Když před rokem končil Kněžský rok, očekávalo se, že jeho slavnostním vyvrcholením bude vyhlášení sv. Jana Maria Vianneye za patrona všech kněží. Ohlašovali to vysocí církevní hodnostáři a dokonce i program římských oslav na zakončení roku. Papež ale rozhodl jinak. Sv. Jan zůstal patronem farářů. Později bylo vysvětleno, že Benedikt XVI. došel k závěru, že Farář z Ars nevyčerpává celé bohatství kněžského života. Jinými slovy, být farářem a duchovní péče o farnost není všechno. Existují také jiné formy naplnění kněžského povolání. 60 let služby Josepha Ratzingera je toho dokladem. Ve farnosti pracoval sotva rok. Pak se vrátil, nebo spíš byl znovu navrácen k pastoraci navzdory svým očekáváním, když se na pět let stal arcibiskupem Mnichova a Freisingu – a ještě jednou, v 78 letech, když se stal papežem.
Nikdy ale nepochyboval o tom, že ve všem, co dělal, byl prostě knězem. Promluvil o tom otevřeně, když měl jednou vysvětlit své arcibiskupské heslo: Cooperatores veritatis – spolupracovníci pravdy. „Zdálo se mi, že těmito slovy mohu dobře vyjádřit kontinuitu mezi svým předchozím působením a novým povoláním. Navzdory všem rozdílům jde stále o jednu a tutéž věc: jít za pravdou, oddat se její službě,“ napsal kard. Ratzinger v roce 1997. Jeho kněžství se tehdy vyjadřovalo v naplňování úkolu, který mu Církev svěřila.
„Byl jsem přesvědčen, že mým povoláním je být vědcem, nic jiného,“ přiznal kdysi papež, když popisoval svůj obtížný návrat do pastorace v padesáti letech. Na to, co tehdy prožíval a jak rozuměl svému kněžskému povolání, nepřímo poukázal na příkladu sv. Augustina, svého učitele teologie z přelomu 4. a 5. století. I jeho potkal podobný osud. „Na počátku se chtěl Augustin oddat výlučně kontemplativnímu životu, chtěl psát filosofické knihy... ale Pán to nechtěl; způsobil, že se stal knězem a biskupem, a tak se stalo, že jeho život a jeho působení se nadále odehrávaly v podstatě v dialogu s lidmi velmi prostými. Na jedné straně musel vždy osobně objevovat významy Písma, ale zároveň musel brát v potaz schopnosti těchto lidí, kontext jejich života, aby jeho křesťanství bylo realistické a hluboké zároveň“ – řekl papež před čtyřmi lety svým seminaristům z římské diecéze.
Totéž potkalo také Josepha Ratzingera. Jeho kněžství charakterizuje také následování toho, co „Pán chtěl“: nejprve jako kaplan, pak víc než 20 let jako teolog, dalších pět let jako arcibiskup, čtvrt století jako šéf Kongregace pro nauku víry a blízký spolupracovník Jana Pavla II. a nakonec stáří na Petrově stolci – jako papež.
Vraťme se ale k počátkům. Geneze jeho povolání je dost nejasná. Mohlo by se téměř zdát, že Joseph Ratzinger se stal knězem náhodou. Dozvídáme se totiž, že do semináře vstoupil na radu faráře, ve stopách svého bratra.... O tři roky starší papežův bratr, P. Georg Ratzinger na otázku po tajemných okolnostech vstupu do semináře odvětil: „Oba jsme byli ministranti, sloužili jsme při mši svaté. Brzy nám bylo jasné, nejdříve mně, pak i jemu, že své životy věnujeme službě Církvi.“ Tak tedy liturgie, tam je pramen.
Sám Joseph Ratzinger nejednou vzpomínal, že jeho dětství a mládí připadly na období liturgické obnovy. Té předkoncilní. Tedy reformy neredukované na výměnu misálů nebo postavení nového oltáře v presbytáři. Obnova liturgie tenkrát spočívala v jejím vysvětlování a zasvěcování do ní. Pomáhaly k tomu misálky a knihy k pobožnostem. Nechyběly ani v domu manželů Ratzingerových. „Naši rodiče nás od nejmladších let vedli k pronikání do liturgie: měli jsme modlitební knížku pro děti, takový misálek s obrázky, které ilustrovaly průběh liturgického dění. Díky tomu jsme je mohli dobře sledovat. Každý další krok do hloubi liturgie byl pro mě velkou událostí. Úžasné dobrodružství postupného vstupování do tajemného světa liturgie, která se odehrávala tady, na oltáři, před námi a pro nás. Stále zřetelněji jsem chápal, že se tu dotýkám skutečnosti, kterou nikdo nevymyslel, která nebyla dílem nějakého vládního nařízení ani jedné velké osobnosti. To tajemné předivo textů a činností po věky vyrůstalo z víry Církve“ – vzpomíná papež.
Za zmínku stojí, že ona okouzlující liturgie, s níž se Joseph Ratzinger setkával ve svém dětství, se nebála velké křesťanské kultury, která z ní čerpala inspiraci. Při dnes poměrně častých koncertech vážné hudby ve Vatikánu Benedikt XVI nejednou přiznal, že s velkou hudební kulturou se setkal právě ve svém maloměstkém kostele v Traunstein – a že tyto zážitky patří v jeho životě k nejvzletnějším.
Fascinace liturgií a služba u oltáře byla tedy pro Josepha Ratzingera přirozenou cestou do semináře. Jeho povolání ovšem zrálo dále. Benedikt XVI. se s tím svěřil dnešním mladým lidem, v poselství k letošním Světovým dnům mládeže v Madridu: „Poměrně brzy jsem si uvědomil své povolání ke kněžství, které mi Pán určil. A přece později, po válce, když jsem se během studií v semináři a na univerzitě blížil k tomuto cíli, musel jsem své přesvědčení obnovit. Musel jsem si položit otázku: Je to skutečně cesta, kterou se mám vydat? Je právě toto Boží záměr se mnou? Budu skutečně schopen zůstat mu věrný, zcela oddaný Jemu a Jeho službě? To jsou rozhodnutí, která nepřicházejí sama od sebe. Stojí utrpení. A nemůže tomu být jinak. Potom ale přišla jistota: právě tak to má být! Ano, Ježíš mě volá a sám mi dá sílu. Budu-li ho poslouchat a vytrvale půjdu za Ním, stanu se skutečně sám sebou. Nejde o to, zda se splní mé touhy, ale co je Jeho vůli. Tím způsobem se život stává pravdivý.“
Přeložila Johana Bronková
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
