V italském časopise Katolické univerzity (Vita e Pensiero, 2009/1) vyšel článek nazvaný Může islám pomoci západnímu finančnictví? Odpověď dvou předních odborníků na ekonomiku a finanční sektor zní: ano, ba dokonce: západní finanční sektor by si měl z toho islámského brát příklad. Namísto analýzy současné situace a budoucích perspektiv podávají autoři nejprve krátké dějiny islámského finančnictví. Stručně je lze shrnout následovně: islám zakazuje úrokovanou půjčku (riba), což nemálo komplikuje muslimskou ekonomiku a vlastně znemožňuje vznik samotného pojmu banka. Celý kapitalismus, který je právě na půjčce a úroku založen, byl opakovaně postižen fatwou čili klatbou a ti šejkové, kteří chtěli obchodovat se Západem museli takříkajíc držet peníze a Korán v oddělených kapsách. Pro ostatní však platí šaríja, podle níž každá ekonomická aktivita má povinnost almužny (zakat), což je jeden z pilířů islámu. Institucionalizovaná půjčka se může týkat nanejvýš financování pouti do Mekky, což je další z pěti pilířů islámu.

V roce 1963 však jeden Egypťan, který studoval ekonomii v Německu, zahájil jeden nesmělý experiment. Jmenoval se al-Najjar a v Německu se nadchnul tzv. „sociální“ ekonomií, založenou na křesťanských principech, která byla kdysi ovlivněna encyklikou Rerum novarum Lva XIII. a řešeními, která vynalezli katolíci jako např. venkovské spořitelny a kampeličky. Al-Najjar založil Venkovskou spořitelnu, na jejíž činnost dohlížela komise (ulama), která bděla nad tím, zda je všechno halal, tzn. že to odpovídá normám Koránu. Tedy žádné investice do zbraní, hazardních her, alkoholu, tabáku, pornografie (v širokém pojetí, tzn. i včetně ukazovaní spoře oděných žen) a vyhýbání se lichvě (půjčce na úrok) pomocí účastnických smluv a různých forem nájmu.

Na tuto banku, přestože měla tak silný dozor, bylo však v muslimském světě pohlíženo s podezřením a po pěti letech ji Násir uzavřel. Jeho nástupce Sadat však její model, tedy účetnictví pod dohledem islámské komise, přejal a banku znárodnil. Velká naftová krize v letech 1973-4, která čtyřnásobně zvedla ceny ropy, způsobila, že arabské země byly zaplaveny penězi, takže byly nuceny zařídit si finanční instituce většího formátu. Ale vždycky byly halal, tedy podle islámských norem. Dozorčí komise (ulama) byla dokonce doplněna odborníky na islámské právo (fuqaha). Jako houby po dešti pak povstávaly islámské banky, takže v roce 1977 bylo nutné vytvořit International Association of Islamic banks, jejímž sekretářem byl až do roku 1991 právě Al-Najjar.

Katastrofa z 11. září vedla opět k náhlému přílivu dolarů, což opět povzneslo do výšin finanční disponibilitu zemí vyvážejících ropu. Zrodily se tak podle příslušných islámských norem první emise obligací, nazvaných sukuk, které byly vydávány v neislámských anglosaských zemích. Z nich se zrodila Islamic Bank of Britain. Teprve nyní Západ vycítil, že byla rozšířena nabídka a poptávka „produktů“ stravitelných pro jednu a půl miliardu muslimů. Dnes takzvaný islámský finanční sektor zahrnuje 400 institucí ve více než 70 zemích o rozsahu dvou trilionů dolarů a 15% ročním nárůstem. Odhaduje se, že opravdový boom nastane v příštích pěti letech a obsáhne 8% světové ekonomiky.

Vraťme se však k původní otázce: proč by se měl Západ učit od islámu? V bankovních institucích islámského práva je totiž zakázána spekulace, insider trading - trh s cennými papíry a umělé navyšování peněz v oběhu, tedy ona rakovina, která způsobuje nynější problémy. Čisté neboli halal peníze jsou prostředkem a nikoli cílem. Emise sukuk jsou spojeny se reálnými investicemi, např. ve stavebnictví a nemohou ani oklikou skončit v nemorálních aktivitách. V islámském světě chybí individualistická mentalita a všichni se cítí být jedním celkem (umma) a proto egoismus, jenž je kořenem západních neduhů, je zkrátka nemyslitelný. „Systém,“ který je z morálního hlediska pod přísným dozorem, má plnou důvěru. A právě ta chybí tomu západnímu. Krize důvěry způsobuje, že na Západě stagnuje likvidita, kterou by bylo třeba uvést do pohybu. Tolik tedy článek ve zmíněném časopise italské Katolické univerzity.

Zde však začíná hořká reflexe. Je totiž paradoxní, že by se Západ měl od islámu naučit část toho, co sám vynalezl, a čeho se zřekl, když odtrhnul náboženství od veřejného a sociálního sektoru. Byli to františkánští teologové 12. a 13. století, kteří rozuzlili teologický problém „lichvy“ a tak umožnili vznik kapitalismu v katolické Itálii. Katoličtí obchodníci a bankéři, kteří se zrodili v politické svobodě středověku, vynalezli všechny ekonomické nástroje a stali se věřiteli celých království. Byli to katolíci, kteří zavedli rozpočtovou praxi a financovali katedrály, hospice a školy. Idyla skončila protestantskou reformací a kalvínským předurčením, které začalo spatřovat v ekonomickém znevýhodnění znak bezbožnosti. Byla zavedena jiná a nelítostná ekonomická etika. Západ, který zapřel vlastní náboženské kořeny, musí dnes žebrat o „etiku“ u těch, kteří nepoznali ani protestantskou reformaci, ani osvícenství, ani sekularizaci.

Kdo ví, možná, že právě v tom je ruka Boží. Dost možná, že ten, kdo odmítne Kristovo „lehké jho“, které netíží, bude muset nést břemeno docela jiné.

Z časopisu Studi Cattolici n. 579, květen 2009
přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky