Jak probíhala taková příprava a pouť? Mnozí se na ni vydávali bezhlavě, podníceni kázáním, mnozí své cesty do hloubky promýšleli. Poutníkem se člověk nestával od chvíle, kdy se vydal na cestu, ale od chvíle, kdy se pro ni rozhodl. Poutníci se často zavazovali k pouti, aniž by tušili, do čeho se pouští. Ve vrcholném středověku lidé vyráželi na křížové výpravy s naprosto neurčitými představami o tom, kde leží Jeruzalém - mnozí poutníci se zmohli jen na poznatek, než že „je to velmi daleko“. Získat přesnější údaje bylo těžké už proto, že neexistovaly žádné míry, které by měly širší platnost (míle totiž byla v každé zemi jiná).

A jak se takový poutník poznal? Podle bot, dlouhého pláště, který chránil proti dešti a chladu, podle klobouku a od 14. století podle poutnického znaku přišitého nejčastěji na kapse a později růžence. Takový obyčejný poutník musel na cestě zaplatit za jídlo a pití, ubytování (pro sebe, popř. služebníky, zvířata), oblečení, musel mít peníze na almužny a dary, na spropitné, na „pozornosti“ jež otevíraly cesty a dveře, na zpovědní groš, votivní dary a poutnické odznaky, také na směnárenské poplatky, tělesnou hygienu a zdravotní péči, mostné a mýtné, dopravu povozy a loděmi, později musel mít i potvrzení cestovních průkazů, zdravotní osvědčení, ochranný doprovod i tlumočníky. Náklady mohly růst neomezeně. Ten, kdo po cestě upadl do rukou nepřítele, musel často vynaložit své celoroční příjmy nebo i majetek, aby se vykoupil. Majetní na cestě do Jeruzaléma vydávali mnohdy velké sumy, když čekali v Benátkách na vyplutí lodě. Zavazadel musel mít poutník co nejméně a v nich jen to nejnutnější. Ceněné bývaly průvodní dopisy a podobná potvrzení. Cestovní pas, průvodní listy a zdravotní osvědčení byly požadovány od 15. století. Přímluvné listy adresované špitálům, klášterům či jiným osobám nahrazovaly zavazadla, peníze a cenné předměty, neboť díky nim dostal poutník to, zač by musel jiný platit. Vždyť takový přímluvný dopis znamenal něco jako „stolečku, prostři se!“.

Nežli se poutníci vydávali na cesty, často se smiřovali se znepřátelenými lidmi – to pro případ, že by se z poutě nevrátili, sepisovali závěti, aby tak zajistili manželku a děti. Když poutník získal svolení manželského partnera (později faráře a v novověku také biskupa), uspořádal si své záležitosti a usmířil se s nepřáteli, vyprosil si po svátosti smíření a svatém přijímání také požehnání církve. Při mších svatých zněly modlitby zvlášť věnované poutníkům a lidem na cestách. Byly žehnány poutnické hole, mošny i poutníci sami. Pokud poutník cestoval do Svaté země, znělo například požehnání podle římského misálu z r. 1936 takto:
„Bože, který jsi pro slávu svého jména vedl naše otce Rudým mořem, pokorně tě prosíme: Uvaruj své služebníky přede všemi protivenstvími, dopřej jim povždy klidnou plavbu a přívětivý přístav. Prosíme tě, Pane, shlédni laskavě na naše prosby a sešli z nebeských výšin anděla, aby bděl nad tvými služebníky, kteří se plaví nad mořskými hlubinami. Doprovoď je k místům, jejichž návštěvu si předsevzali, a dej, ať se po vyplnění svého záměru, po závěru své cesty plni radosti a uspokojení vrátí do svého domova“

POUŤ BYLA PRÁCE

Cesty poutníků měly ustat stejně jako lodní plavba (tedy od svátku sv. Martina 11. listopadu do svátku sv. Petra 22. února). Putovali lidé obyčejní, ale také vzdělaní (především duchovní), a ti se na cestách domlouvali latinsky a řecky – vždyť latina byla na západě jazykem nejen liturgie, ale také práva a školství. Dokonce pro poutníky do Svaté země existoval německo – arabský slovníček. Nevzdělaní se přidávali do skupinek ke zkušeným poutníkům.

