VaticanNews.va

   14. 10. 2019

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.6120
Poslechem z webových stránek.3783
Četbou textů na webových stránkách.6129
Poslechem i četbou.3604


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Kardinál Sarah: Kdo mne staví proti papeži, následuje ďábelskou logiku

Synoda pro Amazonii: „Ekologické hříchy“, ženatí kněží, ale také docenění celibátu

Vatikán dementuje Scalfariho šokující „citace“


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Promluvy 

11.6.2012 

Volba mezi lží a pravdou

Lectio divina Benedikta XVI. na pastoračním sympoziu, baz. sv. Jana na Lateráně

Česká sekce RV

Eminence,
Drazí bratři v kněžské a biskupské službě,
Drazí bratři a sestry,

Jsem rád, že mohu být v římské katedrále spolu s představiteli mojí diecéze a srdečně děkuji kardinálu vikáři za jeho přívětivá slova na uvítanou.

Slyšeli jsme poslední slova, která Pán pronesl na této zemi ke svým učedníkům: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, učte je a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Učte a křtěte… Proč nestačí učedníkovi, aby jenom znal Ježíšovo učení, křesťanské hodnoty? Proč je nezbytný křest? Toto je téma naší reflexe, tedy porozumět realitě, hloubce svátosti křtu.

První vstupní brána se nám otevře pozornou četbou těchto Pánových slov. V řeckém textu je velmi důležitá volba předložky „ve jménu Otce“. Pán říká „eis“ a nikoli „en“, což neznamená „jménem Trojice“ jako když nějaký více prefekt mluví jménem prefekta nebo velvyslanec „jménem“ vlády. Nikoli. Říká „eis to onoma“, což znamená ponoření do jména Trojice; zasazení do jména Trojice. Je to vzájemné prostupování Boží a naší existence, bytí vnořeného do Trojjediného Boha, Otce, Syna i Ducha svatého jako se v manželství dvě osoby stávají jedním tělem a tím novou, jedinou skutečností nového a jediného jména.

Pán nám pomohl lépe chápat tuto skutečnost ve své rozpravě se saducei o vzkříšení. Saduceové uznávali z kánonu Starého zákona jenom pentateuch, tedy pět knih Mojžíšových. Není v nich řeč o vzkříšení a proto je popírali. Právě z těchto pěti knih však Pán dokazuje realitu vzkříšení a říká: „Nevíte, že Bůh je Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jakubovým?“ (srov. Mt 22,31-32). Bůh tedy bere tyto tři a ve svém jménu je činí jménem Boha. Pro pochopení, kdo je tento Bůh, je třeba pohlédnout na tyto tři osoby, které se staly tímto jménem, jménem Boha; jsou ponořeny v Bohu. Vidíme tak, že kdo je ve jménu Božím, ponořen v Boha, je živý, protože Bůh – praví Pán – je Bohem nikoli mrtvých, ale živých. A jestliže je Bohem těchto tří, jsou živí, protože spočinuli v paměti, životě Boha. Právě to se děje, když jsme pokřtěni: jsme vsazeni do jména Božího, takže patříme tomuto jménu a Jeho jméno se stává naším jménem a my budeme moci podobně jako oni tři ze Starého zákona být také svědky Boha, znamením toho, kým je tento Bůh, svědky jména tohoto Boha.

Faktem je tedy, že pokřtěný znamená sjednocený s Bohem. V jediné nové existenci patříme Bohu, jsme ponořeni v Boha samého. Zamyslíme-li se nad tím, objevíme ihned několik důsledků. Prvním je to, že Bůh od nás není daleko, není diskutabilní skutečností, zda existuje či nikoli: jsme v Bohu a Bůh v nás. Primární a ústřední postavení Boha v našem životě je prvním důsledkem křtu. Na otázku: „Je Bůh?“, zní odpověď: „je a existuje s námi“. Blízkost Boží je středem našeho života. Toto bytí v Bohu samém, který není vzdálenou hvězdou, nýbrž mým životním prostředím, je první důsledek a je třeba, abychom s touto přítomností Boha počítali a skutečně v jeho přítomnosti žili.

Druhým důsledkem řečeného je, že křesťany se nestáváme sami od sebe. Stát se křesťanem není něco, co vyplývá z mého rozhodnutí: „Nyní se stanu křesťanem“. Moje rozhodnutí je zajisté rovněž nezbytné, ale především jde o Boží čin vůči mně. Já se nestávám křesťanem, ale jsem Bohem přijat. Bůh mne bere za ruku a já se přitakáním tomuto činu stávám křesťanem. Stát se křesťanem je tedy v jistém smyslu pasivum. Nestávám se křesťanem, ale Bůh mne činí svým člověkem. Bůh mne bere za ruku a uskutečňuje můj život v nové dimenzi. Taková je realita pasiva křesťanské existence. Stejně jako jsem si život nedal sám, ale byl mi dán. Narodil jsem se nikoli proto, že jsem se učinil člověkem, ale narodil jsem se, protože mi bylo dáno lidské bytí. A takto mi bylo darováno také křesťanské bytí. Je to pasivum pro mne a stává se aktivem v našem, mém bytí. Skutečností tohoto pasiva, tedy že se křesťany sami nestáváme, ale jsme křesťany učiněnými Bohem, v sobě zahrnuje i náznak tajemství kříže, totiž že jedině umíráním svému sobectví, vycházím ze sebe samého a tak mohu být křesťanem.

Třetím prvkem, který se v tomto pohledu záhy ukazuje, je přirozeně to, že jsem-li ponořen v Boha, jsem sjednocen s bratry a sestrami, protože v Bohu jsou i všichni ostatní, a jsem-li vytržen ze své izolace a ponořen v Boha, jsem ponořen do společenství s druhými. Být pokřtěn není nikdy „můj“ osamocený čin, ale nezbytně je také bytím spojeným se všemi ostatními, bytím v jednotě a solidaritě s celým Kristovým tělem, s celým společenstvím bratří a sester. Tento fakt, že mne křest zasazuje do společenství, láme moji izolaci. Ve svém křesťanském bytí na to musíme pamatovat.

Vraťme se nakonec ke slovům Krista k saduceům: „Bůh je Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jakubovým“ (srov. Mt 22,32). Nejsou tedy mrtví. Patří-li Bohu, jsou živí. Znamená to, že křtem se stáváme živými navždy. Jinými slovy, křest je první etapou vzkříšení. Ponořením v Boha jsme již ponořeni do nezničitelného života a začíná vzkříšení. Jako Abraham, Izák a Jakub tím, že tvoří „jméno Boží“, jsou živi, tak jsme také my zasazeni ve jméno Boží a žijeme v nesmrtelném životě. Křest je prvním krokem Vzkříšení, vstupem do nezničitelného Boha.

Takto jsme díky křestní formuli svatého Matouše, posledních slov Krista, spatřili něco z podstaty křtu. Přistupme nyní ke svátostnému obřadu, abychom mohli ještě přesněji pochopit co znamená křest.

Tento obřad se jako téměř všechny svátostné obřady skládá ze dvou prvků: hmoty – vody – a slova. To je velmi důležité. Křesťanství není něčím čistě duchovním a pouze subjektivním, nějakým cítěním, volním aktem či idejí, nýbrž kosmickou realitou. Bůh je Stvořitel veškeré hmoty a hmota je součástí křesťanství. Jedině v tomto velkém kontextu hmoty a zároveň ducha jsme křesťané. Je proto velmi důležité, aby hmota byla součástí naší víry, aby tělo bylo součástí naší víry. Víra není jenom duchovní. Bůh nás totiž zasazuje do celkové reality kosmu, přetváří kosmos a přitahuje k Sobě. A spolu s tímto hmotným prvkem – vodou – se pojí nejenom základní prvek kosmu, základní hmota stvořená Bohem, ale také veškerý náboženský symbolismus, protože ve všech náboženstvích voda něco znamená. Náboženský přístup, různé způsoby hledání Boha - včetně těch pomýlených, ale vždy Boha hledajících – jsou přítomny a přijaty a tak vzniká syntéza světa. Zpřítomňuje se hledání Boha projevující se v náboženských symbolech, a přirozeně zejména v symbolismu Starého zákona a všech zkušeností Boží spásy a dobroty. K tomuto bodu se ještě vrátíme.

Dalším prvkem je slovo a toto slovo se představuje ve třech podobách: zřeknutím, slibem a vzýváním. Tato slova nejsou pouhými slovy, nýbrž životní cestou. Uskutečňuje se v nich rozhodnutí. V těchto slovech je přítomno veškeré naše křestní putování ať už před křtem anebo po něm. Křest se v těchto slovech a také symbolech vztahuje na celý náš život. Tato skutečnost slibů, zřeknutí a vzývání trvá celý náš život, protože jsme stále na křestní pouti, na neokatechumenátní cestě skrze tato slova a jejich uskutečňování. Svátost křtu není chvilkovým úkonem, nýbrž realitou celého našeho života, je cestou veškerého našeho života. V pozadí je vlastně i učení o dvou cestách, které bylo základem v prvotním křesťanství: jedna cesta je výrazem záporu a druhá přitakání.

Začněme první podobou: zřeknutím. Existuje jeho trojí stupeň, ale zaměřím se zvláště na ten druhý: „Chcete, aby vás nikdy hřích neovládl, a zříkáte se proto všeho, co k němu láká?“ Co je to lákání ke hříchu? V antické církvi a po dlouhá staletí zde byl výraz: „Zříkáte se ďábelské pompy?“ Dnes víme, co je onou okázalostí či pompou ďáblovou. Ďáblovou okázalostí byly především velkolepé krvavé podívané, v nichž byla krutost podávána jako zábava a kde se zabíjení lidí stávalo divadlem, podívanou na život a smrt člověka. Tato krvavá podívaná, tato zábava zla je „ďáblovou pompou“, která se představuje jako krása, ale přitom je veskrze krutá. Kromě tohoto bezprostředního významu slovo „ďáblova pompa“ označovalo také určitý typ kultury, way of life, způsob života, ve kterém neplatí pravda, nýbrž zdání; nehledá se pravda, nýbrž efekt, dojem a pod záminkou pravdy jsou zabíjeni lidé. Zabíjení dělá samo ze sebe vítěze. Toto zřeknutí bylo tedy velmi reálné, bylo to odmítnutí určitého typu kultury, které je antikulturou směřující proti Kristu a proti Bohu. Bylo to rozhodnutí proti kultuře, kterou svatý Jan v evangeliu pojmenovává jako „kosmos houtos – tento svět“. Ježíš a Jan přirozeně slovem „tento svět“ neoznačují Boží stvoření, člověka jako takového, ale mluví o určitém výtvoru, který dominuje a vnucuje se jakoby toto byl svět, a jakoby toto měl být uložený způsob života. Ponechám na každém z vás, aby se zamyslel nad „ďáblovou pompou“, nad kulturou, které říkáme „ne“. Být pokřtění znamená být podstatně emancipovaní, osvobození od této kultury. I dnes známe takovýto typ kultury, ve kterém pravda neplatí, ačkoli by se zdánlivě chtěla vyjevovat celá pravda. Platí pouze zdání a duch pomluv a ničení; kultura, která nehledá dobro a jejíž moralismus je vlastně matoucí maskou působící chaos a zmar. Této kultuře, v níž se lež prezentuje v rouchu pravdy a informace, této kultuře, která hledá pouze hmotný blahobyt a popírá Boha - říkáme svoje „ne“. Dobře známe také z mnoha Žalmů tento kontrast kultury, v níž je někdo všemi zly světa netknutý, staví se nad ostatní, nad Boha. Jde však o kulturu a nadvládu zla. Volba křtu je tak částí neokatechumenátní cesty, která trvá po celý náš život, je denně vyslovovaným a uskutečňovaným záporem i za cenu obětí, jimiž se platí za odpor proti kultuře, která dominuje v mnoha krajích. A třebaže se vtírá jakoby byla světem, tímto světem, není tomu tak. Existují mnozí, kteří po pravdě skutečně touží.

Tak přecházíme k prvnímu zřeknutí: „Chcete žít ve svobodě dětí Božích a zříkáte se proto hříchu?“. Svoboda a křesťanský život, zachovávání Božích přikázání dnes jakoby směřovaly proti sobě; být křesťany je jakési otroctví; svoboda je emancipací od křesťanské víry a v posledku emancipací od Boha. Slovo hřích se mnohým jeví jako úsměvné a říkají: „Boha nemůžeme urazit. Bůh je velkorysý a nezajímá Jej, zda se dopustím nějakého omylu? Nelze urazit Boha, jehož zájmy jsou příliš velké, než aby od nás mohl utrpět nějakou urážku.“ Vypadá to jako pravda, ale není. Bůh se stal zranitelným. V ukřižovaném Kristu vidíme, že Bůh se stal zranitelným, a to až k smrti. Bůh se o nás zajímá, protože nás miluje a láska Boží je zranitelnost, láska Boží je zájem o člověka, láska Boží znamená, že naší první starostí musí být, abychom nezraňovali, neničili jeho lásku, nečinili nic proti Jeho lásce, protože jinak žijeme na úkor sebe a proti svojí svobodě. Zdánlivá emancipace od Boha se záhy stává otroctvím mnoha časných diktatur, které je prý třeba následovat a klást za vzor.

