Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. O nezasloužené milosti, které se člověku dostalo skrze Kristovu oběť kříže, kázal ve své velkopáteční homilii O. Raniero Cantalamessa. Jsme jako v aréně, kde zápasník zvítězivší v souboji nad tyranem přenechává atributy svého triumfu nám, přihlížejícím – zahájil papežský kazatel svou tradiční promluvu při obřadech v bazilice sv. Petra za přítomnosti Svatého otce, římské kurie a poutníků, kteří přijeli oslavit velikonoce do Říma.

Co se vlastně děje, když si Církev připomíná událost Ježíšovy smrti, tázal se O. Cantalamessa. Jde o obraz, znázornění minulé události nebo je to ona událost sama? Obojí, odpovídá slovy sv. Augustina: víme a věříme, že Kristus za nás zemřel jedenkrát, a to, co se jedenkrát odehrálo, se periodicky obnovuje při slavení připomínky v srdcích věřících. Jde tedy o re-prezentaci, nové zpřítomnění toho, co se odehrálo. Jak říká smělé, leč pravdivé tvrzení: Liturgická připomínka, anamnése, tak činí událost skutečnější, než když se historicky odehrála poprvé. Totiž skutečnější a reálnější pro nás, kteří ji prožíváme „v Duchu“, než pro ty, kdo ji prožili „tělesně“, dříve než Duch Svatý uzjevil Církvi její plný význam, vysvětluje O. Cantalamessa. Neslavíme tedy jen výročí, nýbrž tajemství. Nejde tedy – jak říká opět sv. Augustin – jen o připomínku události, ale o pochopení smyslu a jeho přijetí. Z přihlížejících se tak stávají aktéři, dodává papežský kazatel. Neuzaslouženost milosti, které se člověku od Boha dostává, pak ilustruje na barvitém příkladu:

Představte si, že by některý z luxusních obchodů římské Via Condotti – cíle všech boháčů a zbohatlíků – z nějakého zvláštního důvodu pozval bezdomovce z nádraží. Vybídl je odložit cáry, osprchovat se a vybrat si zdarma z vystavených oděvů. Jistě, řeknete si, věc nemožná. Samozřejmě. A přece to, co se nikdy nestane mezi lidmi, děje se každý den mezi lidmi a Bohem. Před ním jsme těmito žebráky my sami. A to, co jsem popsal, se děje ve zpovědi: odkládáš své špinavé hadry, hříchy, dostává se ti koupele milosrdenství a povstáváš „oděn v roucho spásy, zahalen do pláště spravedlnosti“ (srov. Iz 61,10).

Vynikajícím teologem pašijové scény je Dobrý lotr, vrací se k ústřednímu velkopátečnímu tématu O. Cantalamessa. My trpíme spravedlivě, on však neudělal nic zlého (srov. Lk 23, 40ad). Jedině trpí-li Bůh, je to utrpení naprosto nevinné. Každá jiná lidská bytost, která trpí, musí říci: „trpím spravedlivě“, protože i když není vinna tím, co se jí přičítá, není nikdy zcela bez viny, pokračoval papežský kazatel. Pouze bolest nevinných dětí se podobá bolesti Boha, a proto je tak tajemná a posvátná.

Svou promluvu zakončil papežský kazatel apelem na ty, kdo jsou zodpovědni za nevyřešené zločiny. Vybídl je k veřejnému přiznání a pokání, k odvaze litovat a doznat vlastní vinu. Přislíbený ráj pak mohou potkat už na zemi: je jím pokoj svědomí či možnost pohlédnout do očí vlastních dětí bez pohrdání sebou. A k tomu je tu slavný slib, učiněný Bohem samým: „I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna.“ – zakončil papežský kazatel O. Raniero Cantalamessa svou velkopáteční homilii v bazilice sv. Petra.

(job)