Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Prožíváme Týden modliteb za jednotu křesťanů, během něhož jsou všichni věřící v Krista zváni sjednotit se v modlitbě, aby svědčili o hlubokém spojení, které mezi nimi existuje a aby prosili o dar plného společenství. Fakt, že na cestě budování jednoty má ústřední postavení modlitba, je prozřetelnostní, a připomíná nám znovu, že jednota nemůže být jednoduchý produkt lidského konání. Je to především dar Boží, který přináší růst ve společenství s Otcem i Synem i Duchem svatým. Druhý vatikánský koncil praví: ?Takové společné modlitby jsou jistě velmi účinný prostředek k vyprošení milosti jednoty a autentický výraz společenství, jímž jsou katolíci dosud spojeni s odloučenými bratry: ?Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich? (Mt 18,20)? (Unitatis Redintegratio, 8). Cesta k viditelné jednotě mezi všemi křesťany přebývá v modlitbě, protože jednotu zásadně ?nevytváříme? my, nýbrž Bůh. Přichází od Něho, z trojičního tajemství, z jednoty Otce se Synem v dialogu lásky, kterým je Duch svatý, a naše ekumenické snažení se musí otevřít božskému působení, musí se stát každodenní prosbou k Bohu o pomoc. Církev je Jeho a nikoli naše.

Téma vybrané pro letošní Týden modliteb odkazuje na zkušenost prvotní křesťanské komunity v Jeruzalémě, tak jak ji popisují Skutky apoštolů: ?Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách? (Sk 2,42). Je třeba vzít v úvahu, že už o Letnicích Duch svatý sestoupil na osoby různých jazyků a kultur. Znamená to, že církev objímá již od počátku lidi rozdílného původu a Duch vychází právě z těchto rozdílů, aby přesto vytvořil jediné tělo. Letnice jakožto počátek církve jsou rozšířením Boží Smlouvy na veškeré stvoření, na všechny národy a časy, aby celé stvoření putovalo ke svému pravému cíli: aby bylo místem jednoty a lásky.

V citovaném úryvku ze Skutků apoštolů je prvotní křesťanské společenství Jeruzaléma definováno za pomoci čtyř charakteristik jako místo jednoty a lásky, přičemž svatý Lukáš nechce popisovat jenom minulost. Nabízí nám to jako vzor, jako normu přítomné církve, protože tyto čtyři charakteristiky konstituují život církve vždycky. Nejprve tedy jednotné a pevné naslouchání apoštolskému učení, setrvávání v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Tyto čtyři prvky, jak jsem řekl, jsou dodnes pilíře života každého křesťanského společenství a tvoří také jediný pevný základ, na kterém lze dosáhnout pokroku při hledání viditelné jednoty církve.

Za prvé tedy máme setrvávat v učení apoštolů, totiž naslouchat jejich svědectvím, které vydávají o poslání, životu, smrti a vzkříšení Pána. Pavel to jednoduše nazývá ?evangeliem?. První křesťané přijali evangelium z úst apoštolů, byli sjednoceni jeho nasloucháním a jeho hlásáním, poněvadž evangelium, jak tvrdí sv. Pavel, ?je přece projevem Boží moci a přináší záchranu každému, kdo věří? (Řím 1,16). Společenství věřících dodnes uznává ve vztahu k apoštolskému učení normu vlastní víry: každé úsilí o vytvoření jednoty proto vede skrze prohloubení věrnosti k depositum fidei, který nám předali apoštolové. Pevnost ve víře je základem našeho společenství, je základem křesťanské jednoty.

Druhým prvkem je bratrské společenství. V dobách prvotní křesťanské komunity, jakož i v naší době, je zejména pro vnější svět nejvíce hmatatelným výrazem jednoty Pánových učedníků. Ve Skutcích apoštolů čteme, že první křesťané měli všechno společné a kdo měl nějaký majetek, prodal jej, aby byl rozdán potřebným (srov. Sk 2,44-45). Toto sdílení vlastního majetku nacházelo v dějinách církve stále nové výrazy. Jedním z nich jsou zvláštní vztahy bratrství a přátelství budované mezi křesťany různých vyznání. Dějiny ekumenického hnutí jsou poznamenány těžkostmi a nejistotami, ale jsou také dějinami bratrství, spolupráce, lidského a duchovního sdílení, které výrazně změnilo vztahy mezi věřícími v Pána Ježíše. Všichni se snažíme pokračovat v této cestě. Druhý prvek, tedy společenství je především společenstvím s Bohem skrze víru, a společenství s Bohem vytváří společenství mezi námi a nezbytně se vyjadřuje v onom konkrétním společenství, o kterém mluví Skutky apoštolů, totiž sdílením. Nikdo v křesťanském společenství nesmí strádat hladem či chudobou. To je základní povinnost. Společenství s Bohem, uskutečněné jako bratrské společenství se vyjadřuje konkrétně v sociálním nasazení, křesťanské lásce a spravedlnosti.

Třetí prvek: v životě prvotní komunity v Jeruzalémě bylo podstatným momentem lámání chleba, ve kterém se zpřítomňuje samotný Pán jedinou obětí kříže naprostým odevzdáním svého života za své přátele: ?Toto je moje tělo, které se za vás vydává? Toto je kalich mé krve? prolité za vás?. ?Církev žije z eucharistie. Tato pravda nevyjadřuje pouze každodenní zkušenost víry, ale v souhrnu v sobě uchovává jádro tajemství církve.? (Jan Pavel II., Ecclesia de Eucharistia, 1). Společenství v Kristově oběti je vrcholem naší jednoty s Bohem a představuje proto také plnost jednoty Kristových učedníků, plné společenství. Během týdne modliteb za jednotu křesťanů je zvláště citelný žal nad nemožností mít účast na téže eucharistické hostině. Je to znamení toho, že jsme ještě daleko od uskutečnění oné jednoty, za kterou prosil Kristus. Tato bolestná zkušenost, která dává naší modlitbě také kajícný rozměr, se má stát motivem k ještě velkodušnějšímu nasazení všech, aby byly odstraněny překážky plného společenství a nadešel den, kdy bude možné se sjednotit kolem Pánova stolu a lámat společně eucharistický chléb a pít z téhož kalicha.

A nakonec modlitba anebo, jak říká sv. Lukáš, modlitby jsou čtvrtou charakteristikou prvotní Jeruzalémské církve, jak ji popisují Skutky apoštolů. Modlitba je odevždy stálým postojem Kristových učedníků. Provází jejich každodenní život v poslušnosti k Boží vůli, jak nám to dosvědčují také slova apoštola Pavla, který píše Soluňanům ve svém prvním listě: ?Stále se radujte. Bez přestání se modlete. Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu. Tak to Bůh pro vás chce v Kristu Ježíši? (1 Sol 5,16-18; srov. Ef 6,18). Křesťanská modlitba, účast na Ježíšově modlitbě, je výsostně synovskou zkušeností, jak dosvědčují slova Otčenáše, rodinné modlitby, v níž mluví ?my? dětí Božích - bratří a sester - ke společnému Otci. Stanout v postoji modlitby proto také znamená otevřít se bratrství. Otče náš můžeme říkat jedině v plurálu. Otevřeme se tedy bratrství, které vyplývá z toho, že jsme děti jediného nebeského Otce a jsme připraveni si odpustit a smířit se.

Drazí bratři a sestry, jako učedníci Pánovi máme společnou odpovědnost vůči světu, máme sloužit společně. Jako prvotní křesťanská komunita v Jeruzalémě, vycházejíce z toho, co už sdílíme, máme podávat mocné, duchovně založené a rozumem podepřené svědectví o jediném Bohu, který se zjevil a oslovuje nás v Kristu, abychom byli nositeli poselství, které orientuje a osvěcuje cestu člověka naší doby, která často postrádá zřetelné a platné opěrné body. Je proto důležité, abychom každým dnem rostli ve vzájemné lásce, zasazovali se o překonání oněch bariér, které dosud mezi křesťany existují; pociťovali, že existuje pravá vnitřní jednota všech těch, kteří následují Pána; spolupracovali jak nejvíce lze, společně pracovali na dosud otevřených otázkách a především si uvědomovali, že na této cestě nás musí vést Pán, musí nám ještě hodně pomoci, protože bez Něho, sami, aniž bychom ?v Něm zůstávali?, nemůžeme dělat nic (srov. Jan 15,5).

Drazí přátelé, znovu jsme shromážděni v modlitbě, zvláště tento týden, spolu s těmi, kteří vyznávají svoji víru v Ježíše Krista, Syna Božího: vytrvejme v modlitbě, buďme lidmi modlitby, vyprošujme u Boha dar jednoty, aby se pro celý svět naplnil jeho plán spásy a smíření.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience