Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry, Dnes bych k vám chtěl promluvit o pastorační návštěvě v Chorvatsku, kterou jsem podniknul minulou sobotu a neděli. Krátká apoštolská cesta proběhla celá v Záhřebu, ale přesto se vyznačovala bohatostí různých setkání a především intenzivním duchem víry, protože Chorvaté jsou národem hluboce katolickým. Co nejsrdečněji děkuji kardinálu Bozanićovi, záhřebskému arcibiskupovi, a mons. Srakićovi, předsedovi biskupské konference a ostatním biskupům Chorvatska, jakož i prezidentovi republiky za vřelé přijetí, kterého se mi dostalo. Můj vděk patří všem občanským autoritám a všem, kdo se různými způsoby podíleli na této návštěvě, zejména těm, kteří přinesli na tento úmysl svoje modlitby a oběti.

„Spolu v Kristu“ – to bylo motto mojí návštěvy. Vyjadřuje především zkušenost sjednocení všech v Kristově jménu, zkušenost být církví projevující se shromážděním Božího lidu kolem Petrova nástupce. „Spolu v Kristu“ se však v tomto případě zvláštním způsobem vztahovalo na rodinu. Hlavním cílem mojí návštěvy byl totiž 1. národní den chorvatských katolických rodin, který vyvrcholil v neděli ráno koncelebrovanou eucharistií, které se na prostranství záhřebského hipodromu účastnilo velké množství věřících. Považuji za velmi významné utvrzovat ve víře zejména rodiny, které Druhý vatikánský koncil nazval „domácími církvemi“ (srov. Lumen gentium, 11). Blahoslavený Jan Pavel II., který Chorvatsko třikrát navštívil, položil velký důraz na roli rodiny v církvi a já jsem touto cestou chtěl poukázat na kontinuitu tohoto aspektu jeho magisteria. V dnešní Evropě mají národy s pevnou křesťanskou tradicí zvláštní odpovědnost při obhajobě a prosazování hodnoty rodiny založené na manželství, která je nadále rozhodující jak na výchovném poli, tak v oblasti sociální. Toto poselství mělo velký význam pro Chorvatsko, které se chystá se svým bohatým duchovním, etickým a kulturním odkazem vstoupit do Evropské unie.

Mše svatá se konala ve výjimečném duchovním klimatu novény Seslání Ducha svatého. Chorvatské rodiny se sešly k modlitbě jakoby v obrovském „večeřadle“ pod otevřeným nebem, aby společně prosily o dar Ducha svatého. Dostal jsem tak příležitost poukázat na dar a společné nasazení církve a zároveň povzbudit manžele v jejich poslání. V naší době, kdy bohužel dochází k nárůstu rozluk a rozvodů, se věrnost manželů stala výmluvným svědectvím lásky Kristovy, jež umožňuje žít manželství jako to, čím je, tedy jako sjednocení muže a ženy, kteří se s milostí Kristovou mají rádi a pomáhají si po celý život v radosti i bolesti, ve zdraví i nemoci. Prvotní výchova k víře spočívá právě ve svědectví věrnosti manželské smlouvě. Z této věrnosti děti beze slov chápou, že Bůh je věrná, trpělivá, uctivá a velkorysá láska. Víra v Boha, který je Láska, se předává zejména tímto svědectvím věrnosti manželské lásce, která se přirozeně projevuje láskou k dětem, jež jsou plodem tohoto sjednocení. Tato věrnost však není možná bez milosti Boží, bez podpory víry a Ducha svatého. Proto se Panna Maria bez ustání přimlouvá u svého Syna, aby stejně jako při svatbě v Káni neustále obnovoval manžele darem „dobrého vína“, tedy svou milostí, která jim umožňuje žít jako „jedno tělo“ v různém věku a různých životních situacích.

