VaticanNews.va

   21. 4. 2019

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.5604
Poslechem z webových stránek.3565
Četbou textů na webových stránkách.5628
Poslechem i četbou.3366


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Církev a skandál zneužívání

Papež k požáru pařížské katedrály

Papež: Když Bůh vychází do boje, je třeba nechat jednat Jeho


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Generální audience 

11.5.2011 

O potřebě Jiného

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci,

Česká sekce RV

Drazí bratři a sestry,
Dnes bych rád pokračoval v zamyšlení o způsobu, jakým jsou modlitba a náboženské cítění součástí člověka a celých jeho dějin.

Žijeme v době zřetelných projevů sekularismu. Zdá se jakoby Bůh zmizel z horizontu lidí anebo se stal skutečností, k níž se váže lhostejnost. Zároveň však vidíme mnohé příznaky probouzení náboženského cítění, znovuobjevení důležitosti Boha v životě člověka, potřeby spirituality a překonání čistě horizontálního, materiálního pohledu na lidský život. Ohlédneme-li se za nedávnými dějinami, zjistíme, že selhaly předpovědi těch, kteří od dob osvícenství předpovídali zánik náboženství, povyšovali absolutní rozum, odtržený od víry, rozum, který měl rozehnat temnoty náboženských dogmatismů, zrušit „posvátno“ a vrátit člověku jeho svobodu, důstojnost a nezávislost na Bohu. Zkušenost minulého století a jeho dvě tragické světové války zpochybnily pokrok, který měl být zaručen autonomním rozumem, člověkem bez Boha.

Katechismus katolické církve praví: „Skrze stvoření Bůh vyvolává každé bytí z ničeho k existenci. ... Člověk zůstává stvořen k obrazu svého Stvořitele, přestože hříchem ztratil podobnost s Bohem. Uchovává si touhu po Tom, jenž jej volá k existenci. O tomto bytostném lidském hledání svědčí všechna náboženství“ (č.2566). Mohli bychom říci – jak jsem se pokusil ukázat v minulé katechezi – že neexistovala žádná velká civilizace od těch nejstarších až do dnešní doby, která by nebyla náboženskou.

Člověk je svou přirozeností homo religiosus stejně jako je homo sapiens a homo faber: „Touha po Bohu – říká opět Katechismus - je vepsána do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha“ (č.27). Obraz Stvořitele je vtištěn do jeho existence a zakouší potřebu hledat světlo, aby nalezl odpověď na otázky po hlubokém smyslu reality; odpověď, kterou nemůže nalézt v sobě samém, v pokroku a v empirických vědách. Homo religiosus není patrný pouze ve světě starověku, ale prostupuje celými dějinami lidstva. V této souvislosti, a ve snaze odpovědět na touhu po plnosti a štěstí, na potřebu spásy a na hledání smyslu, vznikly na půdě lidské zkušenosti nejrůznější formy religiosity. „Digitální“ stejně jako jeskynní člověk hledá v náboženské zkušenosti cesty k překonání svojí konečnosti a k zajištění svého vratkého pozemského údělu. Život bez transcendentního horizontu by ostatně nedosahoval smyslu, a štěstí, po kterém všichni toužíme, spontánně míří k budoucnosti, zítřku, kterého je třeba dosáhnout. Druhý vatikánský koncil v prohlášení Nostra aetate to zdůrazňuje synteticky: „Lidé čekají od různých náboženství odpověď na skryté záhady lidského bytí, které jako dříve, tak i dnes lidi do hloubi srdce znepokojují: Co je člověk? (Kdo jsem já?) Jaký je smysl a cíl našeho života? Co je dobro, co je hřích? Jaký je původ a cíl utrpení? Jak se dosáhne pravého štěstí? Co je smrt, soud a odplata po smrti? A konečně: Co je to poslední a nevyslovitelné tajemství, jež obklopuje naši existenci, z něhož jsme vyšli a k němuž spějeme?“ (č.1). Člověk ví, že sám od sebe nemůže odpovědět na svoji základní potřebu porozumět. Zklamal se a nadále se klame, že je soběstačný, a tak zakouší, že si sám nestačí. Potřebuje se otevřít druhému, na něco nebo někoho, kdo mu může darovat to, co mu chybí, musí vyjít ze sebe sama k Tomu, který je s to naplnit šíři a hloubku jeho touhy.

Člověk v sobě nese žízeň po nekonečnu, stesk po věčnosti, hledání krásy, touhu po lásce, potřebu světla a pravdy, které jej ženou k Absolutnu; člověk v sobě nosí tužbu po Bohu. A člověk si je do určité míry vědom, že se může k Bohu obrátit a že se k Němu může modlit. Svatý Tomáš Akvinský, jeden z největších teologů v dějinách, definuje modlitbu jako „výraz touhy člověka po Bohu“. Tato přitažlivost k Bohu, kterou Bůh do člověka vložil, je duší modlitby, která pak nabývá mnoha forem a podob v souvislosti s dějinami, časem, okamžikem, milostí, ba dokonce i hříchem dotyčné modlící se osoby. V dějinách člověka se skutečně vyskytují nejrůznější formy modlitby, protože člověk rozvinul různé způsoby otevřenosti vůči Jinému a Vyššímu, takže modlitbu jakožto zkušenost můžeme objevit v každém náboženství a kultuře.

Drazí bratři a sestry, jak jsme viděli minulou středu, modlitba vskutku není vázána na konkrétní kontext, ale je vepsána do srdce každého člověka a každé civilizace. Mluvíme-li o modlitbě jakožto zkušenosti člověka jako takového, tedy homo orans, je přirozeně nezbytné mít na paměti, že dříve než praktika či formule je modlitba vnitřním postojem; je spíše způsobem bytí před Bohem než úkon bohoslužebného skutku či pronášení slov. Modlitba má svůj střed a kořeny v hloubi lidské osoby. Proto je nesnadno dešifrovatelná a z téhož důvodu může podlehnout nedorozuměním a mystifikacím. I v tomto smyslu lze rozumět výroku, že modlit se je obtížné. Modlitba je totiž především nezaslouženým směřováním k Neviditelnému, Neočekávanému a Nevýslovnému. Zkušenost modlitby je proto pro každého výzvou, „milostí“, o niž je třeba prosit, darem Toho, ke kterému se obracíme.

V každé historické epoše člověk chápe sebe samého a svou situaci před Bohem v modlitbě, počínaje Bohem a ve vztahu k Bohu a zakouší, že je stvořením, které potřebuje pomoc a které není s to dosáhnout dovršení vlastní existence a vlastní naděje samo od sebe. Filosof Ludwig Wittgenstein poukázal na to, že „modlit se, znamená vnímat, že smysl světa je mimo svět“. V dynamice vztahu k Tomu, který dává smysl existenci, k Bohu, je gesto pokleknutí jedním z typických výrazů modlitby. Je to gesto hluboce ambivalentní. K pokleknutí totiž mohu být v situaci bídy a otroctví přinucen, ale mohu také pokleknout spontánně a tak deklarovat své omezení a tedy svou potřebu Jiného, kterému říkám, že jsem slabý, nuzný a že jsem „hříšníkem“. Ve zkušenosti modlitby vyjadřuje lidský tvor veškeré vědomí sebe samého, všechno, co ze své existence dokáže chápat, a současně se cele obrací k Bytí, před nímž se nachází, orientuje svou duši k onomu Tajemství, od něhož očekává dovršení nejhlubších tužeb a pomoc k překonání bídy svého života. V tomto patření na Jiného, v tomto zaměření „nad“ spočívá podstata modlitby jakožto zkušenosti reality, která přesahuje to,co je vnímatelné smysly a nahodilé.

Nicméně jedině v Bohu se zjevuje úplné završení lidského hledání. Modlitba, která je otevřením a pozvednutím srdce k Bohu, se tak stává osobním vztahem k Němu. A kdyby snad člověk na svého Stvořitele zapomněl, živý a pravý Bůh nepřestává jako první volat člověka k tajemnému setkání modlitby. Katechismus říká: „Tento krok lásky věrného Boha je v modlitbě vždy první; krok člověka je vždy odpovědí. Postupně, jak se Bůh zjevuje a jak zjevuje člověka jemu samému, jeví se modlitba jako vzájemné volání, drama smlouvy. Prostřednictvím slov a skutků uchvacuje toto drama srdce. Odhaluje se v průběhu celých dějin spásy“ (č.2567).

Drazí bratři a sestry, učme se více přebývat před Bohem. Učme se před Bohem, který se zjevil v Ježíši Kristu, ve svém nitru mlčky rozpoznávat Jeho hlas, který nás volá a vede do hlubin naší existence, k prameni života, zdroji spásy, aby nám dal překročit omezení našeho života a otevřít se míře Boha, vztahu k Tomu, který je nekonečnou Láskou.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
17.4.19 Papež: Slávou Boží je láska
17.4.19 Velikonoce – modlitba k Otci ve zkoušce
10.4.19 Papež: Milovat pravou láskou můžeme jenom s Boží milostí
10.4.19 O Otčenáši - Odpusť nám naše viny
3.4.19 Papež: Neděsit se rozdílů v náboženských vyznáních, nýbrž jednání, které není bratrské



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2019 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu

Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež při Velikonoční vigilii: Řídíme se svými problémy nebo Ježíšem?

Papež: Vidět v Ježíšově kříži všechny kříže světa

Kardinál Poupard o katedrále Notre Dame: Požár zapaluje víru

Cantalamessa: Největší nebezpečím pro člověka je iluze všemohoucnosti

O křížovou cestu (nejenom) v Koloseu se zasloužil františkán sv. Leonard

Papež: Nejsme distributoři oleje v nádobách

Papež František se vydal sloužit památku Večeře Páně mezi vězně ve Velletri

Donald Trump zatelefonoval papeži Františkovi

Sestra Eugenia Bonetti: Mé druhé obrácení přišlo skrze prostitutku

Papež: Slávou Boží je láska

Obraz česko-rakouského malíře ve Vatikánském pavilónu na pekingském Expo

Papež František zatelefonoval prezidentu Macronovi

 Nově na webu
Svatý otec: Zmrtvýchvstalý Ježíš obrací naruby naše zklamání

Publicistika: Pravé smíření nelze uskutečnit verbálně

Publicistika: O spirituální dimenzi západního malířství

Rozhovory: Plody ještě nejsou, ale vidíme mnoho květů

Homilie: „Opovržený, opuštěný od lidí“ (Iz  52,2-3)

Archiv zpráv duben 19
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
2930     

Starší zprávy >

Náš tip

Mystikou společného „my“ překonáme osvícenskou logiku

Lidské bratrství

Nemůžeme si dovolit uprostřed soužení ztrácet víru