Jako by útok na newyorské mrakodrapy 11. září 2001 odstartoval katastrofický začátek nového tisíciletí. Po havárii ropné plošiny v Mexickém zálivu, po zaplavení vodou a bahnem celého města New Orleans, po tsunami v Pacifiku a po biblických záplavách v Austrálii teď zemětřesení a apokalyptická vodní smršť v Japonsku, kde mizely celé ostrovy. Není to konec světa? Ptají se jedni a hledají zvláštní konstelace čísel. Jak to dobrý Bůh může dopustit, ptají se druzí v soucitu s Japonci.
Chybí nám duchovní lidé, kteří by dokázali číst znamení času, tedy interpretovat tuto dobu. ?Co by tak asi dnes řekl nedávno zesnulý Ota Mádr?? ptám se a listuji ve sborníku Slovo o této době. Na str. 43 je přetištěn Mádrův článek ze samizdatových Teologických textů z roku 1980 ? tedy z doby hluboké totality ? s výmluvným nadpisem ?Vyhlížení zítřků?. Pod heslem ?Rozcestí? si tu Mádr klade otázku: ?Kdy zase bude normální doba?? A odpovídá: ?Normální doba je vždycky, protože vždycky je s námi Bůh. Nenormální se stává, když prospíme pokoj a nepochopíme otřes. V každé době musíme volit cestu smrti, nebo cestu života. Jaká je cesta života teď, zde, pro nás??
Dál pak na str. 302 čtu z jeho projevu při udělení čestného doktorátu v Bonnu 4. května 1991, už ve svobodě, kdy Mádr vzpomíná: ?Když jsem očekával, že budu zatčen (1951), pociťoval jsem povinnost říci aktivním katolíkům ?Slovo o této době?. V této výzvě jsem chtěl ukázat slabost horizontálních, tehdy téměř zhroucených nadějí a vyzdvihnout sílu perspektiv, které nám nabízí Boží vertikála. Z pozemského hlediska je tato doba špatná, ale z hlediska Božího vlastně žádná špatná doba neexistuje. Každá doba je nám nakonec dána Bohem jako zvláštní příležitost sloužit mu a růst k Němu. Přijme-li věřící člověk každou situaci jako jemu osobně danou příležitost, získá hluboký klid k plodné přípravě na protichůdné možnosti, které před ním stojí: svobodu, nebo smrt?.
Pro Mádra stojí tedy křesťan stále na rozcestí, před volbou mezi životem a smrtí. Stálé vědomí smrti jej neparalyzuje strachem a apatií, naopak jej povzbuzuje ? cituji: ?Nezavřít se do minulosti, nevysnívat si budoucnost, ale žít dnešek s Bohem a člověkem? (str. 47). ?Žít s Bohem? pro Mádra znamenalo ?žít pro Boha? tj. ?bytostná potřeba? pro Boha a pro bližního ?pracovat? (str. 44). To však vyžaduje odumírání sobě samému: ?Člověk se vzdává sebe ? píše Mádr ? a odevzdává se Bohu, je schopen žít intenzivněji z Ducha, méně svou a více Boží silou.? To pak je pro Mádra ?konverze?, ve které ?lze tušit, ba vidět Duchem svatým působený pohyb?. Tolik Mádrova slova plná naděje. Přicházejí tu na mysl slova svatého Pavla z listu k Římanům: ?Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Řím 5,1-2.5-7).
Tentýž Duch vedl Svatého otce Benedikta XVI. k sepsání prorocké encykliky Láska v Pravdě, kde rozvíjí myšlenku ?duchovní ekologie?, tedy souvislosti ozdravění osobního života s Bohem a ozdravění přírody: ?Na ochranu přírody nestačí jen oživovat nebo omezovat ekonomiku a nestačí ani vhodná osvěta. Jsou to důležité nástroje, ale rozhodujícím problémem je celkový morální stav společnosti. Pokud není respektováno právo na život a přirozenou smrt, zavádí-li se umělé početí, těhotenství a narození člověka, jsou-li lidská embrya obětována výzkumu, pak běžné svědomí končí u ztráty pojmu humánní ekologie a s ním také ekologie životního prostředí. [?] Kniha přírody je jedna a nedělitelná, jak po stránce životního prostředí, tak po stránce života, sexuality, manželství, rodiny, sociálních vztahů, jedním slovem integrálního lidského rozvoje. Povinnosti, které máme vůči životnímu prostředí, se pojí s povinnostmi, které máme vůči lidské osobě chápané samostatně i ve vztahu s druhými. Nelze vymáhat jedny a pošlapávat druhé. Toto je závažný protiklad dnešní mentality a praxe, která ponižuje lidskou osobu, otřásá životním prostředím a škodí společnosti. (Caritas in Veritate 51)
Benedikt XVI., stejně jako Oto Mádr, hovoří o otřesech, které je potřeba ?pochopit?. Nikoli však jen v jejich přirozených souvislostech a příčinách, ale v duchovním propojení. Japonská tragédie je nám pak blíže než pouhý dosah nukleární radiace. Radioaktivní znečištění je obrazem morálního znečištění, ke kterému všichni přispíváme vlastními hříchy. Nejryzejším aktem solidarity s ubohými Japonci je proto naše osobní konverze.
Žízníme po životě v plnosti, ale pijeme kalnou vodu sebelásky, která strhává do hlubin smrti. ?Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, ? říká Kristus ? nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného? (Jan 4,5-42).
Nejde tedy o to, kdy přijde konec světa. Ale o to, kdy začne skrze nás do světa proudit Boží Život.
odeslat článek
vytisknout článek
