„To neřeš!“ Kolikrát jsem slyšel od přátel tuto dobře míněnou radu, když jsem si lámal hlavu nad něčím, co se vlastně vyřešit vůbec nedalo, protože se to týkalo mezilidských vztahů, vlastní slabosti a vůbec věcí, které se už staly… V onom „To neřeš!“ jsem cítil povzbuzení nerezignovat, ale doufat, že se to nějak dopadne, že to nakonec zařídí sama Prozřetelnost. Jí se musí člověk cele odevzdat.
V Listu k Římanům píše sv. Pavel: „Vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha […] nejsme vázáni povinnostmi k tělu, že bychom museli žít, jak chce tělo.“ (Řím 8,9.11-13) Nevím, jak na vás, drazí posluchači, ale na mne působilo toto napomenutí vždy vysloveně moralisticky. Apoštol Pavel varuje před popouštěním uzdy tělu s jeho nezřízenostmi, říkal jsem si. Co tím asi myslí, si lze lehce domyslet… Žít podle Ducha, tedy nejspíš znamená žít morálně bez vady. O správnosti takového závěru lze asi jen těžko pochybovat. Že tělo se občas příčí Duchu, ví každý ze zkušenosti.
Je to ale opravdu to, co nám Apoštol chce sdělit? V krátkém exegetickém výkladu této perikopy v Misálu na každý den liturgického roku, čteme: „Celá 8. kapitola Listu k Římanům mluví o správném životě křesťana, což je život vedený Duchem svatým. Život jen „podle těla“, tedy žít jen z lidských jistot – to je pro Pavla cesta k záhubě. Život z Ducha je ale životem, ve kterém má člověk účast na Kristově vzkříšení“.
Po moralismu není v této exegesi ani stopy. Žít „podle těla“ zde pro sv. Pavla neznamená být slabý, (vždyť i on musel bojovat s pokušeními), ale „žít jen z lidských jistot“. A to je natolik nekřesťanské, že to vede k záhubě. Spása nebo zatracení se nerozhoduje tím, že jsme pouze „hodní“, ale žijeme-li z Ducha, tedy z něčeho úplně jiného, než jen z lidských jistot. Je to tak zásadní, že sv. Pavel nás varuje: „Kdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho“. A nebýt Kristův, znamená nebýt křesťanem, a nebýt křesťanem znamená jít do záhuby.
Ale co to znamená „žít z Ducha Kristova“? Duch Kristův je Duch naprosté důvěry a oddanosti Syna – Otci, Bohu všemohoucímu, Tomu který všechno zmůže a chce vší svou mocí nás zachránit. Jemu věřit a důvěřovat znamená nemuset a nechtít řešit vše sám. Ono novočeské rčení „To neřeš!“ se tak stává výzvou k bezpodmínečné důvěře. Otcové pouště tomu říkali amerymnija – bezstarostnost. A byli přesvědčeni, že bez ní se člověk nespasí. Dostojevského legenda o Velkém inkvisitorovi je naopak hrůzným příkladem toho, jak vypadá svět, ve kterém chce člověk všechno zařídit sám. V takovém světě není místo pro Krista s jeho svobodným vztahem lásky k Otci, proto je to svět nesvobodný, totálně organizovaný až do osobní sféry člověka, svět totalitární. Právě tam, kde odpadla vnější totalita minulého režimu, vyplouvá namnoze totalita mentální, vnitřní nesvoboda, která se ventiluje touhou po moci, po kontrole ostatních, nerespektováním jejich osobních práv a nehorázným zasahováním do jejich života.
„To neřeš!“ se tu stává výzvou ke skromnosti, pokoře a zřeknutí se moci. Jak osvobozující je Zachariášovo mesiánské proroctví: „Hlasitě zajásej, siónská dcero, zaplesej, dcero jeruzalémská, hle tvůj král k tobě přichází, je spravedlivý a přináší spásu, je pokorný a jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.“ Co však takový slabý a chudý král zmůže v tomto násilnickém světě? Ale právě o něm Zachariáš říká, že on „zničí válečné vozy z Efraima, válečné oře z Jeruzaléma“ a že „zlomen bude válečný luk. Národům ohlásí pokoj a bude vládnout od moře k moři.“ (Zach 9,9n) Bůh je spravedlivý, neprosazuje své království násilím, ale silou soucitné lásky: „Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory. […] Hospodin podpírá všechny, kdo klesají a pozvedá všechny zklíčené.“ (Žl 145)
To zní pěkně, namítnete, ale realita je jiná! Všude je to vidět! Ale co je vlastně vidět? Každý vidí svět takový, jakým ho udělal. Ale jakým opravdu je, vidí jen ten, kdo má Ducha Kristova: chápe totiž lidi, věci a události v jejich vztahu k Bohu Otci. „To neřeš!“ se tu stává výzvou k modlitbě, k rozhovoru s Bohem, od něhož oprávněně očekávám, že ON mi dá, co potřebuji. Že v Kristu jsme to již dostali, je tak závratné zjištění, že ten, kdo bere vše do svých rukou, ho nesnese. „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým,“ říká nám v evangeliu sám Ježíš a zve nás: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi a já vás občerstvím.“(Mt 11,25-30).
Přijímáme Jeho pozvání? Možná by nám mohl být příkladem onen anglický hudebník, který z hloubi duše i srdce volá k svému bohu: „Dej mi, Pane, život, dej mi světlo, dej mi naději, ať unesu tu strašnou tíhu!“
odeslat článek
vytisknout článek
