VaticanNews.va

   18. 1. 2021

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.8745
Poslechem z webových stránek.5380
Četbou textů na webových stránkách.8234
Poslechem i četbou.5231


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Motu proprio Spiritus Domini: Služba lektora a akolyty rozšířena na ženy

Popelec v koronavirové době

Modlitba chvály


Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Homilie

  

4.11.2011 

Jediný čas příhodný

Homilie k 32. neděli v mezidobí

Richard Čemus

Prvotní apoštolská církev očekávala brzký návrat Kristův. Sv. Pavel s celou první generací křesťanů věří, že se příchodu Páně dožije: „Říkáme vám to přece“ píše Soluňanům (1 Sol 4,13-18),“jak nás Pán o tom poučil: My živí, kteří se dožijeme příchodu Páně, nepředstihneme ty, kdo budou už mrtví. Až totiž bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží polnice, sám Bůh sestoupí z nebe. Napřed vstanou zemřelí křesťané, potom my, kteří zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu.“ Radostným zvoláním „Maranatha“ – přijď, ó Pane, první křesťané toužebně přivolávali Kristův druhý příchod. Zvolání bylo o to vroucnější, čím krutější bylo pronásledovaní, od kterého měl Kristus trpící křesťany osvobodit.

Nedočkali se. Dějiny šly dál a církev se musela ve světě zařídit. Zlé jazyky tvrdí, že se zařídila, a to až moc dobře, zejména poté, co skončilo pronásledování a křesťanství se dokonce stalo státním náboženstvím. Křesťané si začali budovat své pozemské příbytky a přizpůsobovat se světu. Být křesťanem se stávalo výhodným, ba dokonce nutným předpokladem kariéry. Být křesťanem už nevyžadovalo vydávat svědectví až k prolití krve, zatímco v prvních stoletích bylo martyrium neklamným znamením žité víry. Nejevidentnější bylo působení síly Božího ducha tam, kde za víru pokládali život mladí, téměř ještě děti. Proto církev dodnes ctí světce jako sv. Víta, Perpetuu, Felicitu, Agátu, Lucii, Cecílii…a jiné, viz první kánon Římského misálu.

Dokud vyznání víry v Krista mohlo stát život, bylo jasné, kdo to myslí vážně. Podobně jako u nás, v padesátých létech, kde byl takřka „každý slušný člověk“ v kriminále, hledíme dnes s nostalgií na ten „zlatej totáč“. Nyní jsme znejištěni z toho, že nevíme už, kdo je kdo. Podobně to vypadalo už ve čtvtém století, kdy se mnoha křesťanů zmocnil smutek z toho, že doba mučednictví už skončila. Historici tvrdí, že právě to byla hodina zrození mnišství. První mniši, v čele se svatým Antonínem poustevníkem, se totiž chápali jako obyčejní křesťané, kteří nechtěli nic, než dosvědčovat skutečně křesťanský život. Proto opouštěli teď už „křesťanskou“ civilizaci a odcházeli do pouště. Sv. Antonín sám se dokonce z egyptské poušte vrátí do Alexandrie, protože se doslechl o znova vypuknuvším pronásledování, a chtěl ho též protrpět, nebo alespoň o mučeníky pečovat. „Nepoštěstí“ se mu, a tak se vrací opět do pouště, aby se tam oddal s o to větším elánem mnišské askesi. Ta dělá z mnišství „nekrvavé“, či „bílé“ martyrium, nazývané též „mučednictvím svědomí“.

Jedním s rysů prvního mnišství byla eschatologická dimense asketického života: mnich odchází do pouště, či do kláštera, aby tam očekával splnění příslibů Božích, které se už naplnily v Kristu, musí se však ještě projevit. Tomu pak musí křesťan – mnich napomáhat svým životem. Zabývat se stále myšlenkou na smrt a na poslední soud se proto stává konstantou mnišského rozjímání. V nočním bdění na modlitbách, výrazu tohoto očekávání, mnich setrvává za sebe i za celou církev. Cvičí se v bdělosti, vyhlíží znamení budoucího věku už v tomto našem přítomném čase. Jedním z nejvýmluvněším z nich je panenství, plnost lásky, návratem do ráje už na této zemi. Proto se mnišství bude nazývat „andělským životem“. Duchovní texty na téma „být připraven“, „pozorovat Východ“, nebo „udržovat lampu zapálenou“ se tak stanou tradičním námětem mnišské meditace a podobenství o pannách (Mt 25,1-13) bude oblíbenou četbou během klášterní liturgie.

Schopnost vidět ve světě závdavky nového věku je dar duchovní moudrosti. Uvádí nás do ní zejména krása liturgie, která je podle slov Sergeje Bulgakova „nebem na zemi“. Už Nestorova kronika nám vypráví, že velkokníže Vladimír si vybral mezi všemi náboženstvími křesťanství, neboť mu jeho poslové barvitě vylíčili dojem z liturgie v cařihradském chrámu sv. Sofie, při které „nevěděli, zda-li jsou už v nebi, nebo ještě na zemi“. Krásno se od té doby stane pro Slovany dokonce kritériem pravověří, zatímco ikonografové se v Rusku předhánějí v zobrazeních Boží moudrosti jako anděla s ženskou tváří. Solovjov bude mít později vidinu moudrosti jako krásné dívky, která jej ovlivní na celý život. Říká biblická kniha moudrosti (Mdr 6,12-16), že „Moudrost září a nevadne, snadno ji vidí ti, kdo ji milují, dává se nalézt těmi, kdo ji hledají….Myslet totiž na ni je svrchovaná prozíravost, kdo kvůli ní bdí, brzy je bez starosti. Vždyť sama obchází a hledá ty, kdo jsou jí hodni, na cestách se jim ukazuje s přízní a při každé myšlence jim vychází vstříc.“ Moudrost tedy není možné získat jinak, než darem. Ona se dá však jen tomu, kdo po ní touží a ji neustále vyhlíží: Vyjadřuje to Žalm 63: „Bože, ty jsi můj Bůh, – snažně tě hledám, – má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo – jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země“.

Vrchol Boží moudrosti je Kristus sám. Pochopí to „moudré panny“, které si vezmou s sebou olej touhy, a budou jej s láskou očekávat třeba celou noc. Zatímco „pošetilým“ jde jen o splnění povinnosti a nemají chuť na přesčas. Proč jim – a tudíž i nám – to Pán ale tak ztěžuje a přichází zrovna v ten nejnešťastnější okamžik? Nepozval nás na hostinu doopravdy? Pozval! A dokonce už i přišel. Ale my Jej nevidíme, protože o Něm nevydáváme svědectví – martyrium. Máme však stále šanci. On totiž nejen přišel, ale stále přichází (erchomenos). Ovšem pozor: Nejde to včera a ani zítra! Ale jen v tento den – jen v přítomnou chvíli. Ta je ten čas příhodný, ta je ten čas spásy.

 odeslat článek     vytisknout článek


Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2021 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež vyzval k modlitbě za jednotu křesťanů a bratrskému dialogu s Židy           

Papež František nablízku Indonésanům zasaženým zemětřesením

Papež kondoloval k úmrtí bývalého almužníka

Modlitba, půst a informační kampaň na obranu života

Kardinál Dolan vyzval Bidena k důslednosti v boji proti násilí

Papež: Ve služebných gestech se projevuje Bůh

Benedikt XVI. napsal kardinálu Bozanićovi: Modlitba a blízkost po zemětřesení

Iráčtí křesťané se modlí za uskutečnění papežské cesty

Kardinál Czerny: Budoucnost má jedině kultura nezištného přijetí

Vatikánská muzea plánují otevření na 1. února

Biskup Varden: O vnitřním životě už neumíme mluvit, ale stále ho hledáme

Benediktovy Vánoce bez rodného bratra

 Nově na webu
Svatý otec: Každé Boží povolání je iniciativou Jeho lásky

Publicistika: Relikvie, ostatky a Světlo světa

Publicistika: Jako sirotci hledající otce…

Rozhovory: Nadějí jsme zachráněni

Homilie: Zkušenost poznání

Archiv zpráv leden 21
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Starší zprávy >

Náš tip

Patris corde

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti