Je léto, čas prázdnin. Mnozí z nás je tráví v přírodě. Jistě jste již udělali následující zkušenost: vydáte se na túru do hor, nebo alespoň na procházku lesem. Počasí vám přeje, cesta je pohodlná, les voní a zní zpěvem ptáků. Vy jste ale ponořeni do myšlenek, uzavřeni do sebe jako do skafandru, takže nic z té krásy nevnímáte. Když dojdete k cíli, nejste osvěženi, ale mentálně unaveni, v horším případě rozladěni. To proto, že se vám ty problémy, na které jste vyplýtvali celý čas procházky, stejně nepodařilo vyřešit. To člověk pak porozumí tomu, proč staří Otcové pouště nabádali k boji s myšlenkami – nejen s těmi vysloveně zlými, kterým říkáme pokušení, ale i s těmi zdánlivě neškodnými, avšak planými. A ty nám zaplní hlavu tak, že ztěžkne a oči neuvidí modrou oblohu.
Chápu toho, kdo místo do přírody jde na dovolenou do buddhistického kláštera, kde si zenovou meditací vyprázdní mysl od všech představ o skutečnosti, aby vnímal skutečnost samu. Ještě víc ale chápu naše předky, kteří se místo dovolené léto co léto vydávali na pouť, třeba k Panně Marii Hrádecké v Podblanickém kraji.Vyrazili z okolních měst a vesnic, šli lesem a po polních cestách, které už dávno padly za oběť družstevním lánům, modlili se a zpívali, zatímco jeden předzpívával: „Povídali dobří lidé, že je Hrádek u Vlašimě!“ Ty skleslé jeho hlas vždy znovu vytrhl z myšlenek, nasměroval mysl vzhůru a oči k obzoru, v očekávání, že už brzy položí své starosti k nohám Panny Marie. Příroda kolem dokola napomáhala tím, že prozařovala svou krásou jejich duše. Srdce poskočilo, když se na konci cesty objevil hrádecký kostelík, choulící se skromně pod košatými lípami. Pouť se tak stala rozhovorem s Bohem skrze zážitek skutečnosti: písněmi, zbožnými myšlenkami, společenstvím lidí i kontemplací přírody.
Z Hrádku se tak poutník vracel s novým elánem víry, jak ji vyjadřuje Žalm 119: „Prohlásil jsem za svůj úděl, Hospodine […] že budu střežit tvá slova. Lepší je pro mě zákon tvých úst než tisíce ve zlatě a stříbře. Ať se mi dostane tvého slitování, abych byl živ. Proto jsem si vyvolil všechna tvá nařízení, nenávidím každou falešnou cestu. Podivuhodná jsou tvá přikázání, proto je zachovává má duše.“
Co si člověk mohl pro svůj každodenní život víc přát, než pomoc Boží v rozlišování dobra a zla? Vyprosil si ji u Hospodina už král Šalamoun (1 Král 3,5.7-12): Hospodin se zjevil Šalomounovi ve snu v noci. Bůh pravil: „Žádej si, co bych ti měl dát.“ Šalomoun řekl: „Dej svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo?“ Pánu se líbilo, že Šalomoun žádal právě toto, a proto mu řekl Bůh: „Poněvadž jsi žádal právě toto a nežádal sis dlouhý věk ani bohatství ani život svých nepřátel, ale přál sis chápat právo, hle – splním tvá slova. Dám ti moudré a prozíravé srdce, že nebylo podobného před tebou, ani po tobě podobné nepovstane.“
Chápavé, moudré a prozíravé srdce nesoudí podle vnějšku, ale hledá vnitřní souvislosti a jejich smysl. Ten není nikdy výsledkem logického uvažování – jak je tomu u matematické rovnice –, ale osvícením Ducha sv. „Tam, kde se s úsudkem rozumu sotva pohne, na všechno přistoupí shovívavá dobrota,“ napsal Petr Chrysolog. Boží dobrota pak rozdává své dary nečekaně, překvapivě a jakoby náhodou. Je to jako s pokladem, ukrytém v poli. „Když ho člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí.“ Je to také podobné „obchodníku, který hledá vzácné perly. A když najde jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno, co má, a koupí ji“ (Mt 13,44-52).
Oráč i obchodník okamžitě rozeznají šanci svého života, kterou by promarnili, kdyby se unášeli planými fantaziemi, místo aby vnímali reálný život. Ten skrývá v sobě závratné poklady Boží. Vidí je však jen kdo má vnímavé srdce, které dokáže vidět Boha i ve věcech nepříjemných a bolestných, ten, který s apoštolem Pavlem (Řím 8,28-30) zakusil, „že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému“. Toto „tajemství Božího království“ Bůh odhaluje nikoli velikým a moudrým, ale prostým a „maličkým“, tedy lidem nerozděleného srdce.
Zachovat si moudré, prozíravé a chápavé srdce stojí ovšem velkou vnitřní námahu, která nás nemine ani o dovolené. Vyžaduje totiž neustále „soudit podle práva“, tedy dělat si úsudek a rozlišovat. Nejen mezi dobrem a zlem, ale dokonce i mezi různými dobry volit to, co ode mne v ten který okamžik Bůh žádá. Nebeské království je totiž „podobné síti, která se spustí do moře a zahrne všechno možné. Když je plná, rybáři ji vytáhnou na břeh, posadí se, co je dobré, vyberou do nádob, co však za nic nestojí, vyhodí.“
I my, jako ti rybáři, musíme rozlišovat a zbavovat se nejen špatných myšlenek, ale i těch zdánlivě neškodných, které ale „za nic nestojí“, vytvářejí totiž jen zdání dobra. Jsme dnes v reálném nebezpečí, nepoznat rozdíl mezi procházkou skutečným lesem a virtuálním lesem na obrazovce. Můžeme se s tím spokojit a nechat se polapit. Musíme pak ale nutně počítat s tím, že nám prodají falešnou perlu. Přijdeme o všechno, a tu pravou, která mohla být naše, uvidíme jen ve výkladní skříni. Umět rozeznat pravou perlu, vyžaduje chápavé srdce. A taky umět čekat, až dozraje čas poznání hodnoty věcí: čas vynést „věci nové i staré – nova et vetera“.
Bože, od tebe je všechna síla a svatost, ty jsi ochránce všech, kdo v tebe doufají; skloň se k nám, dej nám správné poznání a veď nás, ať věcí stvořených užíváme tak, aby nás už nyní přiváděly k tomu, co je věčné. Prosíme o to skrze tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista...
odeslat článek
vytisknout článek
