“Účast, radost a víra“ – tak by bylo možné, na základě tiskových zpráv, shrnout osmdesát hodin, které mladí strávili v Madridu s Benediktem XVI. „Stručnost, upřímnost a rozhodnost“ zase charakterizovaly papežovy promluvy. Španělský tisk hovoří ve svých nejskromnějších údajích o půldruhém milionu zúčastněných, španělská televize k nim přidává dvanáct milionů před obrazovkami. Nesporný pastorační úspěch přesvědčil i největší skeptiky, dosud nepoučené z předchozích papežských cest, dodává vatikanista Andrea Tornielli.

„Mnoho lidí a mnoho víry“, píše El Mundo a i skoupější „El País“ připouští, že se právě završilo „největší katolické shromáždění ve španělských dějinách“. Od Světových dnů v Čenstochové na počátku devadesátých let se pravidelná setkání mladých s papežem stala – alespoň pro některá média - vděčným objektem a vysloužila si etiketu katolického Woodstocku. Pozapomíná se přitom, že navzdory mnohým novinkám a technickým vymoženostem Světové dny mládeže navazují na starou křesťanskou tradici poutí a že setkání se Svatým otcem je vrcholným momentem dlouhé a leckdy i namáhavé cesty, v níž se snoubí fyzické putování těla s duchovní přípravou v modlitbě a katechezi.

Zastavme se však na okamžik u nepatrných příběhů, které tyto dny spoluvytvářely, byť nepronikly na první stránky a do palcových titulků. Takovým bylo třeba setkání dvou lidí, jejichž stáří je důkazem průzračné vitality a rovněž morální a duchovní autority ve společnosti, která leckdy seniory považuje za nepoužitelnou veteš. Cisterciačka sestra Teresita dostala od svého biskupa povolení, aby ve svých sto třech letech opustila klášter Sisal Buonafuente, vzdálený asi sto kilometrů od Madridu, a pozdravila čtyřiaosmdesátiletého Josepha Ratzingera. V den, kdy se papež narodil, zavřely se za devatenáctiletou novickou dveře klauzury. Řeholnice papeži věnovala knihu s vlastnoručním věnováním – pozornosti novinářů neušlo, že její rukopis je stále velmi čitelný a neroztřesený – v níž spolu s dalšími devíti sestrami vypráví o vnitřním bohatství a štěstí kontemplativního života. Když se řeholnice dozvěděla, že opustí klauzuru, prohlásila: „V kláštěře se člověk nenudí. Buď je štastný, nebo nikoliv. Skutečně nikomu nezávidím nic z toho, co je venku. Dostalo se mi dvou Božích milostí – povolání a vytrvalosti.“

Když Benedikt XVI. po setkání s mladými řeholnicemi a akademickou obcí opouštěl El Escorial, přiblížil se k němu chlapec na vozíčku, podle zeleného trička dobrovolníků jeden ze třiceti tisíc mladých organizátorů akce. Předal papeži lístek s úzkostným vzkazem: „Svatý otče, proč Bůh, je-li dobrý a všemohoucí, dopouští, aby nevinní lidé onemocněli rakovinou jako já?“ Snad tento mladý člověk našel odpověď v závěrečných slovech papežovy promluvy při křížové cestě: „Kříž nebyl výsledkem neúspěchu, nýbrž způsobem, jak ukázat lásku, která přistupuje až k tomu nejbezmeznějšímu darování vlastního života.“ Onoho večera se v nesení kříže střídali mladí z Iráku, Izraele, Burundi, Rwandy, Súdánu, Japonska a Haity s mladými vězni z nápravného zařízení na předměstí Madridu, kterým vězeňská správa umožnila vycházku.

Právě s takovouto mládeží na okraji společnosti začal v šedesátých letech pracovat mladý kněz Luis de Lezama. V duchu hesla „Nerozdávat potřebným ryby, ale naučit je rybařit“ chtěl mladé z madridských periferií naučit, aby se živili vlastní prací, konkrétně se naučili vařit a obsluhovat. Díky věnovaným prostorům tak byl v polovině sedmdesátých let otevřen madridský hostinec „U halapartníka“, rázem velmi vyhlášený, jenž stál u zrodu dnešního gastronomického impéria, čítajícího 21 restaurací – z toho jednu ve Spojených státech, luxusní hotelový komplex a tři hotelové a gastronomické školy. „Mou ambicí nejsou peníze nebo popularita, ale šíření poselství evangelia“, tvrdí dnes dvaasedmdesátiletý kněz, který se již před lety vzdal vedení podniku s šesti stovkami zaměstnanců a ročním obratem sedmnácti milionů eur, aby se mohl věnovat farnosti.

Firma Lezama zajišťovala také oběd Svatého otce s dvanácti vylosovanými dobrovolníky na madridské apoštolské nunciatuře. Po dvou zástupcích z každého kontinentu a dvojice z hostitelské země ve věkovém rozmezí od jednadvaceti do třiatřiceti let spolu s papežem stolovali za družného rozhovoru. Benedikt XVI. především naslouchal, ale také projevil velkou znalost nových komunikačních kanálů, což dokládá i jeho poslední, včerejší, tvít adresovaný nejenom těmto dvanácti novodobým apoštolům: „Mnohokrát vám děkuji a posílám vás jako vyslance radosti, kterou náš svět tolik potřebuje. B16.“

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky