Nový portál Vatikánského rozhlasu

S potěšením dnes sloužím mši svatou pro vás, kteří jste v různých částech světa nasazeni na frontách nové evangelizace. Tato liturgie je vyvrcholením setkání, které vás včera shromáždilo, abyste se konfrontovali v rozmanitých oblastech tohoto poslání a vyslechli si některá příznačná svědectví. Chtěl jsem vám také předložit pár myšlenek při dnešním lámání Slova a eucharistie v jistotě, kterou sdílím spolu s vámi, že totiž bez Krista, Slova a Chleba života, nemůžeme konat nic (srov. Jan 15.5). Jsem rád, že toto setkání proběhlo v měsíci říjnu, týden před Světovým misijním dnem, což správně odkazuje na všeobecnou dimenzi nové evangelizace v souladu s misijním posláním ad gentes.

Srdečně zdravím vás všechny, kteří jste přijali pozvání Papežské rady pro podporu nové evangelizace. Zvláštní pozdrav a dík patří předsedovi této nedávno zřízené rady, mons. Fisichellovi a jeho spolupracovníkům.

Přejděme nyní k biblickým čtením, ve kterých nás dnes oslovuje Pán. První, jež je vzato z knihy Izaiáše, nám praví, že Bůh je jediný; nejsou jiní bohové kromě Hospodina, i mocný Kýros, panovník Peršanů, je součástí většího plánu, který zná a naplňuje jedině Bůh. Toto čtení nám podává teologický smysl dějin: epochální změny, střídání velkých mocností podléhá zcela moci Boží; žádná pozemská moc nemůže zaujmout Jeho místo. Teologie dějin je významným a podstatným aspektem nové evangelizace, protože lidé naší doby si po neblahém období totalitních impérií 20. století potřebují znovu osvojit úhrnný pohled na svět a čas, pohled opravdu svobodný a pokojný, pohled, který Druhý vatikánský koncil podal ve svých dokumentech a který moji předchůdci, Boží služebník Pavel VI. a bl. Jan Pavel II., vysvětlili svým učitelským úřadem.

Druhé čtení je z prvního listu Soluňanům a to je velmi působivé už tím, že jde o nejstarší list, který se nám zachoval od největšího evangelizátora vše dob, apoštola Pavla. Sděluje nám především, že evangelizace neprobíhá izolovaně. Vždyť i on měl spolupracovníky Silvána a Timoteje (srov. 1 Sol 1,1), a mnohé jiní. A dodává záhy další, velmi důležitou věc, že totiž zvěst musí být předcházena, doprovázena a následována modlitbou. Píše: „Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách“ (v.2). Apoštol je si dobře vědom toho, že členy tohoto společenství si nevybral on, ale Bůh: „víme o vašem vyvolení“ – říká. Každý misionář evangelia musí mít neustále na paměti tuto pravdu: Pán je tím, kdo se svým Slovem a Duchem dotýká srdcí, když povolává lidi k víře a do společenství v církvi. Nakonec nám Pavel zanechává velmi cenné ponaučení z vlastní zkušenosti. Píše: „Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením“ (v.5). Má-li být evangelizace účinná, potřebuje moc Ducha, která oživuje zvěst a vlévá jejímu hlasateli „hluboké přesvědčení“, o kterém mluví apoštol. Výraz „přesvědčení“, v řeckém originále pleroforía, je slovo, které nevyjadřuje ani tak subjektivní, psychologický aspekt, jako spíše plnost, věrnost, úplnost – v tomto případě Kristovy zvěsti. Zvěsti, která má být provázena znameními a gesty jako Ježíšovo kázání, má-li být úplná a věrná. Slovo, Duch a – takto pojaté – přesvědčení jsou tedy neoddělitelné a způsobují, že evangelní poselství se účinně šíří.

Zastavíme se nyní u dnešního evangelia. Jde o text, který se týká legitimity placení daní císaři a který obsahuje proslulou Ježíšovu odpověď: „Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (Mt 22,21). Ale dříve než dojdeme k tomuto bodu, je zde pasáž, která se týká těch, kteří mají poslání evangelizovat. Ježíšovi tazatelé – učedníci farizejů a herodovců – se na Něho obracejí slovy uznání: „Víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je“ (v. 16). Právě toto tvrzení, třebaže je vysloveno pokrytecky, zasluhuje si naši pozornost. Učedníci farizejů a herodovců nevěří v to, co říkají. Tvrdí to jenom formou captatio benevolentiae, aby jim bylo nasloucháno, ale jejich srdce je daleko od této pravdy. Naopak, chtějí Ježíše vtáhnout do pasti, aby jej mohli obvinit. Pro nás je však onen výraz cenný a pravdivý. Ježíš totiž skutečně je pravdomluvný, učí cestě k Bohu podle pravdy a nedbá lidských ohledů. On sám je onou „cestou k Bohu“, kterou jsme povoláni jít. Můžeme si zde připomenout slova samotného Ježíše z Janova evangelia: „Já jsem cesta, pravda a život“ (14,6). V této souvislosti je poučný komentář sv. Augustina: „Bylo nutné, aby Ježíš řekl: »Já jsem cesta, pravda a život«, protože je-li známa cesta, zbývá poznat cíl. Cesta vede k pravdě, vede k životu… A kam jinam jdeme my, ne-li k Němu? A jakou cestou se ubíráme, ne-li skrze Něho?“ (In Ioh 69,2). Noví evangelizátoři jsou jako první povoláni kráčet touto Cestou, kterou je Kristus, aby dali poznat druhým krásu evangelia, které dává život. A touto cestou se nikdy neputuje osamoceně, ale společně. Zkušenost společenství a bratrství je nabízena těm, které potkáme, aby se podíleli na naší zkušenosti s Kristem a s Jeho církví. Svědectví spojené se zvěstí tak může otevřít srdce těch, kteří hledají pravdu, aby mohli dosáhnout smyslu vlastního života.

Krátká reflexe také o ústřední otázce daní odváděných císaři. Ježíš odpovídá s překvapivým politickým realismem, který se pojí s teocentrismem prorocké tradice. Daň císaři je třeba platit, protože obraz na minci patří jemu; ale člověk, každý člověk, nosí v sobě jiný obraz – Boží – a proto patří Bohu a pouze Bohu, kterému každý vděčí za svou existenci. Otcové církve si vzali podnět ze skutečnosti, že Ježíš poukazuje na obraz císaře vtisknutý na minci, a interpretovali tuto pasáž ve světle základního pojetí člověka jakožto obrazu Božího, jak je podán v první kapitole knihy Geneze. Jeden anonymní autor píše: „Obraz Boží není otištěn do zlata, ale do lidského rodu. Císařovou mincí je zlato, tou Boží je lidstvo… Proto dej svoje hmotné bohatství císaři, ale uchovej Bohu jedinečnou nevinnost svého svědomí, ve kterém je kontemplován Bůh… Císař požadoval svůj obraz na každé minci, ale Bůh vyvolil člověka, kterého stvořil, aby odrážel Jeho slávu“ (Anonym, Opera incompleta su Matteo, Omelia 42). Svatý Augustin častokrát ve svých homiliích poukazoval na tuto souvislost: „Vyžaduje-li císař svůj obraz vtištěný na minci – praví – nebude snad Bůh požadovat od člověka božský obraz vtesaný do něho?“ (En. In Ps., Žalm 94,2). A dále: „Jako se dává císaři mince, tak bude Bohu odevzdána duše osvícená a ztvárněná světlem jeho tváře… Kristus totiž přebývá v lidském nitru“ (Ivi, Žalm 4,8).

Ježíšova slova mají bohatý antropologický obsah a nelze je redukovat jenom na oblast politiky. Církev se proto neomezuje na to, že připomíná lidem správnou distinkci mezi sférou císařovy a Boží autority, mezi politickou a náboženskou oblastí. Podstatou poslání církve i poslání Krista je mluvit o Bohu, připomínat Jeho svrchovanost a všem, zejména křesťanům, kteří ztratili svoji identitu, hlásat Boží právo na to co, mu patří, tedy na náš život.

Abych tedy nově podnítil poslání celé církve vyvádět lidi z pouště, na níž se často ocitají, směrem k životu a přátelství s Kristem, který nám dává život v plnosti, chtěl jsem při této eucharistické bohoslužbě oznámit, že jsem se rozhodl vyhlásit „Rok víry“, který doprovodím příslušným apoštolským listem. Tento „Rok víry“ začne 11. října 2012 v den 50. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu a skončí 24. listopadu 2013 na slavnost Krista Krále. Bude to čas milosti a nasazení za plné obrácení k Bohu, aby byla posílena naše víra v Něho a aby byl s radostí hlásán člověku naší doby.

Drazí bratři a sestry, vy jste protagonisty nové evangelizace, kterou církev započala a koná nikoli bez těžkostí, ale s nadšením prvních křesťanů. Závěrem si beru za svá slova apoštola Pavla, která jsme slyšeli: děkuji Bohu za vás všechny, a připomínám si vás ve svých modlitbách, pamatuji na vaši účinnou víru, činorodou lásku a stálou naději v našeho Pána Ježíše Krista. Panna Maria, která neměla strach přitakat Pánovu Slovu, počala Jej ve svém lůně a vydala se na cestu plna radosti a naděje, kéž je stále vaším vzorem a vede vás. Učte se od Matky Pána a naší Matky být pokorní a zároveň odvážní, prostí a rozvážní, mírní a mocní, nikoli silou tohoto světa, ale mocí pravdy.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie