Drazí bratři a sestry,
V dnešní katechezi začnu hovořit o modlitbě ve Skutcích apoštolů a v listech svatého Pavla. Svatý Lukáš nám - jak víme - zanechal jedno ze čtyř evangelií, pojednávající o Ježíšově pozemském životě, ale zanechal nám také spis, který byl později označen za první pojednání o dějinách církve, tedy Skutky apoštolů. V obou těchto knihách je právě modlitba jedním z častých témat, od Ježíšovy modlitby k té Mariině, po modlitby učedníků, žen a křesťanského společenství. Počáteční putování církve se odvíjelo především v závislosti na působení Ducha svatého, který proměňuje apoštoly na svědky Zmrtvýchvstalého i za cenu prolití krve, a na šíření Božího Slova k Východu i Západu. Avšak ještě před tím, než začne líčit šíření evangelia, popisuje Lukáš událost Nanebevstoupení Zmrtvýchvstalého (srov. 1,6-9). Pán učedníkům sděluje jejich životní program, jež bude věnován evangelizaci, a říká: „Až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země“ (Sk 1,8). Kvůli zradě Jidáše Iškariotského zůstalo v Jeruzalémě jen jedenáct apoštolů, kteří se shromáždili v domě, aby se modlili. Právě v modlitbě očekávají slíbený dar Vzkříšeného Krista, Ducha svatého.
V tomto kontextu mezi Nanebevstoupením a Sesláním Ducha svatého zmiňuje svatý Lukáš naposledy Pannu Marii, Ježíšovu Matku a jeho příbuzné (v. 14). Marii věnuje začátek svého evangelia, andělovo zvěstování, narození a dětství Božího Syna, který se stal člověkem. Spolu s Marií začíná pozemský Ježíšův život a spolu s Marií podniká svoje první kroky církev. Ovzduším obou momentů je naslouchání Bohu, usebrání. Dnes bych se proto rád věnoval této rozjímavé přítomnosti Panny Marie ve skupině učedníků, z nichž se rodí církev. Maria diskrétně sledovala kroky svého Syna během Jeho veřejného působení až k patě kříže a tichou modlitbou nadále sleduje putování církve. Při zvěstování v Nazaretském domě přijímá Maria anděla Páně, pozorně vnímá jeho slova, uchovává je a odpovídá na Boží plán vyjádřením své naprosté disponibility: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvé vůle!“ (Lk 1,38). Právě svým niterným postojem naslouchání je Maria schopna chápat svůj úděl a s pokorou rozpoznávat Pánovo jednání. Na návštěvě u příbuzné Alžběty pronáší modlitbu chval, radosti a oslavy Boží milosti, která naplnila její srdce a její život a učinila z ní Matku Páně (srov. Lk 1,46-55). Chvála, díkůvzdání, radost: v hymnu Magnificat se Maria nedívá jenom na to, co Bůh učinil v Ní, ale také na to, co vykonal a neustále v dějinách naplňuje. Svatý Ambrož ve svém známém komentáři k Magnificat vybízí k osvojení si téhož ducha v modlitbě, a píše: „V každém ať Mariina duše velebí Pána a každý ať plesá Mariiným duchem v Bohu“ (Expositio Evangelii secundum Lucam 2,26).
Také v Jeruzalémském večeřadle v „hořejší místnosti“, kde byli shromážděni Ježíšovi učedníci, (srov. Sk 1,13) je Maria přítomna v ovzduší naslouchání a modlitby, než se otevřou dveře, aby vyšli hlásat Krista Pána všem národům a učili je zachovávat všechno, co jim přikázal (srov. Mt 28,19-20). Jednotlivé etapy Mariiny cesty – od Nazaretského domu k Jeruzalémskému, přes kříž, kde jí Syn svěřuje apoštolu Janovi – se vyznačují schopností uchovávat nepřetržitou usebranost, rozjímat každou událost mlčky ve svém srdci před Bohem (srov. Lk 2,19-51) a v tomto rozjímání před Bohem také chápat Boží vůli a vnitřně ji přijímat. Přítomnost Matky Boží mezi jedenácti apoštoly po Nanebevstoupení není jenom historickou zmínkou o minulé události, ale nabývá obrovského významu, protože Maria s nimi sdílí to nejcennější: živoucí Ježíšovu památku v modlitbě. Uchovávání Ježíšovy památky, Ježíšova poslání, je uchováváním Jeho přítomnosti.
Poslední zmínka o Marii se v obou spisech svatého Lukáše váže k sobotě, ke dni odpočinutí Boha po stvoření, dni ztišení po Ježíšově smrti a očekávání Jeho zmrtvýchvstání. V této okolnosti koření tradice mariánských sobot. Mezi Nanebevstoupením Zmrtvýchvstalého a prvními křesťanskými Letnicemi se apoštolové a církev shromažďují spolu s Marií, aby spolu s Ní očekávali dar seslání Ducha svatého, bez něhož se nelze stát svědky. Ona, která již obdržela vtělené Slovo, sdílí spolu s celou církví očekávání téhož daru, aby v srdci každého věřícího byl zformován Kristus (srov. Gal 4,19). Stejně jako církev neexistuje bez letnic, tak neexistují Letnice bez Ježíšovy matky, protože Ona prožila jedinečným způsobem to, co denně zakouší církev působením Ducha svatého. Svatý Chromácius z Akvileje komentuje tuto zmínku ze Skutků apoštolů takto: „Církev se shromáždila v hořejší místnosti večeřadla spolu s Marií, Ježíšovou matkou, a spolu s jeho bratry. Nelze tedy mluvit o církvi, není-li přítomna Maria, matka Páně… Kristova církev je tam, kde se hlásá Kristovo vtělení z Panny, a tam, kde apoštolové hlásají, že jsou bratři v Pánu, naslouchá se evangeliu“ (Sermo 30,1).
Druhý vatikánský koncil obzvláště zdůraznil toto pouto, který se viditelně projevuje ve společné modlitbě Panny Marie a apoštolů na témže místě v očekávání Ducha svatého. Dogmatická konstituce Lumen gentium o církvi praví: „Poněvadž však Bůh rozhodl, aby tajemství lidské spásy nebylo slavnostně zjeveno dříve, než sešle Kristem přislíbeného Ducha svatého, vidíme apoštoly přede dnem letnic, jak «jednomyslně setrvávají v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými» (Sk 1,14), a také Marii, jež svými modlitbami vyprošuje dar Ducha svatého, který ji zastínil už při zvěstování“ (č. 59). Mariiným privilegovaným místem je církev, kde je „oslavována jako vynikající a zcela jedinečný člen církve, jako předobraz a dokonalý vzor její víry a lásky“ (ibid., č. 53). Tolik Druhý vatikánský koncil.
Ctít Ježíšovu matku v církvi, tedy znamená, učit se od Ní být společenstvím, které se modlí, což je je jednou z podstatných charakteristik prvotního popisu křesťanského společenství, jak je zaznamenán ve Skutcích apoštolů (srov. 2,42). K modlitbě často přivádějí obtížné situace, osobní problémy, které nutí obracet se k Pánu s prosbou o světlo, útěchu a pomoc. Maria vybízí, abychom dimenze modlitby rozšířili a obraceli se k Bohu nejenom v nouzi a nejenom kvůli sobě samým, nýbrž jednomyslně, nepřetržitě a věrně, „jedním srdcem a jednou duší“ (srov. Sk 4,32).
Drazí přátelé, lidský život prochází různými přechodnými fázemi, často obtížnými a náročnými, které vyžadují neodkladná rozhodnutí, odříkání a oběti. Ježíšova matka byla Pánem postavena do rozhodujících momentů dějin spásy a dovedla vždycky odpovědět s naprostou disponibilitou, která byla plodem hlubokého spojení s Bohem zrajícím v ustavičné a intenzivní modlitbě. Mezi pátkem Umučení a nedělí Zmrtvýchvstání jí byl svěřen milovaný učedník a spolu s ním celé společenství učedníků (srov. Jan 19,26). Mezi Nanebevstoupením a Letnicemi je pohroužena do modlitby s církví a v církvi (srov. Sk 1,14). Maria, Matka Boží a Matka církve, uskutečňuje svoje mateřství až do konce dějin. Svěřme jí každou přechodnou fázi našeho osobního i církevní života a v neposlední řadě onu poslední fázi našeho přechodu definitivního. Maria nás učí nezbytnosti modlitby a ukazuje nám, že jedině v trvalém, niterném a láskyplném spojení s jejím Synem můžeme vyjít z „našeho domu“, z nás samotných, a s odvahou se vydat až na konec světa a všude hlásat Pána Ježíše, Spasitele světa.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience