Nedávné zpřístupnění vatikánských archivů týkajících se nunciatury v Mnichově a v Berlíně (1922-33) vrhá nové světlo na události, jež doprovázely rozšíření encykliky Mit brennender Sorge v Německu a informuje nás podrobným způsobem o tom, jak ji přijaly jednotlivé státy a mezinárodní diplomacie. Z pramenů vyplývá, že ve většině zemí, nevázaných na Německo, byla čtena jako odvážné pranýřování nacismu a jím zastávaných doktrin, jakož i jeho násilnických metod společenského ?pořádku?.

Ideu vydat encykliku o situaci katolické církve ve Třetí říši poprvé vyjádřili v létě 1936 němečtí biskupové shromáždění ve Fuldě, a to dopisem adresovaným Svatému Otci. Všem bylo jasné, že pronásledování církve v Německu rok od roku sílí a že je za tím přesný plán, prováděný s rozhodností nejradikálnější a ideologizovanou frakcí nacismu. Jejím cílem bylo zničení církve a křesťanství, považovaným jeho nepřáteli za ?židovské učení?, které není hodno, aby ho vyznával arijský lid. Také konkordát z roku 1933 byl systematicky porušován ve svých podstatných bodech, navzdory protestům biskupů i apoštolské nunciatury. Vždyť hned po podepsání Dohody, nacistická vláda začala nařizovat rozpuštění nejdůležitějších katolických sdružení, které byly obviňována z ?protistátní? činnosti, dále zatýkání kněží a aktivnějších laiků agažovaných v sociální oblasti; ti také byli obviňováni, že dělají podvratnou činnost. (Čeští komunisté jen kopírovali! pozn.aut.)

V posledních letech se útok zaměřil na katolické školy, které byly v některých krajích zavřeny proti vůli rodičů. Bylo zakázáno, aby řeholníci či řeholnice učili ve státních školách. Protestní nóty zaslané Svatým stolcem nedostaly žádnou odpověď. Situace církve v Německu se jevila v mnoha aspektech zoufalá; dokazuje to společný pastýřský list, který německý episkopát vydal k Novému roku. Ke konci prosince kardinál státní sekretář Pacelli, zneklidněn zprávami, které docházely z Německa, pozval do Říma nejdůležitější německé biskupy, aby prodiskutovali tíživou situaci: tři kardinály arcibiskupy A. Bertrama, C. Schulteho, a M. von Faulhabera, berlínského biskupa von Preysinga, a münsterského biskupa C. von Galena, kteří se vyznamenali při obraně práv církve. Němečtí biskupové byli hned po svém příjezdu do Říma, 16. ledna 1937, přijati kardinálem Pacellim k předběžnému rozhovoru. Následujího dne pak došlo setkání s Piem XI.

Společně zdůraznili, že je vhodné vydat papežskou encykliku o těžké situaci církve v Reichu, napsat ji v němčině a adresovat ji všem katolickým biskupům Německa. Ve skutečnosti, z důvodů opatrnosti kardinál Bertram zastával, že by prozatím stačil osobní list Pia XI. adresovaný ?Führerovi?; avšak tato hypotéza byla odložena; v každém případě němečtí biskupové radili Piu XI., aby se v encyklice nezmiňoval ani o nacismu ani o Hitlerovi: tento návrh Svatý stolec přijal. Redakcí nové encykliky byl pověřen mnichovský arcibiskup kardinál Faulhaber, který v několika dech napsal text a odevzdal jej státnímu sekretáři. Během následujících fází redakce ? vedené zpravidla kardinálem Pacellim v dohodě s papežem ? byl původní text citelně rozšířen, i když encyklika v podstatě uchovala téměř nedotčené různé části.

Schéma encykliky je dost klasické; nejdůležitější otázky jsou pojednávány z doktrinálního a pastorálního hlediska. V první části jsou pranýřovány rasistické a statolatrické (pěstujicí kult státu a víru v jeho neomezenou moc) doktríny, jaké zastával národní socialismus, který není v ecnyklice zmiňován. V druhé části je však pranýřováno časté porušování konkordátu ze strany státních úřadů a je požadováno právo církve na náboženskou výchovu mládeže jak prostřednictvím sdružení nebo hnutí, tak prostřednictvím náboženských škol. Encyklika pak vybízí biskupy, kněze i všechny věřící, aby vytrvali ve zkoušce a ve víře vydávali svědectví, i za cenu svého života věrnosti Božímu slovu. Mladým pak je zvláště kladeno na srdce, aby se nedávali svádět falešnými prodavači klamných doktrin, které by rády odvozovaly všechno z ?mýtu krve a rasy?.

