Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Na slavnost svatých Petra a Pavla během eucharistické liturgie ve vatikánské bazilice uděluje Petrův nástupce každoročně novým metropolitním arcibiskupům pallia, odznak jejich církevní služby a zvláštního pouta s papežem. Pro Benedikta XVI. je tento den také výročním dnem přijetí kněžského svěcení. Letošní diamantové jubileum bylo Svatému otci podnětem k dnešní homilii, v níž na úvod řekl:

„Drazí bratři a sestry,
»Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli« (srov. Jan 15,15). Šedesát let po svém kněžském svěcení stále slyším ve svém nitru tato Ježíšova slova, kterými se náš vynikající arcibiskup, kardinál Faulhaber, obrátil hlasem sice již slabým, ale pevným k nám novokněžím na závěr obřadu svěcení. Podle liturgického obřadu té doby byla tato aklamace výslovným udělením mandátu novým kněžím odpouštět hříchy. „Už nejste služebníci, ale přátelé“: věděl jsem a povšimnul jsem si v té chvíli, že to nebyla jenom „rituální“ slova a že byla více než jen citací Písma svatého. Uvědomoval jsem si, že v této chvíli ke mne promlouvá samotný Pán zcela osobně. Ve křtu a biřmování nás k sobě již přitáhnul a přijal do rodiny Boží. Avšak, tento okamžik byl něčím více. On mne nazývá přítelem. Přijímá mne do kruhu těch, ke kterým se obracel ve Večeřadle. Do kruhu těch, které zná zcela výjimečným způsobem a kteří výjimečným způsobem poznávají Jeho. Udělil mi schopnost, která budí skoro obavy a kterou jenom On, Syn Boží, může vyslovit a konat právoplatně: Odpouštím ti tvé hříchy. On chce, abych já – Jím poslaný – mohl vyslovit pomocí Jeho „já“ slova, která nejsou jenom slova, nýbrž skutky, které působí proměnu v hlubinách existence. Vím, že za těmi to slovy, je jeho Utrpení podstoupené za nás a pro nás. Vím, že jeho odpuštění má svou cenu: v jeho Utrpení sestoupil On sám až na dno temnot a špíny našeho hříchu. Sestoupil do noci naší viny, která jedině takto mohla být přemožena. A prostřednictvím mandátu odpouštět, mi dovoluje pohlédnout do propasti lidství a na velikost jeho utrpení za nás, což mi umožňuje tušit velikost jeho lásky. Svěřuje se mi: „Už nejste služebníci, ale přátelé“. Svěřuje mi slova eucharistické konsekrace. Považuje mne za schopného hlásat Jeho Slovo, správně jej vysvětlovat a nést jej lidem dneška. Důvěřuje mi. „Nejste už služebníky, ale přáteli“ - toto sdělení uděluje obrovskou vnitřní radost a zároveň z něj v jeho velikosti a ve spojitosti se všemi zkušenostmi vlastní slabosti a nevyčerpatelné Pánovy dobroty může po celá desetiletí běhat mráz po zádech.“

PLNÉ ZNĚNÍ HOMILIE Benedikta XVI. je ZDE

To byla mírně zkrácená homilie Benedikta XVI., který při dnešní mši svaté uděloval pallia jednačtyřiceti novým metropolitním arcibiskupům. Liturgie, která začala v půl desáté, skončila až po poledni, takže pravidelná sváteční promluva Svatého otce na Svatopetrském náměstí před modlitbou Anděl Páně se konala s půlhodinovým zpožděním, za které se však Benedikt XVI. hned v úvodu omlouval přibližně 30 tisícům věřících, kteří vydrželi čekat na horkém letním slunci a kteří mu chtěli svou přítomností poblahopřát k jeho kněžskému jubileu. Benedikt XVI. jim řekl:

„O slavnosti svatých Petra a Pavla, patronů tohoto města, zpíváme „Ty šťastný Říme, oblečený v rudý plášť převzácné krve knížat dvou, nám drahých zvlášť, ne sláva tvoje, ale jejich zásluh jas větší se krásou skví než celý vesmír náš.“ Hymny východní tradice opěvují tyto velké apoštoly jako „křídla“ poznání Boha, která obepjala zemi až do jejích končin a vzepjala se k nebi; jsou také „rukami“ evangelia milosti, „nohami“ pravdy zvěstování, „řekami“ moudrosti a „pažemi“ kříže (srov. MHN, t.5, 1899, str. 385). Svědectví lásky a věrnosti svatých Petra a Pavla osvěcuje pastýře církve, aby vedli lidi k pravdě a utvářeli je vírou v Krista. Zejména svatý Petr vytváří jednotu apoštolského sboru. Proto jsem během dnešní dopolední liturgie ve vatikánské bazilice předal 41 metropolitním arcibiskupům pallium, které je výrazem společenství s římským biskupem v poslání vést Boží lid ke spáse. Svatý Irenej, biskup Lyonu, napsal, že „Je nutné, aby se každá církev, to je věřící na každém místě, řídili podle římské církve kvůli jejímu vznešenějšímu původu (propter potentiorem principalitatem)“ (Adversus haereses, III, 3, 2). To bylo ve 2. století.

Víra vyznaná Petrem je základem církve: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“ – čteme v Matoušově evangeliu (16,16). Petrův primát je Boží vyvolení, stejně jako kněžské povolání: „Nezjevilo ti to tělo a krev, ale můj nebeský Otec“ (Mt 16,17). Tak je tomu u toho, kdo se rozhodne odpovědět na povolání Boha svým naprosto celým životem. Rád to připomínám tento den, na který připadá šedesáté výročí mého kněžského svěcení. Děkuji za vaši přítomnost a za vaše modlitby“ Jsem vděčný vám, a především Pánu za jeho povolání a službu, kterou mne pověřil, a děkuji těm, kteří mne při této příležitosti projevili svoji blízkost a podporují moje poslání modlitbou, kterou pozvedají k Bohu všechny církevní komunity (srov. Sk 12,5) formou adorací eucharistického Krista, aby rostla síla a svoboda zvěstování evangelia.

Mám to potěšení, že mohu v této souvislosti srdečně pozdravit delegaci Konstantinopolského ekumenického patriarchátu, která je v těchto dnech podle výmluvného obyčeje v Římě, aby uctila svaté Petra a Pavla a sdílela spolu se mnou touhu po jednotě křesťanů, kterou si přeje Pán. Vzývejme s důvěrou Pannu Marii, Královnu apoštolů, aby se každý pokřtěný stával stále více „živým kamenem“ vytvářejícím Boží království.“

(mig)