Drazí bratři a sestry,
Touto bohoslužbou nešpor nám Pán dává milost zahájit nový liturgický rok jeho prvním obdobím: adventem, tedy obdobím, které připomíná příchod Boha mezi nás. Každý počátek s sebou přináší zvláštní milost, protože je požehnán Pánem. V tomto adventu nám bude dáno znovu prožít blízkost Toho, který stvořil svět, který řídí dějiny a staral se o nás s maximální péčí, takže se nakonec sám stal člověkem. Právě toto velkolepé a působivé tajemství Boha s námi, ba dokonce Boha, který se stává jedním z nás, budeme slavit během příštích týdnů vstříc Božímu Narození. Během adventu pocítíme, jak církev, která nás bere za ruku podobně jako Nejsvětější Panna Maria, vyjadřuje své mateřství tím, že nám dává zakoušet radostné očekávání příchodu Páně, jenž nás všechny objímá svou láskou, která zachraňuje a potěšuje.
Zatímco naše srdce se upínají k výročnímu slavení Kristova Narození, liturgie církve orientuje náš pohled k definitivnímu cíli: k setkání s Pánem, který přijde v záři své slávy. Proto v každé eucharistii ?zvěstujeme jeho smrt, vyznáváme jeho vzkříšení a čekáme na jeho příchod?, bdíme v modlitbě. Liturgie nás nepřestává povzbuzovat a podpírat a klade nám během adventních dnů do úst zvolání, kterým se končí Písmo svaté na poslední stránce knihy Zjevení svatého Jana: ?Přijď, Pane Ježíši!? (22,20).
Drazí bratři a sestry, naše shromáždění na začátku adventní doby má tento večer další důležitý motiv. Spolu s celou církví konáme slavnostní bohoslužebnou vigilii za počatý lidský život. Rád bych vyslovil své poděkování všem, kteří tuto výzvu přijali a těm, kteří se zvláštním způsobem věnují přijetí a ochraně lidského života v různých situacích křehkosti, zejména v jeho počátcích a prvních krůčcích. Právě počátek liturgického roku nám umožňuje opětovně prožít čekání na Boha, který se stává tělem v lůně Panny Marie, Boha, který se stává maličkým, dítětem; mluví k nám o příchodu blízkého Boha, který chtěl prožít život člověka od početí, aby jej naprosto a v plnosti zachránil. Tajemství Vtělení Páně a počátek lidského života se tak vnitřně a harmonicky spojují v rámci jediného spásonosného plánu Boha, jenž je Pánem života všech i každého zvlášť. Vtělení nám v intenzivním světle a překvapivě zjevuje, že každý lidský život má tu nejvyšší a jedinečnou důstojnost.
Člověk je nezaměnitelně originální ve srovnání se všemi ostatními živými bytostmi, které obývají zemi. Prezentuje se jako jediný a jedinečný podmět, jenž je obdařen inteligencí a svobodnou vůlí, a kromě toho je složen z materiální reality. Žije simultánně a nedělitelně v dimenzi duchovní i tělesné. Naznačuje to také text právě přečteného prvního listu Soluňanům: ?Sám Bůh pokoje kéž vás dokonale posvětí. Ať si uchováte ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné pro příchod našeho Pána Ježíše Krista.? (5,23). Jsme duch, duše a tělo. Jsme součástí tohoto světa, spojeni s možnostmi a omezeními materiální stránky, a zároveň jsme otevřeni k nekonečnému horizontu, jsme schopni vést dialog s Bohem a přijmout jej do sebe. Potýkáme se s pozemskými skutečnostmi a skrze ně můžeme vnímat přítomnost Boha a směřovat k Němu, absolutní pravdě, dobrotě a kráse. Okoušíme zlomky života i štěstí a toužíme po naprosté plnosti.
Bůh nás miluje hluboce, naprosto a bez rozdílů; volá nás, abychom se s Ním přátelili; dává nám účast na realitě, která převyšuje každou představu, myšlenku a slovo: na božském životě Jeho samého. S dojetím a vděčností si uvědomujeme hodnotu, jedinečnou důstojnost každé lidské osoby a obrovskou odpovědnost, kterou máme vůči všem. ?Kristus, nový Adam, právě zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání? Vždyť svým vtělením se jistým způsobem spojil s každým člověkem, on sám, Boží Syn.? (Gaudium et spes, 22).
Věřit v Ježíše Krista znamená také vidět člověka nově, pohledem důvěry a naděje. Ostatně, sama zkušenost a zdravý rozum dosvědčují, že lidská bytost je sebevědomým a svobodným, neopakovatelným a nenahraditelným podmětem schopným rozumět a chtít; je vrcholem všech pozemských skutečností, vyžaduje, aby byla uznávána jako hodnota sama o sobě a vždycky si zasluhuje, aby byla přijímána s úctou a láskou. Má právo, aby s ní nebylo zacházeno jako s předmětem, který lze vlastnit, nebo jako s věcí, se kterou lze libovolně manipulovat, aby nebyla redukována na pouhý nástroj k užitku ostatních a jejich zájmů. Lidská osoba je sama o sobě dobrem a je zapotřebí vždycky usilovat o její celistvý rozvoj. Láska vůči všem, je-li upřímná, pak spontánně prokazuje přednostní pozornost těm nejslabším a nejchudším. Do této linie zapadá starost církve o počatý život, který je nejkřehčí a nejvíce ohrožovaný egoismem dospělých a zatemňováním svědomí. Církev neustále odkazuje na prohlášení Druhého vatikánského koncilu proti interrupci a každému násilí vůči počatému lidskému životu: ?Život se má s největší péčí chránit už od samého početí? (ibid., č.51).
Určité kulturní tendence se snaží znecitlivit svědomí zdánlivými důvody. Věda samotná o embryu v mateřském lůně tvrdí, že je autonomní, schopné interakce s matkou, koordinuje biologické procesy, má kontinuální vývoj a rostoucí organickou komplexnost. Nejedná se o shluk biologického materiálu, nýbrž o novou, dynamickou a podivuhodně vybavenou živou bytost, o nového jedince lidského druhu. Tak tomu bylo u Ježíše v Mariině lůně; tak tomu bylo u každého z nás v mateřském lůně. Spolu se starověkým křesťanským autorem Tertuliánem můžeme tvrdit: ?I ten, který teprve bude, je člověkem? (Apologeticum, IX, 8); neexistuje žádný důvod, proč by neměl být považován za osobu již od početí.
Bohužel však i po narození zůstává život dětí vystaven opuštěnosti, hladu, bídě, nemoci, zneužití, násilí, vykořisťování. Rozmanitá znásilňování jejich práv, ke kterým ve světě dochází, bolestně zraňují svědomí každého člověka dobré vůle. Tváří v tvář tristnímu panoramatu nespravedlností, spáchaných proti lidskému životu, před i po narození, opakuji spolu s Janem Pavel II. vášnivou výzvu k odpovědnosti všech a každého: ?Chraň a opatruj, miluj a zachovávej život, život každého člověka! Pouze na této cestě nalezneš spravedlnost a pokrok, pravou svobodu, pokoj a štěstí!? (Evangelium vitae, 5). Vybízím představitele politiky, ekonomiky a sociální komunikace, aby činili vše, co je v jejich možnostech, na podporu kultury, která bude více respektovat lidský život a vytvářet příznivé podmínky a podpůrné sítě pro jeho přijetí a rozvinutí.
Svěřme modlitbu a úsilí ve prospěch rodícího se života Panně Marii, která svou vírou přijala Božího Syna učiněného člověkem do svého lůna se starostlivou péčí, přívětivou a překypující láskou. Učiňme tak v liturgii, která je místem, kde žijeme pravdu a kde pravda žije s námi, adorací eucharistie, v níž kontemplujeme Kristovo Tělo, ono Tělo, přijaté z Marie Panny působením Ducha svatého, a které se z ní narodilo v Betlémě pro naši spásu. Ave, verum Corpus, natum de Maria Virgine!
Amen
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
