Nový portál Vatikánského rozhlasu

„Oči všech doufají v tebe, Hospodine, ty jim dáváš pokrm v čas příhodný, otvíráš ruku svou a naplňuješ všelikého živočicha požehnáním.“ Kdykoliv slyším tato slova Žalmu 145, vzpomenu si na tátu, který se jej modlíval tu česky, tu latinsky před jídlem, když rodina byla už shromážděna kolem stolu. Jak rád vzpomínám zejména na nedělní obědy doma. Po jídle nikdo nesměl vstát od stolu, dokud otec nesáhl po nějaké duchovní knížce a nepřečetl nám aspoň pár stránek. Často následovala diskuse. Pro nás pro děti to byla alternativní výuka náboženství v dobách komunismu. Zároveň nám to dovolilo prožívat téměř hmatatelně, že „Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.“

Pokrm a víra patří k sobě. Je zajímavé, kolikrát v evangeliu Ježíš používá pojmu jídla a pití jako obrazu Božího království. Evangelium začíná a končí hostinou: v Káně galilejské Ježíš proměňuje vodu ve víno, ve Večeřadle pak chléb ve vlastní tělo a víno ve vlastní krev. Z tohoto úhlu lze číst celou Bibli. Jde stále o tutéž otázku: „Čím utišit hlad duše?“ Zaznívá to v babylonském zajetí u Izaiáše: „Toto praví Hospodin: „Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez stříbra, pojďte, zásobte se a jezte, pojďte a kupujte bez stříbra a zdarma víno a mléko! Proč odvažovat stříbro za to, co není chléb, svůj výdělek za to, co nesytí? Slyšte mě, a budete hodovat, vychutnávat tučná jídla! Nakloňte ucho své a pojďte ke mně! Poslouchejte, a naplní vás nový život! Uzavřu s vámi věčnou smlouvu na věrných slibech daných Davidovi.“ (Iz 55,1-3)

Z Izaiášových slov vyplývá, že to jediné, co člověka opravdu nasytí, je Slovo Boží – pokud mu však člověk nakloní své ucho. To může být někdy bolestivé. Simone Martini ve svém obraze Zvěstování znázornil Pannu Marii, jak se úplně prohýbá pod náporem Božího slova, tj. Boží vůle. Tím však, že se podvolila, se to slovo v ní stalo Tělem, Tělem toho, který o sobě řekne: „Mám jiný pokrm, který neznáte – plnit vůli mého Otce.“ (srv. Jan 4,32n) I pro sv. Pavla se vůle Boží stala denním pokrmem. Tak jako potrava proniká do celého organismu, takže to, co jíme, se stává součástí nás samých, tak se i Slovo Boží musí stát pro nás „chlebem“, abychom byli s Bohem spojeni a On se stal naším novým životem. Pak budeme moci s apoštolem Pavlem zvolat: „Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím 8,35.37-39)

Podobně niterné spojení s Kristem, jako měl sv. Pavel, získal i Ignác z Loyoly. Cítil to tak silně, že se chtěl připodobnit Ježíši i v tom, jak jedl. V Duchovních cvičeních uvádí tzv. pravidla, jak zavést pořádek v jídle. V pátém pravidle doporučuje: „Zatímco dotyčný jí, ať uvažuje např., že vidí Krista, našeho Pána, se svými apoštoly jíst, a jak on pije, a jak se dívá, a jak mluví. Ať se ho snaží napodobit.“ (nr. 214), v sedmém pravidle pak exercitanta nabádá „ať se varuje toho, aby byla celá jeho pozornost upřena na to, co jí, a aby kvůli chuti v jídle nepospíchal.“ (nr. 216)

Anglický lékař Theodore Dalrymple popisuje ve své knížce Život na dně děsivý úpadek anglické společnosti v industriálních velkoměstech. Vinu vidí v tom, že anglické rodiny už doma nevaří a spolu už nestolují. Není divu, že v takových rodinách se víra už nepředává. Ta je totiž od pokrmu neoddělitelná, protože Ten, v kterého věříme se sám stal pro nás pokrmem.

Matoušovo evangelium nám prozrazuje, že i apoštolové se pokusili oddělit Slovo Boží od tělesného pokrmu. Ježíš jim v tom energicky zabránil. „Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám. Jakmile o tom lidé uslyšeli, šli pěšky z měst za ním. Když vystoupil a uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné. K večeru k němu přistoupili učedníci a řekli: „Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu.“ Ale Ježíš jim řekl: „Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!“ Odpověděli mu: „Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby.“ Ježíš řekl: „Přineste mi je sem.“ A rozkázal, aby se lidé posadili na trávě. Potom vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům. Všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct košů zbylých kousků. Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.“ (Mt 14,13-21)

V těchto dnech na nás doléhají zprávy o hladomoru v Somálsku. Možná i nám se chce říci: „Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby.“ Nakloníme-li ale ucho, uslyšíme mezi řádky Ježíšovu výzvu: „Přineste mi je sem!“ Uposlechneme-li, poznáme, že Mu vůbec nejde o ty chleby a ty ryby, ale o nás. Že bychom se i my mohli stát pokrmem?