Drazí bratři a sestry,
V minulých katechezích jsme rozjímali některé Žalmy, které jsou typickými příklady modlitebních žánrů: nářku, důvěry, chvály. V dnešní katechezi bych se chtěl pozastavit u Žalmu 119 podle hebrejského číslování čili 118 podle řecko-latinského. Je to Žalm velmi specifický, jediný svého druhu. Jednak pro svoji délku, neboť se skládá ze 176 veršů rozdělených do 22 slok po osmi verších. A potom proto, že je to „abecední akrostich“, to znamená, že je řazen podle hebrejské abecedy, která se skládá z 22 písmen, přičemž každá sloka, přesněji první slovo z oněch osmi veršů, začíná postupně vždy jedním z písmen této abecedy. Je to originální a velmi náročná literární skladba, do níž autor musel vložit veškerý svůj um.
Pro nás je však nejdůležitější ústřední téma tohoto Žalmu. Jde totiž o velkolepý chvalozpěv na Pánovu Tóru, totiž na Jeho Zákon, což je výraz, který je třeba chápat v jeho širším a plném významu jako ponaučení, nauku, životní ukazatel. Tóra je zjevením, Slovem Božím, které interpeluje člověka a vyvolává důvěřivou odpověď poslušnosti a velkorysé lásky. Tento Žalm je prostoupen láskou k Božímu Slovu a oslavuje jeho krásu, spásnou moc a jeho schopnost obdarovávat radostí a životem. Boží Zákon totiž není tíživé břemeno, nýbrž dar milosti, která osvobozuje a obšťastňuje. „Z tvých příkazů se budu těšit, nezapomenu na tvá slova“ (v.19) a dále: „Voď mě po stezce svých předpisů, neboť v ní mám zalíbení“ (v. 35); a ještě: „Jak miluji tvůj zákon Hospodine! Po celý den o něm rozjímám“ (v. 97). Zákon Páně, jeho Slovo je středem žalmistova života. V něm nachází útěchu, rozjímá o něm a uchovává jej v srdci: „Ve svém srdci uchovávám tvůj výrok, abych se neprohřešil proti tobě“ (v.69).
Věrnost Žalmisty se rodí ze slyšeného Slova, které uchovává v nitru, rozjímá o něm a miluje ho. Právě jako Maria, která „uchovávala a rozjímala v srdci“ slova, která jí byla určena, i podivuhodné události, ve kterých se Bůh zjevoval a žádal souhlas víry (Lk 2,19.51). Náš Žalm hned v úvodu praví, že jsou „šťastni, kdo kráčejí v zákoně Hospodinově“ (v. 1b) a „kdo dbají na jeho přikázání“ (v. 2a), takže Panna Maria je podle žalmistova popisu postavou dokonale věřící. Ona je vskutku „blahoslavenou“, jak ji označila Alžběta, protože „uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána“ (Lk 1,45). O Ní a o Její víře vydal svědectví Ježíš, když na slova jedné ženy, která zvolala: „Blahoslavený život, který tě nosil“, odpověděl: „Spíše jsou blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho“ (Lk 11, 27-28). Zajisté, Maria je blahoslavená proto, že její lůno nosilo Spasitele, ale především proto, že přijala zvěst Boží a byla vnímavou a milující opatrovnicí jeho Slova.
Žalm 119 je tedy celý utkán z tohoto Slova života a blaženosti. Jeho ústředním tématem je „Slovo“ a „Zákon“ Páně. Vedle těchto výrazů se pak téměř ve všech verších vyskytují jejich synonyma jako „výroky“, „předpisy“, „přikázání“, „ponaučení“, „přísliby“ a „soudy“; a dále mnohá slovesa s nimi spjatá jako zachovávat, střežit, dbát, chápat, znát, milovat, rozjímat a žít. Ve 22 slokách tohoto Žalmu se vystřídá celá abeceda a také veškerý slovník důvěrného vztahu věřícího člověka k Bohu. Nacházíme tu chválu, díkůvzdání, důvěru, ale také prosbu a nářek, vždy však prodchnutý jistotou z Boží milosti a moci Božího Slova. I verše nejvíce proniknuté bolestí a pocitem temna zůstávají otevřeny naději a jsou prostoupeny vírou. „Přilnula k prachu má duše, navrať mi život podle svého slova“ (v. 25), modlí se s důvěrou Žalmista; „I když jsem jako měch v kouři, nezapomínám na tvé příkazy“ (v. 83), zní volání věřícího. Jeho věrnost, třebaže vystavená zkoušce, nachází sílu v Pánově Slovu: „abych odpověděl těm, kteří mě tupí, vždyť důvěřuji v tvá slova“ (v. 42), prohlašuje pevně. I v úzkostné perspektivě smrti jsou Pánova přikázání jeho opěrným bodem a jeho vítěznou nadějí: „Bezmála mne zahubili na zemi, já však jsem neopustil tvá nařízení“ (v. 87).
Boží zákon, předmět vroucí lásky pro žalmistu i pro každého věřícího, je zdrojem života. Touha jej chápat, zachovávat a řídit jím celou svoji existenci charakterizuje spravedlivého člověka, který věří v Pána a přemítá o něm „dnem i nocí“, jak praví Žalm 1 (v. 2). Zákon Boží je třeba uchovávat „v srdci“, jak praví dobře známý text Šemá v Deuteronomiu:
„Slyš Izraeli… Tato slova, která ti přikazuji, ať zůstanou v tvém srdci!
Vštěpuj je svým synům, mluv o nich, když budeš přebývat doma nebo budeš na cestách,
když budeš uléhat i vstávat“ (6,4.6-7).
Střed života, Boží zákon vyžaduje, aby srdce naslouchalo z poslušnosti nikoli servilní, nýbrž synovské, důvěřivé a chápavé. Naslouchání Slovu je osobním setkáním s Pánem života, setkáním, které se má odrazit v konkrétních rozhodnutích a stát se cestou a následováním. Když je otázán Ježíš, co je třeba dělat k dosažení života věčného, poukazuje na cestu zachovávání Zákona, ale vyjevuje, co dělat, aby byl naplněn: „Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě“ (Mk 10,21). Naplněním Zákona je následování Ježíše, putování po Ježíšově cestě spolu s Ním.
Žalm 119 nás tedy přivádí na setkání s Pánem a orientuje nás k evangeliu. Obsahuje jeden verš, u něhož bych se chtěl pozastavit. Je to verš č. 57: „Prohlásil jsem za svůj úděl, Hospodine, že budu střežit tvá slova“. Také v ostatní žalmech prohlašuje žalmista, že Pán je jeho „údělem“, „dědictvím“: „Ty jsi Hospodine mým dědičným podílem i mou číší“, praví Žalm 16 (v. 5a); „Já však chci stále být u tebe: uchopils mě za pravici“ prohlašuje věřící v Žalmu 73 (v. 23) a v Žalmu 142 volá žalmista k Pánu: „Rozpínám k tobě své ruce, má duše po tobě žízní jak vyprahlá země“ (v. 6). Výraz „úděl“ odkazuje k události rozdělování zaslíbené země mezi jednotlivé kmeny Izraele, kdy Levité nedostali žádné území, neboť jejich „údělem“ byl samotný Pán. Dva texty Pentateuchu v této souvislosti užívají tento výraz doslovně: „Hospodin řekl Áronovi: «V jejich zemi nebudeš mít dědictví ani podíl mezi nimi, já jsem tvůj podíl i tvé dědictví mezi Izraelity» praví kniha Numeri (18,20) a Deuteronomium zdůrazňuje: „Proto nedostal Levi podíl na půdě ani dědičný majetek se svými bratry; jeho dědictvím je Hospodin, jak mu slíbil Hospodin, tvůj Bůh“ (Dt 10,9; srov. Dt 18,2; Joz 13,3; Ez 44,28).
Kněží, kteří jsou z kmene Levi, tedy nemohou být vlastníky půdy v zemi, kterou Bůh dal svému lidu do údělu, aby naplnil svůj slib, učiněný Abrahamovi (srov. Gen 12,1-7). Vlastnictví země, základní prvek stability a možnost přežití, bylo znamením požehnání, protože v sobě zahrnovalo možnost postavit dům, vychovat děti, obdělávat pole a žít z plodů země. A právě Levité, kteří zprostředkovávali posvátno a Boží požehnání nemohou jako ostatní Izraelité mít toto vnější znamení požehnání a tento zdroj obživy. Cele oddaní Pánu musí žít jenom z Něho, svěřit se jeho prozřetelné lásce a velkodušnosti bratří bez vlastního podílu, protože jejich dědičným majetkem je Bůh, který je jejich zemí a dává jim život v plnosti.
Žalmista našeho 119. Žalmu aplikuje tuto skutečnost na sebe: „Prohlásil jsem za svůj úděl“. Jeho láska k Bohu a Jeho Slovu jej vede k radikálnímu rozhodnutí mít Pána za jediné dobro a střežit jeho Slovo jako drahocenný dar, cennější než jakékoli dědictví a každý pozemský majetek. Náš verš lze totiž přeložit dvojím způsobem a mohl by se tlumočit následovně: „Mým údělem je Pán, rozhodl jsem se střežit tvá slova.“ Oba překlady si neprotiřečí, nýbrž vzájemně doplňují: Žalmista tvrdí, že jeho údělem je Pán, ale také to, že střeží Boží Slovo, jak zazní později ve verši 111: „Mým dědictvím navěky jsou tvá přikázání, neboť jsou radostí mého srdce“. V tom spočívá štěstí Žalmisty. Jemu, stejně jako Levitům bylo dáno za dědičný úděl Boží Slovo.
Drazí bratři a sestry, tyto verše mají obrovský význam také dnes pro nás všechny. Především pro kněze, povolané žít pouze Pánem a jeho Slovem, bez dalších jistot; mít Jeho za jediné dobro a zdroj života. V tomto světle lze chápat svobodnou volbu celibátu pro nebeské království a znovu ji objevit v její kráse a síle. Tyto verše jsou však důležité pro všechny věřící. Celý Boží lid patří jenom Jemu. Pánovo „Královské kněžstvo“ (srov. 1 Petr 2,9; Zj 1,6; 5,10) je povoláno k radikalitě evangelia, má dosvědčovat život, který přinesl Kristus, nový a definitivní „Velekněz“, jenž se obětoval za spásu světa (srov. Žid 2,17); 4,14-16; 5,5-10; 9,11). Pán a Jeho Slovo jsou naší „zemí“, kde žijeme ve společenství a radosti.
Nechme tedy Pána, aby nám vložil do srdce tuto lásku ke svému Slovu a aby středem našeho života byl On a jeho svatá vůle. Prosme, aby naše modlitba a celý náš život byl osvícen Božím Slovem, které je svítilnou našim nohám a naší stezce, jak praví Žalm 119 (srov. v. 105), aby naše putování bylo bezpečné v zemi lidí. A Maria, která přijala a zrodila Slovo, ať je naší vůdkyní a útěchou, hvězdou jitřní, která ukazuje cestu k blaženosti. Potom se ve své modlitbě budeme také moci radovat nad neočekávanými dary Páně a nezaslouženým dědictvím, které nám bylo dáno, slovy žalmisty ze 16. Žalmu:
„Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší,
můj podíl padl do rozkošného kraje,
mám velkou radost ze svého dědictví (Žl 16,5.6).
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience