Nový portál Vatikánského rozhlasu

Páni kardinálové,
Drazí spolubratři,
Vážení pánové a dámy!

Chtěl bych v první řadě vyjádřit radost a vděčnost za to, že Nadace, která nese moje jméno, projevuje udělením své ceny za teologii veřejné uznání celoživotnímu dílu dvou velkých teologů a povzbuzení k započaté cestě jednomu teologovi mladší generace. S profesorem González de Cardedalem mne již několik desetiletí pojí společná cesta. Oba jsme začali u sv. Bonaventury, který nám oběma ukazoval směr. Během svého celoživotního studia pojednal profesor Gonzales o všech velkých tématech teologie a to nikoli pouhou reflexí či promluvou od psacího stolu, nýbrž v neustálé konfrontaci s dramatem naší doby prožíval a zcela osobně protrpěl velké otázky víry a tím i otázky dnešního člověka. Slovo víry tak není věcí minulosti. V jeho dílech se stává naší současností. Profesor Simonetti nám opětovně otevřel svět církevních otců. Právě tím, že nám z historického hlediska pečlivě a přesně ukázal, co Otcové říkají, stávají se našimi současníky, kteří mluví s námi. Otec Maxmilián Heim byl nedávno znovu zvolen opatem kláštera Heiligenkreuz nedaleko Vídně – kláštera oplývajícího dlouhou tradicí – a vzal na sebe tak úkol aktualizovat vznešenou historii a vést jí k budoucnosti. Snad jeho práce o mojí teologii bude moci být užitečná a opatství Heiligenkreuz bude moci v této době nadále rozvíjet mnišskou teologii, která tu univerzitní vždycky doprovázela a společně s ní vytváří celek západní teologie.

Mým úkolem však není vyslovit tady laudatio nositelům ocenění, což už kompetentně učinil kardinál Ruini. Předání ceny může být příležitostí věnovat se na okamžik základní otázce, totiž čím je „teologie“ doopravdy? Teologie je vědou o víře, jak nám říká tradice. Zde však vzápětí vyvstává otázka: je to opravdu možné? Nejedná se spíše o protimluv? Není snad věda protikladem víry? Nepřestává být víra vírou, když se stane vědou? Tyto otázky, které představovaly seriózní problém již pro středověkou teologii, se spolu s moderním pojetím vědy staly ještě naléhavější a na první pohled dokonce nezodpověditelné. Je tedy pochopitelné, proč se v novověku teologie v mnoha odvětvích stáhla nejprve na historické pole, kde seriózně dokazovala svou vědeckost. Je třeba s vděčností uznat, že tak byla realizována velká díla a křesťanské poselství přijalo nové světlo, schopné zviditelnit své vnitřní bohatství. Nicméně, pokud se teologie zcela utíká do minulosti, ponechává víru pro dnešek v temnotách. V druhé fázi pak nastoupila určitá koncentrace na praxi, aby se ukázalo, že teologie může ve spojení s psychologií a sociologií být užitečnou vědou, která poskytuje životu konkrétní indikace. Také to je důležité, ale pokud se základ teologie – víra – nestane současně předmětem myšlení, pokud se praxe vztahuje jenom na sebe samu anebo žije pouze z výpůjček od humanitních věd, pak se praxe vyprazdňuje a zbavuje se základu.

Tyto cesty proto nepostačují. Jakkoli jsou užitečné a důležité, staly by se vytáčkami, kdyby opravdová otázka zůstala bez odpovědi. A tato otázka zní: je pravdou, co věříme anebo nikoli? V teologii je ve hře otázka pravdy. Ta je jejím posledním a bytostným základem. Tertuliánův výraz nás tady může posunout kupředu. Píše, že Kristus neřekl: Já jsem zvyk, nýbrž Já jsem pravda – non consuetudo sed veritas (Virg.1,1). Christian Gnilka ukázal, že pojem consuetudo patrně označuje pohanské náboženství, které svou povahou nebylo vírou, ale právě jen zvykem: dělá se to, co vždycky dělalo, dodržují se tradiční formy kultu v naději, že se tak setrvá ve správném vztahu s tajemnou sférou božství. Právě odtržení od tohoto „zvyku“ a to pro lásku k pravdě bylo ve starověku revolučním aspektem křesťanství. Tertulián zde vychází z evangelia svatého Jana, kde se vyskytuje i další základní interpretace křesťanské víry, která označuje Krista za Logos. Je-li Kristus Logem, pravdou, musí člověk odpovídat Jemu svým vlastní logem, svým rozumem. Aby došel ke Kristu, musí kráčet cestou pravdy. Musí se otevřít Logu, stvořitelskému Rozumu, z něhož plyne rozum vlastní člověku a ke kterému jej vede. Je tak pochopitelné, že křesťanská víra svou povahou musí probouzet teologii. Musela se ptát na rozumnost víry, třebaže pojem rozumu a pojem vědy zahrnuje přirozeně vícero dimenzí, takže konkrétní povaha spojitosti víry a rozumu musela a má být zkoumána vždycky znovu.

Přestože se v křesťanství tato spojitost mezi Logem, pravdou a vírou prezentovala jasně, konkrétní forma této spojitosti vzbuzovala a vzbuzuje vždy nové otázky. Je zřejmé, že tento problém, kterým se zabývaly a zabývají všechny generace, nelze nyní pojednat podrobněji, ba ani v hrubém nárysu. Chtěl bych se pokusit předložit jen maličkou poznámku. Svatý Bonaventura v prologu ke svému Komentáři k Sentencím mluvil o dvojím užití rozumu. Jeden je neslučitelný s povahou víry a druhý k ní naopak patří. Existuje – praví – jakási violentia rationis, despotismus rozumu, který se dělá nejvyšším a posledním soudcem všeho. Tento druh užití rozumu je v oblasti víry určitě nepřípustný. Co tím Bonaventura myslí? Výraz ze Žalmu 95 nám může ukázat, o co jde. Bůh tady svému lidu praví: „na poušti… mne dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy“. Tady se naznačuje dvojí setkání s Bohem: „viděli“, ale nestačilo jim to, „zkoušejí“ Boha. Chtějí ho podrobit experimentu. Je takříkajíc podroben vyšetřování a musí se podřídit postupu experimentálního dokazování. Tento způsob užití rozumu v novověké éře dosáhl svého vrcholu v oblasti přírodních věd. Experimentální rozum se dnes jeví jako jediná forma racionality, jíž je přisuzována vědeckost. Co nemůže být vědecky ověřeno nebo vyvráceno, vybočuje z vědecké oblasti. Tímto přístupem byla uskutečněna velkolepá díla, jak víme. Nikdo nebude seriózně zpochybňovat, že tento přístup byl správný a nezbytný na poli poznání přírody a jejích zákonitostí. Existuje však omezení tohoto způsobu užívání rozumu: Bůh není předmětem lidského experimentování. On je Subjektem a zjevuje se pouze ve vztahu, od osoby k osobě; je součástí podstaty osoby.

V této perspektivě Bonaventura poukazuje na druhý způsob užívání rozumu, který platí v oblasti „osobní“, ve velkých otázkách samotného lidského bytí. Láska chce lépe znát toho, koho miluje. Láska, opravdová láska, nezaslepuje, ale umožňuje vidět. Její součástí je právě žízeň po poznání, pravém poznání druhého. Proto církevní Otcové nalezli předchůdce a průkopníky křesťanství mimo oblast zjevení Izraele a také mimo oblast zvykového náboženství, totiž u lidí, kteří hledali Boha hledáním pravdy, tedy u „filosofů“, u lidí, kteří žíznili po pravdě a byli tudíž na cestě k Bohu. Pokud chybí toto užívání rozumu, pak se velké otázky lidství ocitají mimo oblast rozumu a jsou ponechávány iracionalitě. Proto je tak důležitá autentická teologie. Pravá víra orientuje rozum, aby se otevíral božství a aby pod vedením lásky k pravdě poznal Boha blížeji. Počátek této cesty je v Bohu, který vložil do srdce člověka touhu hledat Jeho Tvář. Na jedné straně je tedy součástí teologie pokora, která dovoluje Bohu, aby se jí „dotknul“, a na druhé straně kázeň, která souvisí s řádem rozumu, který chrání lásku před slepotou a pomáhá rozvíjet její schopnost vidět.

Jsem si dobře vědom, že tím vším, nebyla dána odpověď na otázku po možnostech a úkolu pravé teologie. Pouze bylo poukázáno na velikost výzvy, která je vlastní její povaze. Nicméně, právě tuto výzvu člověk potřebuje, protože nás nutí otevírat svůj rozum a tázat se po samotné pravdě, Boží tváři. Jsme proto vděčni laureátům, kteří ve svých dílech ukázali, že rozum, který kráčí po stopách vyznačených vírou, není odcizený rozum, nýbrž rozum, který odpovídá na své nejvznešenější povolání.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy