Nový portál Vatikánského rozhlasu

Hradec Králové. »Láska Boží, trpělivost Kristova, čest našeho lidu« - tak znělo biskupské heslo arcibiskupa Karla Otčenáška, který byl včera ve večerních hodinách povolán na věčnost. Emeritní biskup královéhradecký zemřel tiše, zaopatřen svátostmi v biskupské rezidenci v Hradci Králové ve svých 91 letech. Rozloučení proběhne v pátek 3. června 2011 v 10 h v katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové.

„Patřil vlastně mezi poslední velké osobnosti umlčované církve a na jeho osudech se dá dobře popsat dlouholetý boj katolické církve s komunistickým režimem. Odchází pevný svědek víry, člověk, pro kterého věrnost slibu, věrnost ideálu nebyla prázdným slovem,“
prohlásil po oznámení úmrtí arcibiskupa Otčenáška předseda České biskupské konference, arcibiskup Dominik Duka a vyzdvihl mimo jiné vztah arcibiskupa Otčenáška k národu a vlasti. „Dnes, kdy se mnozí vyhýbají uvažování o vlastenectví, mateřštině, národu, byl to právě arcibiskup Karel, který se nestyděl vyznat z toho, kam patří, kde je jeho srdce. Bůh a národ byly pro něj pojmy s hlubokým obsahem, vzájemně propojené. Jeho láskyplné spřátelování v Duchu svatém se všemi lidmi dobré vůle zůstane jeho odkazem,“
dodal arcibiskup Duka.

Karel Otčenášek se narodil 13. dubna 1920 v Českém Meziříčí . V roce 1939 odmaturoval na Arcibiskupském gymnáziu v Praze. Pak se v Hradci Králové začal připravovat na kněžství. Biskupem Mořicem Píchou byl poslán studovat do Říma, kde byl v březnu 1945 vysvěcen na kněze. Po skončení války se vrátil do vlasti, působil v několika farnostech a jako vicerektor kněžského semináře v Hradci Králové do jeho zrušení komunistickou vládou v červnu 1950. V témže roce ho papež Pius XII. jmenoval titulárním chersonským biskupem s pověřením řídit diecézi v případě, že bude „sedes impedita“ či „sedes vacans“ a krátce na to ho jeho předchůdce Mořic Pícha tajně bez vědomí státu vysvětil na biskupa. V červenci 1951 byl internován v želivském klášteře; spolu s biskupem Tomáškem a mons. Šuránkem byl v přísné izolaci od ostatních duchovních. V prosinci 1954 byl odsouzen ke 13 rokům vězení. Při amnestii byl propuštěn v květnu 1962. Poté pracoval jako dělník v mlékárně v Opočně. V roce 1965 mu bylo na zásah papeže Pavla VI. dovoleno nastoupit do duchovní správy, ale mimo vlastní diecézi a se zákazem jakéhokoli projevu biskupské hodnosti. Správu diecéze, řízené mezitím kapitulním vikářem, mohl převzít až 21. prosince 1989. Úřad sídelního biskupa vykonával do června 1998, kdy se jeho nástupcem stal Dominik Duka, kterého nedávno nahradil Jan Vokál, který na svého předchůdce vzpomíná:

„Pan arcibiskup Karel Otčenášek mi zůstane v paměti nejen jako výjimečný pastýř naší diecéze, ale také jako mimořádná osobnost dějin církve v Evropě. A konečně i můj osobní vzor na cestě ke kněžství.
Za jeden z nejhlubších rozměrů tohoto velkého Božího služebníka považuji skutečnost, že od svých 30 let, kdy byl tajně vysvěcen na biskupa, až do pokročilého věku nesl na svých bedrech celou tíži biskupského úřadu jako odpovědnost, kterou mu svěřil Kristus. I přesto, že mu bylo většinu života násilně bráněno, aby svůj úřad veřejně zastával. Na jeho odvaze a nasazení nic nezměnila ani dlouhá léta vězení a internace. Tuto jeho službu pro královéhradeckou diecézi považuji za srovnatelnou s mučednictvím.

O Karlu Otčenáškovi jsem slyšel už jako dítě. Osobně jsem ho poznal během svých středoškolských studií, kdy působil jako správce farnosti v Trmicích, okrajové části Ústí nad Labem. Pan biskup se tam velmi svědomitě staral o opravu mnoha kostelů, k čemuž od státu nedostával téměř žádné prostředky. A především tam za ním jezdili věřící z celé republiky, hlavně mládež o prázdninách. I já jsem býval mezi nimi. Na osobě pana arcibiskupa Karla mě od prvního momentu nesmírně zaujala jeho mimořádná láska k Eucharistii, oddanost Matce Boží, pokora a nadšení pro šíření Božího království. Jeho kázání nebyla strojená, vyjadřoval se srozumitelně, v krátkých a upřímných větách, které nenechaly posluchače lhostejnými a skrze něž silně působil Duch Boží – asi právě pro jeho výjimečně silnou víru a pokoru.

Nás studenty biskup Karel inspiroval i k tomu, abychom mu pomáhali s opravami kostelů a kaplí. Já jsem například jezdíval s vypůjčeným nákladním autem pro písek, někdy jsem měl také tu čest vozit ve škodovce pana biskupa. Často jezdil slavit eucharistii do odlehlých kaplí, kde se v neděli shromáždilo jen několik málo věřících. To však pana biskupa neodradilo, do liturgie se vždy ponořil se stejnou vroucností, jako by šlo o slavnou pontifikální mši svatou.

Pan arcibiskup Karel měl velikou úctu ke vznešenosti kněžského a apoštolského povolání. Věřil v mimořádnou sílu kněžského požehnání. Velmi rád všem žehnal a sám také kněžské požehnání často vyhledával. Pamatuji si, že jsem se později jako kněz ostýchal svému biskupovi žehnat, ale on na tom trval.

Blahoslavený Jan Pavel II. jej při své návštěvě Hradce Králové v roce 1997 veřejně nazval svým dlouholetým osobním přítelem. Když později Jan Pavel II. zemřel, mnozí nepochybovali, že odešel přímo do Boží náruče. Stejné pocity ve mně vyvolává i odchod jeho královéhradeckého přítele. Doprovázejme jej svou modlitbou a hlavně zůstaňme věrni jeho vzácnému duchovnímu odkazu, jímž se naše diecéze a vlast má právo už navždy pyšnit.“
vzpomíná na svého zesnulého předchůdce královéhradecký biskup Jan Vokál.

(MaS)