A nakonec: „Zříkáte se ducha zla?“ Říká se nám, že existuje přitakání Bohu a zápor vůči Zlé moci, která koordinuje všechny tyto aktivity a chce se stát bohem tohoto světa, jak říká opět svatý Jan. Není však Bohem, ale pouhým odpůrcem, a my se nepodrobujeme jeho moci; říkáme ne, protože říkáme ano, zásadně přitakáváme lásce a pravdě. Tyto tři zřeknutí v obřadu křtu byly ve starověku provázeny třemi ponořeními do vody jakožto symbolu smrti, záporu, kterým je skutečně smrt určitého typu života a vzkříšení k jinému životu. K tomu se ještě vrátíme. Potom následuje vyznání ve třístupňové otázce: „Věříte v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země“. Tato formule, tyto tři stupně se vyvinuly z Pánova Slova „křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Tato slova jsou konkretizována a prohloubena. Co znamená Otec, co znamená Syn – veškerá víra v Krista, celá skutečnost Boha učiněného člověkem, a co znamená věřit, že jsme pokřtěni v Duchu svatém, tedy veškeré působení Boha v dějinách, v církvi, ve společenství svatých. Pozitivní formule křtu je také dialogem: není to jenom formule. Zvláště vyznání víry není jen nějakým pochopením, něčím intelektuálním, zapamatovatelným, i když to je jistě také. Týká se rovněž intelektu, ale především se týká našeho života. A to mi připadá velmi důležité. Není to jenom intelektuální záležitost, čirá formule. Je to dialog Boha s námi, působení Boha na nás a naše odpověď. Je to cesta. Kristovu pravdu lze chápat jedině, pokud se chápe Jeho život. Teprve když přijmeme Krista jako cestu, staneme skutečně na Kristově cestě a můžeme také chápat Kristovu pravdu. Pravda, která není žita, se neotevře. Jedině žitá pravda, přijatá jako způsob života, jako cesta, otevírá se jako pravda v celém svém bohatství a své hloubce. Tato formule je tedy cestou, je výrazem našeho obrácení, Božího působení. A toho se chceme skutečně držet v celém svém životě, abychom byli ve společenství s Bohem, s Kristem a tak ve společenství s pravdou. Žitím pravdy se pravda stává životem a žitím tohoto života nacházíme také tuto pravdu.

Přejděme nyní ke hmotnému prvku: vodě. Je velmi důležité uvědomit si dva významy vody. Na jedné straně nás voda přivádí k myšlence na moře, zejména na Rudé moře, na smrt v Rudém moři. Moře představuje moc zla, nezbytnost zemřít a tak dosáhnout nového života. To se mi zdá velice zásadní. Křest není jenom obřad, zavedený před lety, a není ani pouhým obmytím, kosmetickým úkonem. Je mnohem více než obmytím: je smrtí a životem, je smrtí určité existence a znovuzrozením, vzkříšením k novému životu. Toto je hlubina křesťanského bytí: není to nějaký dodatek, nýbrž nové zrození. Po přechodu Rudým mořem jsme obnoveni. Moře a všechny starozákonní zkušenosti jsou pro křesťany symbolem Kříže. Protože jedině skrze smrt, radikální zřeknutí, ve kterém se umírá určitému typu života, se může uskutečnit znovuzrození a nastat nový život. To je jedna část symbolismu vody. Ponoření symbolizuje zvláště ve starověku Rudé moře, smrt a kříž. Jedině křížem se přichází k novému životu a uskutečňuje se to denně. Bez této stále obnovované smrti nemůžeme obnovit pravou životnost Kristova nového života.

Dalším symbolem je pak pramen. Voda je počátkem veškerého života. Kromě symbolismu smrti obsahuje také symbolismus nového života. Každý život pochází také z vody. Z vody, která přichází od Krista jako pravý nový život vedoucí do věčnosti.

Nakonec zbývá otázka – jenom slůvko – o křtu dětí. Je správné je křtít anebo je zapotřebí nejprve katechumenátu, aby bylo možné dojít k opravdu uskutečněnému křtu? A další otázkou, která se stále klade: „Můžeme uložit dítěti, jaké náboženství má žít anebo nikoli? Nemáme dát onomu dítěti možnost volby?“. Tyto otázky prozrazují, že v křesťanské víře už nespatřujeme nový život, pravý život, nýbrž jenom určitou volbu mezi jinými volbami, a také jakousi tíži, která by se neměla někomu ukládat bez jeho souhlasu. Realita je jiná. Život sám je nám dán, aniž bychom si mohli vybrat, zda chceme žít či nikoli; nikoho se nelze zeptat: „chceš se narodit nebo ne?“ Život samotný je nám nutně dáván bez předchozího souhlasu, je nám darován a nemůžeme se předem rozhodnout, zda „chci žít anebo ne“. Pravá otázka ovšem zní: „Je správné přivést někoho na svět, když se jej nelze předem zeptat, zda chce či nikoli? Je možné skutečně anticipovat život, dát život, aniž by dotyčný měl možnost se rozhodnout?“ Řekl bych, že je to možné a správné jedině, pokud spolu s životem můžeme dát také záruku, že život se všemi problémy světa je dobrý, že je dobré žít. Pokud existuje záruka, že tento život je dobrý, je Bohem chráněn a je opravdovým darem. Jedině anticipace smyslu opravňuje anticipaci života. A proto křest jako záruka Božího dobra, jako anticipace smyslu, přitakání Bohu, jenž tento život chrání, ospravedlňuje také anticipaci života. Křest dětí proto není proti svobodě; je nezbytné jej udělit, aby byl ospravedlněn - jinak také diskutabilní - dar života. Jedině život, který je v rukou Božích, v rukou Krista, ponořený ve jménu Trojjediného Boha, je zajisté dobrem, které je možno dát bez skrupulí. Tak jsme vděčni Bohu, který nám daroval tento dar a daroval nám sebe sama. Jsme zváni žít dar křtu skutečně jako cestu jak ve zříkání, tak přitakávání, a to stále větším přitakáváním Bohu. Tak budeme žít dobře.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
10.5.19 Papež: Reforma církve začíná pokorou
15.5.18 Římský biskup: Pán se nespletl, že nás postavil do této doby a před tyto problémy
14.5.18 Božím lidem je třeba se stát
19.6.17 Papež: Adolescence není patologie
19.6.17 Adolescence není patologie



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2019 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu

Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež: Děkování není záležitost zdvořilosti či slušnosti, nýbrž víry

Papež jmenoval svého legáta na intronizaci nového japonského císaře

Papežský vyslanec v OSN: Poučení o lidské pohlavnosti je povinnost rodičů, nikoli institucí

Pět nových světců všeobecné církve

Radost ať je vaší silou, řekl papež italským kapucínům

Synoda: Církev nemůže posvěcovat ani démonizovat každou domorodou praktiku

Polští biskupové chtějí zahájit beatifikační proces Karola a Emilie Wojtylových

Otec Lufti: Sýrie na pokraji nového dramatu

Synoda o Amazonii: Obchod s narkotiky, evangelizace a inkulturace

Kardinál Sarah: Kdo mne staví proti papeži, následuje ďábelskou logiku

Vatikán dementuje Scalfariho šokující „citace“

Zemřel brazilský kardinál Fernandes de Araújo

 Nově na webu
Svatý otec: Víra přibývá rozdáváním a roste rizikem

Publicistika: Naplňovat proroctví

Publicistika: Fungující zákony a mediální lynč

Rozhovory: Přípona –ismus většinou nevěstí nic dobrého

Homilie: „Opovržený, opuštěný od lidí“ (Iz  52,2-3)

Archiv zpráv říjen 19
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031   

Starší zprávy >

Náš tip

Mystikou společného „my“ překonáme osvícenskou logiku

Lidské bratrství

Nemůžeme si dovolit uprostřed soužení ztrácet víru