Od 11. století učinilo mnoho poutníků a po nich křižáků z lodní plavby masovou záležitost. Za poplatek stanovený před nástupem cesty bylo možné se plavit z velkých středomořských přístavů do Svaté země a zpět. Dokonce podle poutnických zpráv z 20. let minulého století bylo první setkání se Svatou zemí po vystoupení z lodi v přístavu v Jaffě – samozřejmě kromě důkladné celní prohlídky – velmi nepříjemné, protože zejména pasažéři putující 3. třídou museli podstoupit desinfekci prádla.

UBYTOVÁNÍ A POHOSTINNOST

Poutníci nocovali na různých místech. Bezplatně byli přijímáni v domech k ubytování cizinců, v klášterech, hospicích či špitálech. Bezplatné poskytování a pohostinství je známo od antiky téměř po současnost. Zde musíme poznamenat, že také naši poutníci byli až do 30. let 20. stol. bezplatně nebo jen za symbolický poplatek ubytováváni v jeruzalémských hospicích.

Naštěstí dnes už neplatí to, co dříve, kdy si poutníci brávali s sebou na cestu potraviny a pokud to šlo, nechávali jejich část u důvěryhodných lidí, aby měli co jíst i na zpáteční cestě. Dokonce pravou kávu si mohli dopřát až ve 20. století.

NEBEZPEČÍ NA CESTÁCH

Putování představovalo také někdy veliké nebezpečí, a to ve chvíli, když poutníky plující po moři do Svaté země zajali piráti. Zvláštní mír (jako ochrana poutníků) se vztahoval na neděle a hlavní církevní svátky, svatý rok, obchodní veletrhy a výroční trhy. Mír také platil v určitých místech, jakým byly kostel, hřbitov, trh, soud, město, hrad, hostinec a kovárna – kde se nesměly nosit zbraně. Azylové právo ve špitále, hřbitově či klášteře, ale platilo jen 3 dny.

První lateránský koncil r. 1123 zabezpečil zvláštní ochranu poutníků z moci církve, kteří přišli do Říma nebo navštívili jiná svatá místa. Zajetí nebo oloupení poutníků se trestalo exkomunikací. Druhý lateránský koncil r. 1139 rozšířil okruh chráněných – bez jakéhokoliv časového omezení si měli být jisti svým bezpečím kněží, ostatní duchovní, mniši, poutníci, obchodníci, rolníci i jejich dobytek.

U CÍLE

Od pozdního středověku začaly lemovat poutní stezky krucifixy, kapličky a boží muka. Když byl cíl cesty na dohled, poutníci poklekli, pomodlili se nebo zazpívali píseň. Když doputovali na svaté místo, někteří zde zanechali po své návštěvě památku – třeba něco jako svůj podpis, který dokumentoval, že poutník dosáhl svého cíle. Kdo ze současných poutníků navštívil baziliku Božího hrobu v Jeruzalémě a sestupoval po schodech dolů směrem k místu nalezení Svatého kříže, nemohl si nevšimnout stovek do zdi vyrytých křížků pocházející z dob křížových výprav.

Pro každého poutníka se jednou přiblížil těžký okamžik návratu. Na závěr pouti bylo na čase obstarat trvalou upomínku. Z nejstarších poutních míst ve Svaté zemi si lidé odnášeli trochu prsti nebo kámen, palmovou či olivovou snítku, vodu z Jordánu, vodu ze studně v Nazaretu, poutní medailon z Ein Karem či kovové ampule s olejem z lamp - většinou z baziliky Božího hrobu. Od pozdního středověku zhotovovala velká i malá poutní místa svůj vlastní poutnický znak, často vylévaný z kovu. Poutnický znak se nosil v kapse nebo na plášti, později se připínal na klobouk. V pozdějších staletích poutníci kupovali růžence či medaile, cedulky s modlitbami a požehnáním.

Po návratu musela následující etapa poutníkova života ukázat, zda se jeho cesta stala počátkem obratu. I tehdy, když se poutník vrátil a jeho život zapadl do starých kolejí, uchovával si pečlivě hůl, mošnu a poutnický odznak, ale nejvíce vzpomínky na svatá místa, ke kterým se v důležitých momentech svého života a dokonce i v hodině smrti vracel.

Z knihy Norberta OHLERA: Náboženské poutě ve středověku a novověku

Další články z podrubriky O poutích a putování - Česká zastavení ve Svaté zemi