Encyklika o náboženské situaci v Německu byla částí mnohem širšího plánu, který Pius XI. v poslední době připravil, a který mínil provést, aby vzdálil Svatý stolec od jakékohokoliv obvinění z předpojatosti nebo nepřátelského postoje k určitým režimům. Týkal se odsouzení všech oněch ?moderních totalitárních doktrin? ? které podnítily revoluce nebo instituční změny v některých státech ? a které výslovně nebo implicitně (zahrnutě) popíraly transcendentno a chtěly vyloučit jakoukoliv formu vlivu církve na společnost nebo dokonce usilovaly o zničení křesťanské víry. Podle tohoto plánu, několik dní po tajném schválení encykliky Mit brennender Sorge (14. března 1937, která však byla čtena v německých kostelích až 22.3.), Pius XI. vydal 19.3. encykliku Divini Redemptoris, v níž odsoudil ateistický komunismus a 29.3. encykliku Nos es muy conoscida, v níž připomínal biskupům Mexika úkoly katolických laiků, pronásledovaných také v tomto státu, který ovládali zednáři.

V oněch letech Pius XI. došel k závěru, že ve skutečnosti mezi komunismem a nacismem, z hlediska doktrinálních bludů, není žádný podstatný rozdíl. Až do 30 let totiž považoval jako ostatně mnoho osobností církve té doby, za hlavního nepřítele katolické církve bolševismus a že by totalitní režimy, které se upevňovaly v různých evropských zemích, mohly fungovat jako protiváha šíření komunismu v Evropě. V té době se myslelo, že bude možné jakési ?pokřesťanštění? oněch autoritářských režimů prodchnutých vypjatým a rozháraným národovectvím, jak tomu bylo částečně v Itálii s Mussoliniho fašismem. Myslelo se, že bude v oněch národech možné chránit práva církve dobrými konkordáty. Na základě těchto idejí Svatý stolec souhlasil s uzavřením konkordátu s režimem jedné politické strany, která se teprve před nedávnem dostala k moci a která se již v oficiálních textech prohlašovala za nepřítele křesťanství. Později Pius XI. musel hořce změnit názor na ty špatně skládané naděje. V audienci na rozloučenou s německými biskupy řekl k tomuto tématu: ?Národní socialismus kvůli svým cílům a svým metodám není nic jiného než bolševismus?. Komentář, který tehdy napsala La Civiltá Cattolica o encyklice Mit brennender Sorge, vycházel z tohoto pojmu a vysvětloval myšlenky Svatého Otce takto: ?Ateistický materialismus rudé internacionály a novopohanství hnědého nacismu pracují v úzkém spojenectví na systematickém ničení křesťanské a evropské kultury, tímže ve svých stoupencích žíví a rozdmýchávají nesmiřitelnou nenávist proti církvi?.

Tisk a tajné šíření encykliky v Německu

Na základě ministerského nařízení z října 1936 mělo Gestapo a ministerstvo výchovy a propagandy oprávnění nařídit zabavení biskupských aktů, které by ?obsahovaly kritiky a útoky neslučitelné se státní politikou a zaměřené přímo proti nacistickému hnutí, jakož i proti státu, jeho vedoucím představitelům, jeho institucím a jeho normám?. Ve skutečnosti už před vydáním této normy bylo zabaveno mnoho pastýřských listů adresovaných německými biskupy věřícím, a to na základě nejrozmanitějších zdůvodnění. Ve světle těchto faktů bylo v Římě rozhodnuto vytisknout a rozšířit papežský dokument jinak než obvykle: encyklika byla vytištěna v Německu ve hlavních diecézích a tajně doručena farářům, kteří ji měli přečíst věřícím ve všech kostelích Reichu během nedělní mše sv. Toto rozhodnutí, odvážné a zároveň riskantní znamenalo, že Pius XI. byl ochotný ke všemu, navzdory tomu, že část německého episkopátu dávala přednost opatrnějšímu postupu v tak choulostivé věci, a to i frontálně (otevřeně) se střetnout s veřejnými představiteli, bude-li to nutné také za cenu eventuálního zrušení konkordátu, jen aby pranýřoval pronásledování, jemuž byla v nacistickém Německu vystavena katolická církev.

Vydání encykliky měl na starosti kardinál státní sekretář Pacelli. 10. března zaslal nunciovi do Německa, mons. C. Orsenigovi několik exemplářů encykliky, aby ji doručil všem biskupům, kteří se pak měli postarat o její vytištění a rozšíření v diecézi: ?Tímto kurýrem V. Excelence dostane obálku pro každého z Důstojných Ordinářů Německa, obsahující několik kopií encykliky, kterou Svatý Otec, na základě jednomyslné a živé touhy tří Em. kardinálů a dvou Exc. biskupů, kteří přijeli do Říma v lednu, ráčil jim adresovat ohledně podmínek, v jakých žije katolická církev v onom národě. V doprovodném listu se zmínění ordináři vybízejí, aby seznámili věřící se zmíněnou encyklikou, pokud možná zároveň (v jeden den). Ze ctihodného pověření velekněze prosím, abyste doručil Nejd. adresátům obálky bezpečnou cestou a s všemožnou opatrností a abyste mi telegraficky sdělil den zveřejnění?. Nuncius Orsenigo 17. března informoval Státní sekretariát, že biskupové budou číst encykliku během mše svaté na Květnou neděli (22. března) a že si přejí, aby se tisk nezmínil o jejím rozšíření, dříve než bude přečtena v kostelích.

Čtení papežské encykliky v katolických kostelích Německa probíhalo téměř bez incidentů: ?Pokud je mi dosud známo ? telegrafoval Orsenigo Pacellimu ? encyklika o situaci v Německu byla dnes dopoledne klidně čtena v berlínské diecézi. Myslím si, že tomu tak bylo i v jiných dicécézích?. Jenom v Mnichově, policie na základě udání jednoho typografa zabavila v tiskárně 4.000 výtisků encykliky. To však nazabránilo, aby byla čtena ve všech bavorských kostelích. Vládní představitelé Reichu, i když věděli, že encyklika existuje, byli překvapeni, že byla čtena ve všech katolických kostelích Německa v jeden den; byli o tom informování až v neděli večer. Hitler byl informován až následujícího dne. Jako obvykle začal zuřit a proklínat papeže a vyhrožovat katolíkům. Reakce vládních úřadů na neobvyklé rozšíření papežské encykliky nedala na sebe čekat, i když nebyla tak bezprostřední a zuřivá, jak se myslelo. Byla za tím politická kalkulace: v Berlíně se totiž věděli, že nové represivní zákroky proti biskupům a katolické církvi by uvedli do trapné situace spojence Reichu, zvláště Itálii, která nesouhlasila s protináboženskou a protikatolickou politikou režimu; Španělsko, které mělo zapotřebí podpory církevní hierarchie a katoliků v boji proti komunistům a také Rakousko, kde vládla strana, opírající se o katolické síly a církev.

O tom, jaká opatření udělala vláda proti šíření encykliky Mit brennender Sorge na území Reichu, nás informuje ještě jednou mons. Orsenigo v hlášení poslaném do Vatikánu 1. dubna 1937: ?Rozšíření papežské encykliky, po jejím čtení v téměř všech diecézích Německa a v některých s náramným úspěchem (v diecézi Warmia bylo rozdáno 30.000 výtisků a v Münsterské diecézi 120.000), umožnilo všemu lidu seznámit se s papežkým dokumentem - a nejen katolickému lidu! Toto klidné a uvážené poznání papežského smýšlení bylo živou potřebou po čtení, k němuž došlo v kostelích: posloužilo k tomu, že vrylo do duší nejen pravdy, nýbrž také zdůvodnění (argumentace) a tak vytvářelo rozhodné přesvědčení, které je tím potřebnější, čím nepřátelštější, násilnější a lživější jsou argumenty protivníků. Zdá se, že policie má rozkaz reagovat všemi prostředky vůči těm, kdo přímo nebo nepřímo, vědomě nebo nevědomě mohli spolupracovat na tomto rozšíření a zdůvodňuje tuto represálii důvody, které mohou podle německého zákona oprávnit trestní stíhání: policie prohlásila encykliku za akt velezrady proti státu. V rámci této represálie docházelo k těmto zákrokům: 1. zabavení výtisků encykliky, které byly ještě k dispozici na kuriích se zákazem biskupům rozšiřovat další; jak k tomu došlo ve všech diecézích; 2. uzavření na neurčitou dobu všech tiskáren, které tiskly encykliku... a příslušní dělníci jsou na dlažbě. 3. Zabavení úředních diecézních věstníků, které obsahovaly encykliku a jejich zastavení na tři měsíce.

