Rádio Vaticana

Itálie. Byl téměř nestoudně stále sebou samým – v dobrém i ve zlém, ve světě, který posuzuje nejprve zevnějšek, a pak až bytí, vzpomíná ve vatikánském listu L´Osservatore Romano novinář Giampaolo Mattei na zesnulého boloňského básníka a hudebníka Lucia Dallu. Zprávu o jeho úmrtí rozšířili ještě před agenturami františkáni z Assisi. Italský umělec zemřel náhle během koncertního turné ve švýcarském Montreaux ve čtvrtek 1. března, zítra by mu bylo 69 let.

“Jsem křesťan, jsem katolík a věřím v Boha. Svou víru neustále vyznávám, je to jeden z mála pevných bodů a jistot, které mám a které nebrání mé fantazii a mému hledání. Hledání svobody, rovnováhy, tento neustálý mechanismus víry, odlišuje člověka od strojů. Domnívám se proto, že naše společnost ve své komplexnosti, záhadnosti a přetechnizovanosti víru potřebuje...

řekl Lucio Dalla pro Vatikánský rozhlas před dvanácti lety. Tato spontánní víra a praktikující sounáležitost s katolickou církví charakterizovala Dallův život, často velmi rušný a někdy i anarchický. Potvrzuje to dominikán Otec Giovanni Petruzzi z boloňského kláštera, kam hudebník chodíval na mši:

K jeho umělecké sensibilitě patřila i náboženská vnímavost – cítil Boží přítomnost v přírodě a ve svém životě. A tuto svou duchovnost vyjadřoval jak běžnou katolickou náboženskou praxí, tak velkorysostí a ochotou vůči druhým. Nikdy nebyl rezervovaný nebo povýšený kvůli své pozici slavného zpěváka – to, co mne na něm ohromovalo, byla jeho jednoduchost a jeho pokora.

Tuto františkánskou prostotu a všudypřítomnost Dallovy víry dokládají i slova jeho samotného:

Mám velkou úctu ke Kristovu rozhodnutí narodit se chudý, mezi těmi nejposlednějšími, protože to jsou lidé budoucnosti. Věřím, že i dnes, po dvou tisících letech, jsou právě tito lidé na okraji společnosti, přistěhovalci, obyvatelé Třetího světa ti, kterým patří budocnost...

Jazzman Lucio Dalla zhudebnil před dvaceti lety Žalmy, doprovázené krátkými filmovými příběhy, pro vůbec první obdobné videoklipy v historii. Vydal je Kamel Film – Pressing a v Itálii salesiánské vydavatelství Ldc.

To, co mne na Žalmech oslovuje, je výbušná síla jejich slov. Naše společnost se orientuje na vnější vzhled a ztrácí ochrannou sílu slova. Žalmy jsou pravým opakem této chybějící energie – slovo v nich exploduje, je stavbou, základem. Předstoupil jsem před Žalmy jako laik a jako umělec, abych našel potvrzení této vysoké formy existence na úrovni komunikace, stvrzující sílu víry.

V září 1997 Lucio Dalla společně s dalšími umělci, Bobem Dylanem v první řadě, zpíval pro papeže Jana Pavla II. při Italském eucharistickém kongresu v Boloni. Ač profesionál, neskrývá své rozrušení. L´Osservatore Romano přináší jeho tehdejší slova: “Ježíš chápal lidi, jeho přátelé byli rybáři, prostitutky, lidé prostí a chudí.” Jako protagonisté tvých písniček?, reagují novináři. Dalla odpovídá jakýmsi autoportrétem:

Nejsme snad všichni posvátní i profánní? Nestane se nám někdy, že hledíme na nebe a stojíme nohama v blátě? Ježíš je ale něco jiného. Člověku, kterého Ježíš uzdravil, nebylo dobře, protože konečně mohl chodit nebo se mu navrátil zrak, ale protože našel někoho, kdo se s ním identifikoval, kdo ho pochopil až do hloubky jeho duše.

Bratře Lucio, píší italští františkáni, jak jsi říkával ty sám, teď začala druhá půlka koncertu.

(jag)