Nový portál Vatikánského rozhlasu

Zle se vede zemi, tak se jmenuje kniha významného britsko-amerického historika Tonyho Judta z roku 2010. Vyšla krátce před jeho smrtí v létě téhož roku, u nás se Pojednání o naší současné nespokojenosti, jak zní podtitul díla, objevilo na knihkupectvích pultech vloni. Bohužel, s téměř nulovým zájmem veřejnosti. Kniha má totiž značný potenciál v současné debatě o stavu a směřování společnosti, nejen té tuzemské. Objevuje se v ní řada důležitých kritických postřehů a historických souvislostí, utvářejících naši současnost. Dal by se z nich sestavit manifest, jakási rukověť dnešního nespokojence.

Jedním z hlavních témat knihy je nutnost kritického myšlení. Než nadšeně vyrazíme do ulic protestovat či podporovat, měli bychom si jasně zformulovat - co mi vadí? Čeho chci dosáhnout? Mluvím sám za sebe nebo mnou někdo manipuluje? A domáhám se změn na správném místě?

Druhý pomyslný bod manifestu souvisí s prvním - nebrat nic za neměnné a definitivní, neboť mnohé z toho, co dnes vypadá jako „přirozené“, má kořeny v nepříliš vzdálené minulosti.

A ještě třetí bod - představa alternativních scénářů. To, že si nedokážeme představit, jak by svět i společnost mohla fungovat jinak, neznamená, že jiný model neexistuje. Příkladů z historie společnosti nebo i techniky je tolik a tak známých, že výčet by byl zbytečný.

Lze namítnout, že v Judtově knize nenajdeme úplně nové, revoluční myšlenky. Její síla ale spočívá v jasnosti a přesvědčivosti argumentace. Příkladem může být třeba právě autorovo hledání příčiny naší dnešní nespokojenosti: „Současnou západní civilizaci vidí jako propadlou bezuzdnému materialismu, v němž bezmyšlenkovitá spotřeba a sobectví nahradily vize a idealismus. Materialistická spotřeba vytváří morální vakuum, v němž se vytrácí společenské pojivo v podobě důvěry - tedy důležité formy sociálního kapitálu, který držel západní společnost ‚pohromadě‘ po většinu druhé poloviny 20. století a zabránil dalším zničujícím konfliktům. Společnost prohlubující se nerovnosti, v níž žijeme, postupně ničí povědomí o společném smyslu“ píše o základní tematické lince knihy v předmluvě k jejímu českému vydání politolog Jiří Pehe.

Zdá se, že Judtovi se zde podařilo najít podstatu současné společenské nespokojenosti. Co spojuje rostoucí nedůvěru v politickou reprezentaci, neobvykle vysokou míru korupce na všech úrovních společenského života, rozpad rodiny, erozi mezilidských vztahů, růst vzájemné nenávisti určitých skupin obyvatelstva či nárůst narcistního individualismu? Je to právě ztráta důvěry - důvěry v bližního, důvěry v sebe sama, důvěry v Boha.

Právě Bůh - tedy jeho absence - je další výtkou, která se vůči jinak podnětným Judtovým úvahám může postavit. Judt v podstatě navazuje na tradiční proud literárních utopií. Z jeho textu se zdá, že vybudovat ráj na zemi, tady a teď, není zas až tak těžké. Samospasitelnost člověka se ale už mnohokrát nepotvrdila.

Bůh tedy ve vizi nového lepšího světa chybí, jeho stopy ale zůstávají i na stránkách Judtovy knihy. Přestože Judt stav společnosti zkoumá z hlediska politického, ekonomického či historického, tvrdí, že současná krize je především krizí morální. Nejen mládež se ptá, co má dělat, jak ovlivnit své okolí, jak nebýt jen kolečkem v systému. Právě morálka zde má sehrát zásadní roli, bez ní se změna k lepšímu nedá uskutečnit.

Je zajímavé, jak se myšlenky bytostného socialisty - Tonyho Judta - potkávají s myšlenkami encyklik současného papeže Benedikta XVI. - ať už jde o úlohu práce v lidském životě, postavení člověka v systému či otázku peněz. Tato shoda má jen jeden drobný rozdíl - ovšem dosti podstatný - již zmiňovanou absenci Boha.

Kdyby název Judtovy knihy tvořil otázku a ne odpověď, kdyby se autor více ptal, jak jsme na tom dnes, a méně hleděl do budoucnosti (na což má ovšem plné právo!), domnívám se, že odpověď by zněla: Ještě ne. Ještě se zemi nevede zle. Ale prožíváme krizi, krizi v původním významu řeckého slova, odkazující na chvíli rozhodnutí, volbu mezi dvěma cestami. Tento význam si krize uchovává už od dob Hippokratových v medicíně, kdy označuje obrat v nemoci pacienta, směřující k uzdravení nebo ke smrti. Naše kritická situace spočívá právě v této volbě, nikoliv ve zmatečnosti, tísnivosti či těžkosti bytí. Napříč společností roste přesvědčení o neudržitelnosti současného stavu. Čekáme na impuls ke změně.

Historik Dušan Třeštík psal o naší současnosti jako o postmoderním očistci, přes který se jde do ráje nebo do pekla. Tato metafora pokulhává, protože očistec je předstupeň ráje, odtud není cesta zpět. Naše svobodná volba budoucnosti není omezena. Společnost je pacientem v kritickém stavu. Buď se uzdraví a přežije, nebo ne.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"