Do tohoto kontextu velké pozornosti vůči rodině velmi dobře zapadla vigilie s mládeží, která se konala v sobotu večer na náměstí Jelačić v srdci města Záhřeb. Tam jsem se mohl setkat s novou chorvatskou generací a zakusil jsem plnou sílu její mladé víry, oživené velkým nadchnutím k životu a jeho smyslu, k dobru, svobodě, a tedy k Bohu. Bylo krásné a dojemné naslouchat těmto mladým lidem, s jakou radostí a nadšením zpívali, potom naslouchali a modlili se, usebraní v hlubokém ztišení! Zopakoval jsem jim otázku, kterou položil Ježíš svým prvním učedníkům: „Co hledáte?“ (Jan 1,38) a řekl jim, že Bůh je hledá ještě dříve než oni Jeho. V tom spočívá radost víry: objevit, že nás Bůh miluje jako první! Je to objev, který z nás neustále činí učedníky a tedy mladé duchem! Toto tajemství jsme prožívali během vigilie v modlitbě při eucharistické adoraci: v tomto mlčení našlo naše bytí „spolu v Kristu“ svou plnost. Moje výzva následovat Ježíše byla ozvěnou Slova, které On sám adresoval srdcím mladých lidí.

Dalším momentem, který můžeme nazvat „večeřadlem“ byla bohoslužba nešpor v katedrále spolu s biskupy, kněžími, řeholníky a mladými, kteří se formují v seminářích a noviciátech. Také tady jsme jako církevní společenství zvláštním způsobem zakusili svoje bytí „rodinou“. V Záhřebské katedrále se nachází památný hrob blahoslaveného kardinála Aloise Stepinace, biskupa a mučedníka, který se v Kristově jménu odvážně postavil nejprve proti útlaku nacismu a fašismu a potom komunistického režimu. Byl uvězněn a potom držen v domácím vězení ve své rodné vesnici. Kardinálem jej jmenoval papež Pius XII., zemřel roku 1960 na nemoc, kterou si přinesl z vězení. Ve světle jeho svědectví jsem povzbuzoval biskupy a kněze v jejich poslání a vybízel je ke společenství a apoštolskému rozmachu. Zasvěceným osobám jsem připomněl krásu a radikálnost jejich způsobu života, vybídnul jsem seminaristy, novice a novicky, aby s radostí následovali Krista, který je povolal jménem. Tato chvíle modlitby obohacená přítomností mnoha bratří a sester, kteří zasvětili svůj život Pánu, byla pro mne velkou útěchou, a modlím se, aby chorvatské rodiny byly neustále plodným polem zrodu četných a svatých povolání ke službě Božímu království.

Velmi důležité bylo také setkání s představiteli občanské společnosti, politického, akademického, kulturního a podnikatelského světa, s diplomatickým sborem a náboženskými představiteli, kteří se sešli v Národním divadle v Záhřebu. Při této příležitosti jsem s potěšením vzdal hold velké chorvatské kulturní tradici, jež je neoddělitelná od svých dějin víry a živé přítomnosti církve, která během staletí rozvinula rozmanité instituce a formovala slovutné hledače pravdy a obecného dobra. Mezi nimi jsem v první řadě zmínil jezuitu Rudera Boškoviće, velkého vědce, jehož třísté výročí narození připadá na letošní rok. Opět se před námi jasně vynořilo hluboké poslání Evropy, které spočívá v hájení a obrodě humanismu, jenž má křesťanské kořeny a může být definován jako „katolický“, tedy univerzální a integrální. Humanismus, který do středu klade svědomí člověka, jeho otevřenost vůči transcendentnu a současně jeho dějinnou skutečnost, schopnou inspirovat politické projekty, které jsou různorodé, ale souběžné při budování podstaty demokracie, založené na etických hodnotách zakořeněných v samotné lidské přirozenosti. Hledět na Evropu z hlediska národa, který má starobylou a pevnou křesťanskou tradici, je integrující součástí evropské civilizace a připravuje se ke vstupu do její politické Unie, umožnilo znovu pocítit naléhavost výzvy, která dnes interpeluje národy tohoto kontinentu, totiž nemít strach z Boha, Boha Ježíše Krista, který je Láska a Pravda, nic neodnímá svobodě, ale vrací ji sobě samé a otvírá jí horizont důvěryhodné naděje.

Drazí přátelé, pokaždé když Petrův nástupce koná apoštolskou cestu, má celé církevní společenství určitý podíl na dynamice společenství a poslání, jež jsou mu vlastní. Děkuji všem, kteří mne doprovázeli a podporovali modlitbou a vyprosili mé pastorační návštěvě optimální průběh. Děkujme Pánu za tento velký dar a prosme Jej na přímluvu Panny Marie, Královny Chorvatů, aby to, co jsem mohl zasít, přinášelo hojné plody chorvatským rodinám, celému národu a celé Evropě.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience