VaticanNews.va

   29. 3. 2020

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.6749
Poslechem z webových stránek.4131
Četbou textů na webových stránkách.6594
Poslechem i četbou.3881


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Dekret Kongregace pro bohoslužbu o slavení Velikonoc

Pán nás volá ze svého kříže, abychom opět nalezli život

Ježíšovy zázraky mají za účel přivádět k víře


Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Generální audience 

11.5.2011 

O potřebě Jiného

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci,

Česká sekce RV

Drazí bratři a sestry,
Dnes bych rád pokračoval v zamyšlení o způsobu, jakým jsou modlitba a náboženské cítění součástí člověka a celých jeho dějin.

Žijeme v době zřetelných projevů sekularismu. Zdá se jakoby Bůh zmizel z horizontu lidí anebo se stal skutečností, k níž se váže lhostejnost. Zároveň však vidíme mnohé příznaky probouzení náboženského cítění, znovuobjevení důležitosti Boha v životě člověka, potřeby spirituality a překonání čistě horizontálního, materiálního pohledu na lidský život. Ohlédneme-li se za nedávnými dějinami, zjistíme, že selhaly předpovědi těch, kteří od dob osvícenství předpovídali zánik náboženství, povyšovali absolutní rozum, odtržený od víry, rozum, který měl rozehnat temnoty náboženských dogmatismů, zrušit „posvátno“ a vrátit člověku jeho svobodu, důstojnost a nezávislost na Bohu. Zkušenost minulého století a jeho dvě tragické světové války zpochybnily pokrok, který měl být zaručen autonomním rozumem, člověkem bez Boha.

Katechismus katolické církve praví: „Skrze stvoření Bůh vyvolává každé bytí z ničeho k existenci. ... Člověk zůstává stvořen k obrazu svého Stvořitele, přestože hříchem ztratil podobnost s Bohem. Uchovává si touhu po Tom, jenž jej volá k existenci. O tomto bytostném lidském hledání svědčí všechna náboženství“ (č.2566). Mohli bychom říci – jak jsem se pokusil ukázat v minulé katechezi – že neexistovala žádná velká civilizace od těch nejstarších až do dnešní doby, která by nebyla náboženskou.

Člověk je svou přirozeností homo religiosus stejně jako je homo sapiens a homo faber: „Touha po Bohu – říká opět Katechismus - je vepsána do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha“ (č.27). Obraz Stvořitele je vtištěn do jeho existence a zakouší potřebu hledat světlo, aby nalezl odpověď na otázky po hlubokém smyslu reality; odpověď, kterou nemůže nalézt v sobě samém, v pokroku a v empirických vědách. Homo religiosus není patrný pouze ve světě starověku, ale prostupuje celými dějinami lidstva. V této souvislosti, a ve snaze odpovědět na touhu po plnosti a štěstí, na potřebu spásy a na hledání smyslu, vznikly na půdě lidské zkušenosti nejrůznější formy religiosity. „Digitální“ stejně jako jeskynní člověk hledá v náboženské zkušenosti cesty k překonání svojí konečnosti a k zajištění svého vratkého pozemského údělu. Život bez transcendentního horizontu by ostatně nedosahoval smyslu, a štěstí, po kterém všichni toužíme, spontánně míří k budoucnosti, zítřku, kterého je třeba dosáhnout. Druhý vatikánský koncil v prohlášení Nostra aetate to zdůrazňuje synteticky: „Lidé čekají od různých náboženství odpověď na skryté záhady lidského bytí, které jako dříve, tak i dnes lidi do hloubi srdce znepokojují: Co je člověk? (Kdo jsem já?) Jaký je smysl a cíl našeho života? Co je dobro, co je hřích? Jaký je původ a cíl utrpení? Jak se dosáhne pravého štěstí? Co je smrt, soud a odplata po smrti? A konečně: Co je to poslední a nevyslovitelné tajemství, jež obklopuje naši existenci, z něhož jsme vyšli a k němuž spějeme?“ (č.1). Člověk ví, že sám od sebe nemůže odpovědět na svoji základní potřebu porozumět. Zklamal se a nadále se klame, že je soběstačný, a tak zakouší, že si sám nestačí. Potřebuje se otevřít druhému, na něco nebo někoho, kdo mu může darovat to, co mu chybí, musí vyjít ze sebe sama k Tomu, který je s to naplnit šíři a hloubku jeho touhy.

Člověk v sobě nese žízeň po nekonečnu, stesk po věčnosti, hledání krásy, touhu po lásce, potřebu světla a pravdy, které jej ženou k Absolutnu; člověk v sobě nosí tužbu po Bohu. A člověk si je do určité míry vědom, že se může k Bohu obrátit a že se k Němu může modlit. Svatý Tomáš Akvinský, jeden z největších teologů v dějinách, definuje modlitbu jako „výraz touhy člověka po Bohu“. Tato přitažlivost k Bohu, kterou Bůh do člověka vložil, je duší modlitby, která pak nabývá mnoha forem a podob v souvislosti s dějinami, časem, okamžikem, milostí, ba dokonce i hříchem dotyčné modlící se osoby. V dějinách člověka se skutečně vyskytují nejrůznější formy modlitby, protože člověk rozvinul různé způsoby otevřenosti vůči Jinému a Vyššímu, takže modlitbu jakožto zkušenost můžeme objevit v každém náboženství a kultuře.

