Drazí bratři a sestry,
Velmi rád jsem přijal pozvání ?Národního sdružení italských rodin mučedníků padlých za svobodu Vlasti?, abych vykonal pouť k tomuto památníku, drahému všem Italům a zejména římskému lidu. Zdravím kardinála vikáře, hlavního rabína, předsedu sdružení, generálního komisaře, ředitele mauzolea a zvláštním způsobem příbuzné obětí, jakož i všechny přítomné.
?Věřím v Boha a v Itálii?, věřím ve vzkříšení mučedníků a hrdinů, věřím ve znovuzrození vlasti a ve svobodu lidu.? Tato slova byla napsána na stěnu mučírny v ulici Via Tasso v Římě během nacistické okupace. Je to závěť neznámého člověka, který byl vězněn v této cele, a dokazují, že lidský duch zůstává svobodný i v těch nejtěžších situacích. ?Věřím v Boha a v Itálii? ? tato věta mne oslovila také proto, že na letošní rok připadá 150. výročí sjednocení Itálie, ale především proto, že potvrzuje primát víry, z níž se čerpá důvěra a naděje pro Itálii a její budoucnost. To co se stalo zde 24. března 1944, je těžká urážka Boha, protože je to svévolné násilí člověka na člověku. Je to ten nejzavrženíhodnější důsledek války, každé války, neboť Bůh je život, pokoj a společenství.
Přišel jsem stejně jako moji předchůdci, abych se modlil a připomněl tuto památku. Přišel jsem vzývat Boží milosrdenství, které jedině může zaplnit prázdnotu a propast otevřenou lidmi vedenými slepým násilím a popírajícími vlastní důstojnost Božích dětí a svých bratří. Také já, biskup Říma, města posvěceného krví mučedníků evangelia lásky, přicházím vzdát poctu těmto bratřím, zabitým nedaleko starověkých katakomb.
?Věřím v Boha a v Itálii?. V této závěti sepsané na místě násilí a smrti se vyjevuje v celé své čistotě a bez jakékoli rétoriky svazek víry a lásky k vlasti. Kdo napsal tato slova, učinil tak jedině z vnitřního přesvědčení jako krajní svědectví pravdě, které uvěřil a která propůjčuje královskou hodnost lidské duši i v extrémním ponížení. Každý člověk je povolán naplnit vlastní důstojnost tímto způsobem, totiž svědectvím oné pravdě, kterou rozpoznává ve svém svědomí.
Další svědectví, které mne oslovilo, bylo nalezeno přímo ve Fosse Ardeatine. Je to útržek papíru, na kterém jeden z padlých napsal: ?Bože, můj vznešený Otče, prosíme tě chraň židy před barbarským pronásledováním. Jeden Otče náš, 10 Zdrávas Maria, 1 Sláva Otci.? V tomto tak tragickém a tak nelidském okamžiku byla v srdci tohoto člověka ta nejvznešenější prosba: ?Bože, můj vznešený Otče?. Otče všech! Stejně jako na rtech Ježíše, umírajícího na kříži: ?Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha?. Ve jménu Otec spočívá bezpečná záruka naděje, možnost jiné budoucnosti, osvobozené od nenávisti a pomsty, budoucnost svobody a bratrství pro Řím, Itálii, Evropu i svět. Ano, kdekoliv, na každém kontinentu a ať už patří k jakémukoliv národu je člověk synem onoho Otce, který je v nebesích, je bratrech všech v jediném lidství. Tato synovská a bratrská existence však není samozřejmá. Dokazují to, bohužel, právě Fosse Ardeatine. Je třeba ji chtít, je třeba přitakávat dobru a odepírat zlu. Je třeba věřit v Boha lásky a života, a odmítat jakýkoli jiný falešný obraz božství, který zrazuje jeho svaté Jméno a tím zrazuje i člověka, jenž byl stvořen k Jeho obrazu.
Proto na tomto místě, bolestné památce hrůzného zla, je tou nejpravdivější odpovědí vzít se za ruce a jako bratři říci: Otče náš, věříme v Tebe, a silou Tvojí lásky chceme kráčet společně v míru tady v Římě, v Itálii, v Evropě a na celém světě.
Amen
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
