Nový portál Vatikánského rozhlasu

Paní profesorko, Český historický ústav v Římě právě slaví desáté narozeniny. Co se za těch uplynulých deset let podařilo?

Deset let je doba dlouhá i krátká, záleží jak se to vezme. Podařilo se mnoho. Podařilo se především to, že ústav existuje a trvale pracuje, má své hlavní pracovní úkoly, které pravidelně plní, jezdí tady celoročně na časově omezené pobyty řada badatelů, historiků nejrůznějších oborů a specializací z Prahy, Brna, z Olomouce a z dalších českých měst universit a akademických ústavů. Dosáhli tady již určitých pracovních výsledků, které jsou publikovány ve formě knižní, nebo časopisecké. Čili to se podařilo a když se to vezme, tak z ničeho, od bodu nula, když se podaří existence trvale fungujícího ústavu, tak je to za deset let poměrně hodně.

Můžete připomenout, jaké jsou hlavní úkoly ústavu?

Tak hlavní úkoly ústavu navazují do jisté míry na úkoly, které měl Československý historický ústav, který v Římě existoval mezi světovými válkami. K těmto dvěma úkolům, které převzal do své kompetence Český historický ústav, patří vydávání edice Monumenta Vaticana res gestas bohemicas illustrantia, což je edice zpřístupňující papežské písemnosti, expedované pro země českého státu v rozmezí Pražské, Olomoucké, Litomyšlské a Vratislavské diecéze ve středověku. Předpokládáme, že edice by měla být dovedena až do sklonku století 15., kdy se pak hodně mění situace uvnitř vlastní papežské kurie i uvnitř Českého státu a jeho relací ke kurii. To je ten první úkol. Druhý úkol potom je vydávání zpráv papežských nunciů, kteří sídlili u císařského dvora, tj. na sklonku 16. století, přímo v Praze. To je úkol mezinárodní, respektive edice mezinárodního charakteru, která je zaštiťována především Německým historickým ústavem v Římě, ale určité období, doby Rudolfa II. a počátku 30.ti leté války, bylo vyčleněno ještě v době po první světové válce jako úkol českých historiků. A k těmto dvěma, jakoby nástupnickým úkolům, jsme si přibrali potom ještě třetí a tím třetím úkolem je systematický soupis a katalogizace bohemikálních rukopisů, které jsou obsaženy v rozličných fondech vatikánské knihovny a případně i dalších knihoven tady v Římě.

Zmínila jste Československý historický ústav, který pracoval mezi válkami. Jak došlo k jeho zániku a jak probíhala jeho rekonstrukce, nebo obnovení jeho činnosti potom, co naše země nabyly znovu svobodu?

Československý historický ústav de iure vlastně nikdy nezanikl. Fakticky zanikl na začátku 2. světové války, kdy musel přestat fungovat. Nicméně fungoval i nadále ve smyslu alespoň tom, že žil a jeho majetek střežil určitý pověřenec tehdejšího ministerstva zahraničí, nebo potom exilové vlády. V tomto smyslu byl ústav jako existující brán až do roku 1950. Dokonce po 2. světové válce začali určité snahy o jeho obnovu, byly navázány kontakty mezi tímto pověřencem a některými českými historiky, kteří sem jezdili ještě před válkou a dělali co mohli, i když to bylo velmi málo. Po roce 1950 byl ústav fakticky likvidován asi v tom smyslu, že jeho majetek byl rozdělen mezi různé zájemce. Rozdělena byla také knihovna, který byla z velké části převezena do Prahy a dostala se do majetku jiných existujících vědeckých knihoven v Čechách, především v Praze. Duplikátní fondy, tedy duplikátní ve smyslu existujících publikací v Čechách i v Římě, potom byly dlouho uskladněny v rozličných institucích a teprve v 80. letech byly prodány do antikvariátu.

Jak vypadá prakticky činnost tohoto obnoveného ústavu?

Obnovený ústav se s tím předválečným Československým ústavem vlastně srovnávat nedá, protože začínal za zcela odchylných podmínek. V prvé řadě musel najít své přístřeší, což byla první podmínka jeho vlastní existence. To přístřeší nalezl v papežské koleji Nepomučeno za lateránskými hradbami, kde bylo tehdy vedení koleje tak laskavé, že pronajalo ústavu původně tři místnosti a později i další. V těchto místnostech začal ústav budovat svou vlastní knihovnu, protože historik se bez knihovny neobejde, potřebuje mít po ruce alespoň základní literaturu. Jinak, organizace práce vypadá tak, že jednotliví stipendisté, kteří sem přijíždějí, musí být jejich pobyt napřed schválen komisí Českého historického ústavu. Zde je nutno upřesnit, že stipendium spočívá pouze v tom, že příslušný historik má zadarmo ubytování právě v prostorech ústavu a může používat jeho zařízení. Každý z přijíždějících stipendistů tady má svůj vlastní konkrétní úkol, na kterém tu pracuje, většinou ve vatikánském archivu nebo ve vatikánské knihovně. Velkou měrou také v ústředním archivu jezuitského řádu, případně v dalších institucích Římských archívů a knihoven. Po ukončení svého pobytu každý účastník musí podávat zprávu té komisi, která jeho pobyt schválila. Ve zprávě vylíčí co zde dělal, které fondy prošel, k jakým výsledkům došel, případně jakým způsobem chce zužitkovat své Římské výzkumy ve smyslu publikačním, přednáškovém atd?

Každá instituce má také své potíže. S čím se momentálně potýkáte vy, a jaké jsou vaše plány do budoucna?

Naše potíže jsou dány naší zvláštní existencí. Spočívají především v tom, že ústav, má-li být vědeckým ústavem, musí mít také určité zázemí hospodářského nebo organizačního charakteru, což my prakticky nemáme. Náš ústav má jediného, tak zvaného stálého zaměstnance, což je ředitel, který ovšem současně pracuje v Praze, takže nemůže být v Římě natrvalo. Pouze sem občas zajíždí, což není zrovna stav ideální. To co by tomuto ústavu prospělo ze všeho nejvíce, by byla možnost trvalého obsazení ve smyslu ředitele, případně někoho, kdo by se staral o jeho zázemí. Zařídit ústav tak, aby mohl fungovat trvale, jako je tomu u všech vědeckých ústavů, které mají v Římě všechny ostatní evropské, nebo zámořské země, to by znamenalo obrovské finanční náklady, nesrovnatelné s tím, co dnes máme k dispozici. My si musíme uvědomit, že náš ústav je členem Mezinárodního sdružení vědeckých ústavů v Římě od roku 1998, kdy jsme byli přijati. To byla pro nás obrovská čest, protože jsme byli mladým, poměrně maličkým ústavem a i přesto nás sdružení mezi sebe přijalo. Sdružení vzniklo po 2. světové válce jako reakce na válečné rozbroje. Idejí bylo sjednocení vědeckých institucí a vědeckého výzkumu z hlediska všech zemí, tzn. Itálie, Německa na jedné straně, a pak Amerika, Francie a ostatní země. Dnes už je prestižním sdružením, které má pravidelné schůzky, pravidelné roční přednášky, také určitý společný majetek, vydává pravidelně své publikace. A toto sdružení nás přijalo mezi sebe a opakuji, byla to pro nás obrovská čest. Nutno si uvědomit, že nejmenší z vědeckých ústavů v rámci této unie je ústav, který má šest stálých zaměstnanců, a je to ústav polský. Největší z nich je samozřejmě Americký, který má pět paláců plně obsazených stálými zaměstnanci a stipendisty. A my jsme tedy někdo, kdo má tady na místě ředitele jenom občas.

Hovořila ředitelka Českého historického ústavu v Římě, prof. Zdenka Hledíková