Drazí bratři a sestry, jak jsme viděli minulou středu, modlitba vskutku není vázána na konkrétní kontext, ale je vepsána do srdce každého člověka a každé civilizace. Mluvíme-li o modlitbě jakožto zkušenosti člověka jako takového, tedy homo orans, je přirozeně nezbytné mít na paměti, že dříve než praktika či formule je modlitba vnitřním postojem; je spíše způsobem bytí před Bohem než úkon bohoslužebného skutku či pronášení slov. Modlitba má svůj střed a kořeny v hloubi lidské osoby. Proto je nesnadno dešifrovatelná a z téhož důvodu může podlehnout nedorozuměním a mystifikacím. I v tomto smyslu lze rozumět výroku, že modlit se je obtížné. Modlitba je totiž především nezaslouženým směřováním k Neviditelnému, Neočekávanému a Nevýslovnému. Zkušenost modlitby je proto pro každého výzvou, „milostí“, o niž je třeba prosit, darem Toho, ke kterému se obracíme.

V každé historické epoše člověk chápe sebe samého a svou situaci před Bohem v modlitbě, počínaje Bohem a ve vztahu k Bohu a zakouší, že je stvořením, které potřebuje pomoc a které není s to dosáhnout dovršení vlastní existence a vlastní naděje samo od sebe. Filosof Ludwig Wittgenstein poukázal na to, že „modlit se, znamená vnímat, že smysl světa je mimo svět“. V dynamice vztahu k Tomu, který dává smysl existenci, k Bohu, je gesto pokleknutí jedním z typických výrazů modlitby. Je to gesto hluboce ambivalentní. K pokleknutí totiž mohu být v situaci bídy a otroctví přinucen, ale mohu také pokleknout spontánně a tak deklarovat své omezení a tedy svou potřebu Jiného, kterému říkám, že jsem slabý, nuzný a že jsem „hříšníkem“. Ve zkušenosti modlitby vyjadřuje lidský tvor veškeré vědomí sebe samého, všechno, co ze své existence dokáže chápat, a současně se cele obrací k Bytí, před nímž se nachází, orientuje svou duši k onomu Tajemství, od něhož očekává dovršení nejhlubších tužeb a pomoc k překonání bídy svého života. V tomto patření na Jiného, v tomto zaměření „nad“ spočívá podstata modlitby jakožto zkušenosti reality, která přesahuje to,co je vnímatelné smysly a nahodilé.

Nicméně jedině v Bohu se zjevuje úplné završení lidského hledání. Modlitba, která je otevřením a pozvednutím srdce k Bohu, se tak stává osobním vztahem k Němu. A kdyby snad člověk na svého Stvořitele zapomněl, živý a pravý Bůh nepřestává jako první volat člověka k tajemnému setkání modlitby. Katechismus říká: „Tento krok lásky věrného Boha je v modlitbě vždy první; krok člověka je vždy odpovědí. Postupně, jak se Bůh zjevuje a jak zjevuje člověka jemu samému, jeví se modlitba jako vzájemné volání, drama smlouvy. Prostřednictvím slov a skutků uchvacuje toto drama srdce. Odhaluje se v průběhu celých dějin spásy“ (č.2567).

Drazí bratři a sestry, učme se více přebývat před Bohem. Učme se před Bohem, který se zjevil v Ježíši Kristu, ve svém nitru mlčky rozpoznávat Jeho hlas, který nás volá a vede do hlubin naší existence, k prameni života, zdroji spásy, aby nám dal překročit omezení našeho života a otevřít se míře Boha, vztahu k Tomu, který je nekonečnou Láskou.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
25.3.20 Každý lidský život je jedinečný a neopakovatelný
25.3.20 Evangelium života
18.3.20 Boží milosrdenství je naše osvobození a naše štěstí
18.3.20 O blahoslavenstvích – Blahoslavení milosrdní
11.3.20 Ježíš mluví o spravedlnosti, která je větší než lidské právo



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2020 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu

Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
O neomylnosti lidu ve víře

Arcibiskup Crepaldi: Úvaha o krizi, která není jenom zdravotní

Mimořádná pobožnost v čase epidemie – Urbi et Orbi

Mlčení spravedlivého před urputností

Obřady Svatého týdne proběhnou ve Vatikánské bazilice

Papež daroval třicet ventilačních přístrojů

Poznat svoje idoly

Misál z roku 1962: nové preface a památky svatých

Církevní statistika: Františkův pontifikát ovlivňuje hlavně Afriku a Asii

Bývalý lékař arcibiskup Aupetit se hlásí ke službě nemocným

Don Alessio: Odlidštění a samota

USA: Colorado zrušilo trest smrti

 Nově na webu
Svatý otec: Pán nás volá ze svého kříže, abychom opět nalezli život

Publicistika: Požehnání, které rozčísá temnoty strachu

Publicistika: Koronavirus dnes a zítra

Rozhovory: Nemějte strach

Homilie: „Opovržený, opuštěný od lidí“ (Iz  52,2-3)

Archiv zpráv březen 20
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031     

Starší zprávy >

Náš tip

Hořkosti v kněžském životě

Žena je vrcholem tvorstva, z ní plyne spása

Miguel Ángel Fiorito S.I. - Mistr dialogu