.

[335] Srov. Propositio 8.

[336] Benedikt XVI., Homilie, 25.ledna 2009.

[337] Benedikt XVI., Homilie na zakončení synody, 26. října 2008.

[338] Propositio 11.

[339] Deus caritas est, 28.

[340] De doctrina christiana, I, 35, 39-36 40.

[341] Srov. Benedikt XVI., Poselství je XXI. Světovému dni mládeže z 9. dubna 2006.

[342] Srov. Propositio 34.

[343] Srov. ibidem.

[344] Benedikt XVI., Homilie 24. dubna 2005.

[345] Srov. Propositio 38.

[346] Benedikt XVI., Homilie na XVII. Světový den nemocných, 11.února 2009.

[347] Srov. Propositio 35.

[348] Propositio 11.

[349] Srov. Benedikt XVI., Deus caritas est, 25.

[350] Propositio 11.

[351] Benedikt XVI., Homilie, 1.leden 2009.

[352] Propositio 54.

[353] Srov. Benedikt XVI., Sacramentum caritatis, 92.

[354] Jan Pavel II., Promluva v UNESCO, 2. června 1980, 6.

[355] Srov. Propositio 41.

[356] Srov. Ibidem.

[357] Srov. Jan Pavel II., Fides et ratio, 80.

[358] Srov. Lineamenta 23.

[359] Srov. Propositio 40.

[360] Srov. Inter mirifica, Papežská rada pro sdělovací prostředky, Communio et progressio, Jan Pavel II., Rychlý rozvoj, Papežská rada pro sdělovací prostředky, Aetatis novae, Církev a internet, Etika v internetu.

[361] Srov. Závěrečné poselství, IV, 11; Benedikt XVI. Poselství ke XLIII. Světovému dni sdělovacích prostředků, 24. ledna 2009.

[362] Srov. Propositio 44.

[363] Jan Pavel II., Poselství ke XXXVI. Světovému dni sdělovacích prostředků, 12. května 2002.

[364] Srov. Evangelii nuntiandi, 20.

[365] Srov. Benedikt XVI., Sacramentum caritatis, 78.

[366] Srov. Propositio 48.

[367] Výklad Bible v církvi, IV, B.

[368] Srov. Ad gentes, 22.; Výklad Bible v církvi,IV, B.

[369] Jan Pavel II., Promluva k biskupům Keni, 7.května 1980.

[370] Srov. Instrumentum laboris,56.

[371] Výklad Bible v církvi,IV, B.

[372] Dei Verbum, 22.

[373] Propositio, 42.

[374] Srov. Propositio, 43.

[375] Benedikt XVI. Meditace na Hora tertia během první generální kongregace synody, 6.října 2008.

[376] Mezi mnoha výpověďmi různého druhu stojí za zmínku: Jan Pavel II., Dominum et vivificantem, Redemptoris missio, Promluvy a homilie v Assisi na Světový den modliteb za mír 26. října 1986; Kongregace pro nauku víry, Dominus Jesus.

[377] Nostra Aetate, 3.

[378] Srov. Benedikt XVI., Promluva k velvyslancům zemí s muslimskou většinou při Svatém stolci a některým představitelům muslimské obce v Itálii, 25.září 2006.

[379] Srov. Propositio 53.

[380] Srov. Propositio 50.

[381] Propositio 50.

[382] Jan Pavel II., Promluva na setkání s mladými muslimy, Casablanca 19.srpna v Maroku.



Další články z podrubriky Encykliky, exhortace

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
11.11.10 Verbum Domini - úvod
11.11.10 Verbum Domini - 1.část, první a druhý díl
11.11.10 Verbum Domini - 1. část, třetí díl
11.11.10 Verbum Domini - 2. část, třetí díl
11.11.10 Verbum Domini - 2. část, první a druhý díl



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2021 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Nové internetové stránky Vatikánského rozhlasu

Bohoslužba k 30. výročí založení Visegradské skupiny a svátek sv. Cyrila a Metoděje ve Věčném městě

Nové Motu proprio zavádí snížení trestu a resocializační programy

Papež: Luštěniny jsou ušlechtilá potravina

Papež připomenul Světový den rozhlasu

Posvátná kniha syrské katolické církve se vrátí do Karakoše

Láska se raduje z růstu druhého člověka, píše papež v poselství k postní době

Papež František: Vytvářejte komunikaci dovolující zahlédnout pravdu věcí

Papež: Kultura setkávání může být východiskem k jednotnějšímu a smířenému světu

Papež František vybízí k solidaritě s křesťany ve Svaté zemi

Jezuitské periodikum La Civiltà Cattolica vyjde také v ruštině

Papež: Kéž nový lunární rok přinese ovoce bratrství a solidarity

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba v každodenním životě

Publicistika: Za skutečnou katolicitu, pluralitu kultur a názorů

Publicistika: 90 let papežského rozhlasu

Rozhovory: Papeže by chtěli všichni

Homilie: Mlčení víry

Archiv zpráv březen 21
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031    

Starší zprávy >

Náš tip

Patris corde

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti