Řím. „Spravedlnost a milosrdenství, spravedlnost a láska, ústřední body sociálního učení Církve jsou dvě různé věci pouze pro nás lidi, pečlivě rozlišující mezi projevem spravedlnosti a projevem lásky. Spravedlivé je pro nás „to, co druhému právem patří“, zatímco milosrdné je to, co dáváme ze své dobroty. A zdá se, že jedno vylučuje druhé. Ale u Boha tomu tak není: spravedlnost a láska se u Něho překrývají, neexistuje spravedlivý čin, který by nebyl rovněž projevem milosrdenství a odpuštění – a zároveň není milosrdného činu, který by nebyl dokonale spravedlivý. Jak vzdálená je Boží logika logice naší! Jak jiné než náš způsob jednání je jednání Jeho!“

To jsou slova Benedikta XVI., kterými při včerejší návštěvě v římské věznici Rebibbia těšil nejen ty, kdy si odpykávají své tresty. Papež připomněl slova Matoušova evangelia (Mt 25,36), kde Ježíš sám sebe přirovnává k vězni čekajícímu na naši návštěvu. Návštěva vězňů odedávna patřila mezi skutky křesťanského milosrdenství.

„Rád bych vyslechl osobní příběh každého z vás, ale bohužel to není možné,“ pokračoval papež. „Přišel jsem proto, abych vám řekl... že jste stále Boží synové. A že sám jednorozený Syn Boží, Pán Ježíš, zakusil vězení, byl postaven před soud a byl podroben nejvyššímu trestu.“

Papež dále zdůraznil nesouměřitelnost lidské a božské spravedlnosti. Jak řekl, lidé nejsou s to aplikovat spravedlnost boží, ale měli by ji alespoň hledat a snažit se pochopit její hluboký smysl, aby alespoň do jisté míry ovlivňovala spravedlnost lidskou. Bůh ohlašuje spravedlnost, ale zároveň léčí rány svým milosrdenstvím.

Benedikt XVI. se zmínil o palčivém problému italského vězeňství, totiž o přeplněnosti nápravných zařízení, vyzval k důkladné revizi systému, aby vězni nebyli vystaveni „dvojímu trestu“. Především ale papež zdůraznil resocializační a výchovnou úlohu věznic:

„Lidský život patří pouze Bohu, který nám jej dal, a nesmí být ponechán libovůli nikoho, ani naší vlastní zvůli! Jsme povoláni chránit vzácnou perlu našeho života, stejně jako životů druhých.“
– řekl Svatý otec v promluvě k vězňům.

Potom Benedikt XVI. zodpověděl otázky pěti vězňů. Setkání se neslo ve velmi neformální a nestrojené atmosféře. Svatý otec odpovídal spatra a děkoval vězňům za jejich sympatie.

Chtěl bych říci, že na vás často myslím a modlím se za vás, protože vím, jste ve velmi obtížných podmínkách, které namísto toho, aby pomáhaly obnovit přátelství s Bohem a s lidstvím, zhoršují celou situaci i vnitřně. Přišel jsem především proto, abych vám ukázal svoji osobní a intimní blízkost ve společenství s Kristem, který vás má rád. (...) Účelem vězení je určitě napomáhat spravedlnosti a spravedlnost v sobě zahrnuje nejprve lidskou důstojnost. Musí tedy přispívat k rozvoji důstojnosti, aby byla respektována a abyste mohli v sobě samých obnovit smysl důstojnosti a lépe odpovídat na toto svoje niterné povolání.

Je důležité, aby vězení sloužilo svému účelu, totiž obnově lidské důstojnosti a nikoliv jejímu snižování, pokračoval papež a vyslovil naději, že i ze strany politiků bude tento účel podpořen. Další vězněný Svatého otce žádal, zda by se „jakoby elektrickým kabelem“ nemohl připojit k papežově modlitbě.

Vím, že mám zvláštní povinnost se za vás modlit, jakoby vás táhnout k Pánu, vzhůru, protože Pán prostřednictvím naší modlitby pomáhá naší modlitbě, On je realitou. Vybízím také všechny ostatní, aby se modlili, aby vznikl onen mocný kabel, který nás táhne k Pánu a spojuje vzájemně také nás mezi sebou,

reagoval Svatý otec a zdůraznil, že motivem jeho návštěvy byla Ježíšova slova o uvězněných z jeho promluvy při posledním soudu „navštívili jste mne ve vězení, čekal jsem tam na vás“. Tato identifikace Pána s vězněnými nás hluboce zavazuje, svěřil se vězněným Benedikt XVI a dodal, že je nutno se tázat : jednal jsem podle tohoto Pánova příkazu? Pamatoval jsem na tato Pánova slova? Jiný dotaz předkládal vězeň z hospitalizačního oddělení nemocných a HIV pozitivních.

Jsme zbaveni svých rodin, ale ne života, padli jsme a svými pády jsme způsobili mnoho zla druhým. Avšak povstáváme. Příliš málo se o nás mluví a často tak krutě jakoby bychom měli být ze společnosti eliminováni. Cítíme se jako podlidé.
řekl Federico
a prosil papeže, aby se zasadil o to, že vězni nebudou vedle svobody zbaveni také důstojnosti a aby už nebylo pokládáno za samozřejmé, že vězeň znamená navždy vyloučený. Benedikt XVI. pak mimo jiné odpověděl:

Ano, řekl jste slova opravdu pamětihodná. Padli jsme, ale jsme tu, abychom povstali. Toto je důležité, tato odvaha povstat, vykročit vpřed s pomocí Pána a s pomocí všech přátel. Také jste řekl, že se o vás mluví bezcitně. To je bohužel pravda. Chtěl bych vám však říci, že nejenom tímto způsobem. Existují rovněž jiní, kteří o vás mluví dobře a myslí na vás. (...) Musíme snášet, že druzí mluví krutě, mluví krutě dokonce i proti papeži, a přesto postupujeme vpřed...

Poslední otázka Afričana Nwaihima se vracela k nedávné návštěvě Benedikta XVI. v Beninu, jedné z nejchudších zemí světa. Proč Bůh nevyslyší lidi, kteří věří v Ježíše Krista, avšak trpí kvůli rasismu, hladu, dětské práci.. Naslouchá snad Bůh jenom bohatým a mocným, kteří však nemají víru?, ptal se africký vězeň.

Svatý otec se ve své odpovědi v první řadě zmínil o překypující srdečnosti Afričanů a jejich radosti ze života. Navzdory chudobě a všem dalším problémům zde panuje prvotní vědomí toho, že Bůh je dobrý a že člověk je bytost milovaná Bohem, pokračoval Benedikt XVI.

Nutí mne to k zamyšlení. V bohatých zemích radost často chybí. Všichni jsme plně zaměstnáni mnoha problémy: jak učinit to či ono, jak zachovat to či ono, něco koupit. A se spoustou věcí, které máme, se stále více vzdalujeme od sebe samých a od této prvotní zkušenosti, že Bůh je a je mi nablízku. Mít proto velký majetek a velkou moc, nepřináší nutně štěstí, není ten největší dar. Řekl bych, že může mít dokonce negativní hodnotu, která mi brání žít doopravdy. Měřítka Boží, kritéria Boží jsou jiná než ta naše. Bůh dává radost také chudým, takže poznávají jeho přítomnost; dává jim cítit, že jim je nablízku také v utrpení, v těžkostech a přirozeně volá nás, abychom všichni učinili vše pro to, abychom vyšli z těchto temnot nemocí a chudoby. To je náš úkol a budeme-li o to usilovat, budeme moci být také radostnější.

Obě strany se tedy musejí doplňovat, zakončil papež svůj rozhovor s vězni. Musíme se přičinit, aby chudé země mohly překonat problémy chudoby a aby ony nám pomáhaly chápat, že materiální věci nemají poslední slovo. V závěru setkání jeden s vězňů přečetl svou modlitbu, po níž následovala společná modlitba Otče náš.

(RaVat)