Svatý stolec dal příkaz nunciovi, aby ihned protestoval proti těmto neoprávněným zákrokům, protože biskupové neporušili žádný předpis konkordátu ani státu. To vše ale přispělo k tomu, že vztahy mezi Svatým stolcem a Třetí říší byly ještě napjatější. Ve skutečnosti od té chvíle začaly procesy proti některým členům katolického duchovenstva (které byly zastaveny po celý rok 1936, kvůli olympiádě) a vláda zaujala ještě přísnější postoj jak ve školství tak v oblasti sdružení mládeže. Nuncius o tom psal: ?Hovoří se o tom, že opět začnou procesy (proti kléru). To všechno ale, jakkoliv násilné a materiálně katastrofální, nijak nemění barvu reakce, a jen ji podtrhuje, neboť odhaluje nedostatek vážných důvodů a ducha pohrdání vládních představitelů, když byly odhaleny lstivé záměry ničící konkordátní práva; všichni cítí, že pod záminkou jakéhosi politického katolicismu se naopak provádí skutečná protináboženská politika?. Jistě, církevní představitelé předpokládali takové negativní účinky, již před rozhodnutím vydat encykliku; nyní se mělo za to, že nastal okamžik, kdy je nutno přejít do akce.

Protestní nóty německého vyslance a kardinála Pacelliho

12. dubna německý vyslanec u Svatoého stolce baron D. von Bergen prezentoval tvrdou protestní nótu na Státním sekretariátu proti papežské encyklice. ?Říšská vláda ? stojí v diplomatické nótě ? se s náramným překvapením seznámila s encyklikou Jeho Svatosti o situaci katolické církve v Německu s datem 14. března. Je povinna projevit své nejrozhodnější odsouzení způsobu, jakým postupoval Svatý stolec; a to táž vláda odmítá naprosto kategoricky?. Fakt, že je zmíněná encyklika adresována nejen arcibiskupům a biskupům Německa, nýbrž i všem ostatním ordinářům, kteří ?žijí v pokoji a společenství se Svatým stolcem?, ukazuje, že je pravým a vlastním politickým aktem, jímž se snaží vyburcovat svět proti Německu. Vždyť nepřítelé Reichu (Říše) ? mezi nimi i ti, kteří jsou zároven nepřáteli církve ? dobře pochopili význam této výzvy; ?přivítali ji s radostí a dostali nový podnět pro svůj politický boj proti Třetí říši. Z tohoto hlediska zmíněná encyklika zničila zvláštním způsobem jinou papežskou encykliku, nedávno vydanou proti komunismu, a tak zasadila těžkou ránu oné obranné frontě proti světovému nebezpečí bolševismu, který je tak důležitým cílem pro katolickou církev?.

Svatý stolec ? pokračuje nóta ? tím jedná proti konkordátu, o němž tvrdí, že jej chce hájit. Fakt, že jak vytisknutí tak rozšíření encykliky bylo provedeno potají, dokazuje, že církevní představitelé věděli o nezákonnosti svého postupu a dobře si uvědomovali, že škodí svým občanským povinnostem. Encyklika jak svým tónem tak obsahem dokazuje otevřené prohlášení nepřátelství vůči Reichu, ?vůči soudní administrativě, školní a novinářské politice?. Nóta pak vybízí církvení představitele, aby si uvědomili změnu idejí a metod, k nimž došlo tím, že převzal moc v Německu národní socialismus. Avšak Svatý stolec ? psal von Bergen ? se nijak nesnaží pochopit tuto novou mentalitu, ba dokazuje nedostatek jakékoliv dobré vůle pro takové chápání ?zatímco právě to musí říšská vláda absolutně vyžadovat pro přátelské vztahy předpokládané konkordátem?. Je nyní na církevních představitelích ? uzavíral von Bergen ? rozhodnout, jaké mají být v budoucnosti vztahy mezi Svatým stolcem a Reichem.

Svatý stolec odpověděl na protesty německého vyslance diplomatickou nótou státního sekretáře kardinála Pacelliho. Probírá bod po bodu vznesené námitky von Bergena v jeho nótě a rozhodným způsobem předkládá názor Svatého stolce na sporné otázky. Tento dokument je jistě jedním z nejsilnějších a nejodvážnejších, jaké vydal Svatý stolec, aby pranýřoval nacismus a aby bránil práva církve.

Církevní autorita při redakci encykliky ? stálo v nótě ?se nedala vést ani ovlivňovat nepřátelskými názory proti německému národu. Svatý stolec kvůli své důstojnosti a také kvůli pravdě musí odmítnout takové výklady?. Záměrem encykliky ? pokračoval ?bylo odstranit škody a překonat nepokoje, které v současném Německu vznikají? činností ideologických sil, proudů a skupin, které mají za deklarovaný nebo skutečný cíl zotročení církve a zničení křesťanské víry?, a které nacházejí ve státní autoritě svého nejrozhodnějšího zastánce.

O otázce společného boje proti bolševismu, který byl jedním z nejvíce zneužívaných bodů nacistické propagandy v jejích vztazích ke katolické církvi, nóta tvrdila: ?Fakt, že se podobné omyly (doktrinální) nacházejí také v řadách obranných front, které ukazují všeobecnou protibolševickou tendenci, nemůže být propustkou pro tolerování nebo přehlížení ze strany nejvyššího učitelského úřadu církve?. Ohledně obvinění německé nóty, že se katolická hierarchie tvrdošíjně brání chápat nacistickou mentalitu, kardinál Pacelli tvrdí: ?Svatý stolec, který udržuje přátelské styky, korektní nebo aspoň snesitelné, se státy té či oné formy nebo konstitucionální tendence, se nikdy nebude zabývat otázkou, jakou konkrétní státní formu si určitý národ chce vybrat za nejvhodnější pro svou povahu a pro své potřeby?; prostě neposuzuje veřejné představitele podle toho či onoho konstitučního statutu nýbrž pouze podle toho, jak dodržuje Boží zákon. Nóta končila žádostí, aby německá vláda poskytla vyhraněná znamení smíření a že chce opravdu plnit konkordátní závazky.

Ještě před čtením papežské encykliky v německých kostelích, zaútočili některé pro-nacistické deníky na konkordát a na církevní politiku prováděnou v těch letech Svatým stolcem vůči Reichu. Veliký rozruch vyvolal článek z 22. března ve Völkischer Beobachter, neoficiálním orgánu národně-socialistické strany, který pak převzaly mnohé německé i rakouské deníky a většina evropského tisku. Sám nuncius mons. Orsenigo ihned poslal jeden výtisk do Vatikánu, obávaje se, že hrozí bezprostřední vypovězení konkordátu ze strany německé vlády. Článek po nevybíravé kritice některých důležitých bodů dohody mezi Svatým stolcem a Třetí říší, tvrdil, že ? po změně historicko-politických okolností, které ji vyvolaly ? je nutno ji považovat za ?sešlou?, už zastaralou, neplatnou ? na základě zásady ?rebus sic stantibus?, a že je tedy třeba ji odložit. Opačný názor zastávají církevní představitelé, kteří si troufají připomínat státu jeho povinnosti, aby byl věrný převzatým závazkům, ale německá věrnost může znamenat pouze věrnost německému lidu a ne dohodám, které se staví proti národnímu dobru a státnímu systému?.

Článek vyvolal špatný dojem v diplomatických kruzích, jak lze číst v hlášení nunciů, zaslaných v těch dnech do Vatikánu. Diplomaté jej vykládali, a nikoliv neprávem, že představitelé Reichu v budoucnosti nemíní už respektovat ony mezinárodní dohody, které považovali za škodlivé zvláštním zájmům Německa. Ve skutečnosti tato zásada, jež postihovala celý systém mezinárodních vztahů dosud platných v Evropě, byla jakýmsi zkušebním balónkem záměrně vypuštěným německými vládními představiteli, aby dali na srozuměnou vládám a evropskému veřejnému mínění, že napříště věci půjdou jiným způsobem než v minulosti. Tímže vyhrožovala, že zasáhne konkordát na základě předpokladu, že už neodpovídá národním zájmům, německá vláda ve skutečnosti mínila zároveň vyslat varování všem evropsklým vládám o svém úmyslu znovu získat německá území, jež byla odňata mírovou smlouvou ve Versailles v roce 1919 a rozšířit na východ svůj životní prostor a připojit tak k sobě kolonie, jež jí byly tehdy vzaty.

Ve skutečnosti se nedošlo až k vypovězení konkordátu, zato ale se naplnily ctižádostivé plány (a to ani ne během jednoho roku) k zabrání Sudet a Rakouska, předtím jen vyslovované jako toužebné přání říšské vlády. Umírněnější část národně-socialistické strany byla proti vypovězení konkordátu; zastávala totiž, že by to mohlo být ještě využito k vydírání Svatého stolce a aby si udržela přízeň části ?nezpolitizovaného? německého kléru, jež si chtěl udržet státní platy. Nesmiřitelní nacisté (Goebbels, Rosenberg, Heydrich) naopak pokračovali prostřednictvím svých novin v boji proti konkordátu i katolické církvi, která byla považována spolu s židy a komunisty zapřisáhlou nepřítelkyní nacistického státu. Hitler však považoval za vhodnější k uskutečnění svých plánů stanovisko navrhované umírněnými: proč také vypovědět mezinárodní dohodu, která mohla být ještě prospěšná Reichu, když se mohlo docela dobře ji beztrestně porušovat, protože Svatý stolec to veřejně nepranýřoval? Avšak encyklikou Mit brenneder Sorge, se tento teorém (rovnice poučka) octil v úzkých a chvíli se zdálo, že se Hitler začíná příiklánět k názorům ?radikálů?. Papežská encyklika otevřeně pranýřovala před světem porušování konkordátu, jež nacistické vládní úřady chtěly udržovat v tajnosti: všichni měli vědět, že německá vláda neplní své smluvní závazky.

Přijetí encykliky v mezinárodním prostředí.

I když byla encyklika adresovaná jen jednomu národu, Německu, a i když se jednalo výlučně o záležitosti z náboženské sféry, měla široký ohlas na mezinárodní úrovni. Hlavní mezinárodní pozorovatelé sledovali s velkou pozorností, jakým způsobem říšká vláda reagovala na papežké obžaloby, jež se dotýkaly podstatných bodů nacistické doktríny a jeho systému převýchovy mas, především mládeže: byl to pro ně zkušební kámen síly a skutečné odolnosti Hitlerovy politiky a zvláště její schopnosti vypořádat se s krizí (totiž se Svatým stolcem), jež se netýkala jen aspektů vnitřní politiky ? i když se přímo vztahovala na 27 milionů německých katolíků ? ale i dobrých vztahů, které Reich udržoval s různými velkými katolickými národy, které neměly zájem úvest do krize své vztahy ke Svatému stolci. Encyklika proto byla vnímána na mezinárodní úrovni nejen pro svůj náboženský a doktrinální obsah, nýbrž i pro politické implikace (důsledky), jež sebou nesla. Žádný jiný papežský dokument, ani encyklika proti komunismu, vydaná krátce předtím, neměl v oněch letech takový ohlas v tisku a mezinárodní diplomacii. Z mnoha hlášení, zaslaných nuncii Státnímu sekretariátu jasně vyplývá, že přijetí vyhrazené slovům Pia XI. v jednotlivých státech, i katolických, záviselo výlučně na faktu, zda byly spojenci Německa nebo ne. Tentokrát rozhodovalo politické měřítko a ne doktrinálně náboženské o přijetí papežova poselství. Příznivě bylo přijato a rozsáhle šířeno v zemích s demokraticko-liberálními vládami (v minulosti nijak přiznivě nakloněnými Svatému stolci) jako Francie, Velká Britanie, Belgie, Spojené státy, Kanada atd., zatímco v zemích, ovládaných autoritářskými režimy nebo každopádně spojenci Německa, jako Italie, Polsko, Rumunsko, Bulharsko atd., bylo přijetí velmi chladné a někdy komentováno tvrdou kritikou.

První komentář k encyklice Mit brennender Sorge vydala agentura Deutsche diplomatische politische Korrespondenz. 25. března zveřejnila poloúřední komuniké, které pak převzala většina německých a také italských novin. To v podstatě přebíralo, co už bylo publikováno 22.3. ve Völkischer Beobachter a definovalo jako ?skandální a proti všem pravidlům mezinárodního práva fakt, že zatímco německá strana volila pro ?vyjasnění diskutovaných problémů? diplomatickou cestu, vatikánská strana naopak dala vědět světovému veřejnému mínění, překvapivě kalkulovaným způsobem, stávající rozpory mezi stranami a to takovou formou, že odpovědnost za neloajálnost a s ní i původ existujících těžkostí byl svržen na druhou stranu. ?Z církevní strany - pokračovalo komuniké ? se vždycky užívalo konkordátu takovým způsobem, že to neodpovídalo vůbec duchu samé dohody. Pod ochranou tohoto prostředku se využívalo polemických tribun (pulpitů), z nichž se dodával nepřátelům říše často tendenční materiál proti národu a proti vlasti. Když se tedy prověřuje papežská encyklika v jejích kořenech a v jejích důsledcích, nelze ji definovat ani šťastnou ani užitečnou k tomu účelu. Reich ji musí posuzovat jako velmi nepřátelskou, protože se z ní dá odvodit záměr, že se chce části německého lidu vštěpovat podezření a odpor k vlastní vládě?.

V Itálii, hlavním spojenci Německa, se sledovala dvojkolejná politika: fašistická vláda nebránila, aby noviny a katolické časopisy zveřejnily celý text nebo výňatky z encykliky, ale uložila provládním novinám, aby na ni jen krátce upozornily a dovolila ba si přála, aby byla kritizována podle měřítek, která rozšiřoval německý tisk. Příznačný byl v tomto bodě případ Il Messaggero di Roma, noviny přímo řízené fašistickou stranou, v němž nebylo povoleno zvěřejnit žádný souhrn encykliky ba ani oficiální komuniké Svatého stolce, které 24.3. rozšířila Agencie Stefani. I v Polsku, v katolickém národě, ale ovládaném autoritářskou pravicovou stranou, neměla encyklika dobré přijetí. ?Různé strany - psal nuncius z Varšavy v hlášení zaslaném Státnímu sekretariátu, překrucovaly obsah pro vnitřní cíle, zatímco pro-vládní tisk, spojený s Německem uveřejnil jen strohá hlášení agentur, Pouze noviny kontrolované židy měly slova chvály pro papežskou encykliku, protože odsuzovala hitlerismus a antijudaismus?. Také v Maďarsku a Rumunsku, v zemích které se pohybovaly v dosahu německého vlivu, byla encyklika bojkotována podle přání Berlína. Psal o tom nuncius v Maďarsku mons. A. Rotta: ?Vládní noviny... uvedly z encykliky krátká shrnutí, bez komentáře a leckdy s nepřesnými výrazy. Důvod tohoto postupu vládních novin se vysvětluje tím, že vláda sice nijak nechová hitlerovské ideje, jejichž rozšíření zde v Maďarsku se spíše obává, ale z důvodů politické vypočítavosti kvůli svazkům, jež ji vážou k Berlínu?.

Jiný národ, sousedící s Německem, vůči kterému německý Reich zaměřoval své expansivní záměry, totiž Rakousko ? kde byla ve vládě koalice národně-katolických stran, ale kde nacismus získával dne ze dne více přivrženců ? přijal papežskou encykliku s velkým nadšením. Mons. Cicognani, nuncius ve Vídni psal ve svém hlášení: ?Encyklice se dostalo velkého rozšíření, mnoho deníků různého politického zabarvení z ní uveřejnilo rozsáhlé výňatky a měly klidné komentáře a plné úcty?. Der Wiener Tag, důležité levicové noviny, psaly 23. března o encyklice Mit brennender Sorge: ?Co dráždí Berlín proti encyklice nejsou ani tak obžaloby, že neplní závazky, které učinil, jako spíše odsouzení ideologie rasy a krve. Papež odsuzuje ideologii rasy, která je první kapitolou národně-socialistické doktriny, a kromě toho odsuzuje zbožšťování státu a pojmu národa a vlasti. Dohoda mezi těmito dvěma názory není možná?. Těmito tématy se pak zabývaly i další noviny a nejen rakouské.

Dobrého přijetí se dostalo encyklice v tzv. zemích ?liberálně-demokratického bloku?. Ve Francii, jakož i v Belgii a Holandsku, byla kladně hodnocena a to nejen v katolickém tisku. ?Všechny deníky ? psal do Vatikánu nuncius mons. Valeri ? bez vyjímky /---/ se o ní zmiňují a uvádějí hlavní úryvky. Nejvyrovnanější duchové pak v ní rozpoznali dokonalou nestrannost, s níž Svatý Otec předsedá osudům církve?. Podle některých politických komentátorů náboženská situace v Německu, by se ani po encyklice mnoho nezměnila a Hitler by dál pokračoval v pronásledování kléru a katolických sdružení. O tomto bodu psal 25. března Le Petit Journal: ?Hitler se bude snažit sledovat dosavadní taktiku. Klidně bude dále porušovat konkordát, aniž by ho právně vypověděl, protože přeuršení (diplomatických styků) by bylo zhoubné jak pro rakouskou politiku Reichu, tak pro jeho akce v katolickém Španělsku. Avšak budou-li pokračovat pronásledování proti těm, kdo jsou ještě věrni církvi, Vatikán nemůže nereagovat?.

Tyto názory plně sdílely také britské deníky, které nadšeně vítaly odvážný list papeže. Podle londýnského Manchester Guardian, ?encyklika je pádný dokument?. Jaké budou, ptá se ve článku z 23. března, následky této ofensivy vedené Svatým stolcem? Nelze je přesně předpokládat, odpovídal pisatel článku, ale nedá se připustit ? pokračoval ? že by německý stát prostě ustoupil. Naopak je možné, že se stane obezřetnějším v tom smyslu, že se stěží pustí do otevřeného kontrastu s katolickou církví.? Bude moci s diskrétností ukázat svou rozhodnost: například tím, že ponechá jenom vysoký klerus a spokojí se se zatčením některých prostých kněží a předních laiků. Jisté je však, že konflikt bude pokračovat a v této chvíli nelze vidět, kdy skončí?.

Encyklika měla široký ohlas za Atlantickým oceánem, a to jak v Severní Americe, s prostestantskou většinou a tradičně ne nějak nakloněnou Římu, tak v Jižní Americe s katolickou většinou. Hlášení, které poslal do Vatikánu mons. A. Cicognani, zástupce Svatého stolce ve Spojených státech, vyjadřuje nadšeným tónem přijetí, jakého se dostalo encyklice v zemi s protestantskou většinou: ?Papežskému dokumentu se dostalo v americkém tisku rozsáhlého rozšíření a byla vysoce oceňován. Většina publikací byla zvláště příznivá encyklice?. V Jižní Americe byla encyklika příznivě přijata téměř ve všech státech. Ba dokonce bývalý chilský vyslanec u Svatého stolce M. Cruchaga Tocornal navrhl společnou akci latinsko-amerických států u říšské vlády na podporu protestů Svatého stolce, týkajících se porušování konkordátu. Nový chilský vyslanec u Svatého stolce, Porto Suego, se hned dal do práce, ?ale proti očekávání ministra nenašel u kolegů podporu; ti projevili všeobecně chladný postoj nebo odpor k plánu a tak byl nucen upustit od tohoto kroku?.

Mit brennender Sorge byla jedna z prvních encyklik, které měly celosvětový ohlas, i když z politických důvodů. Byla prvním z papežských dokumentů, který překročil hranice katolického světa: četli ji věřící i nevěřící, katolíci i protestanté, ba právě oni poprvé přispěli k tomu, že se dostalo papežskému dokumentu dosud nevídaného věřejného uznání. Podle Nieuw Rotterdamsche Courant z 23.3.1937, předního protestantského deníku v Holandsku, encyklika ?platí? také pro reformované, ?protože se v ní papež neomezuje pouze na obhajobu práv katolíků, nýbrž na náboženskou svobodu vůbec?. Jistě encyklika Mit brennender Sorge byla různě vnímána podle senzibility a politické kultury těch, kdo ji četli. Zůstává však faktem, jak jsme zdůraznili, že byla všeobecně vykládána nejen jako protestní akt Svatého stolce proti stálému porušování konkordátu německou vládou, nebo jako doktrinální odmítnutí bludů národního socialismu, nýbrž především jako obžaloba samého nacismu a jeho Führera, a to vysocí nacističtí funkcionáři pochopili ihned. Je pravda, že se encyklika nezmiňuje ani o národním socialismu ani o Hitlerovi, ale jde-li se pod ?literární? povrch dokumentu, snadno se vyhmátne, že za každou větou, za každou stránkou je autentická obžaloba hitlerovského systému a jeho rasistických a novopohanských teorií. A právě to neuniklo velké většině čtenářů papežského dokumentu. Ten proto zůstává jedním z největších a nejodvážnějších svědectví pranýřování nacistických barbarství, rozhodně proneseného římským biskupem v době, kdy většina politického evropského světa hleděla na Hitlera se směsí obdivu, překvapení a strachu.

Převzato z časopisu La Civiltà Cattolica 3692, 17.4.2004. Zpracoval Giovanni Sale SJ. Přeložil a upravil P. Josef Koláček SJ.