Nový portál Vatikánského rozhlasu

Páni kardinálové,
ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě,
drazí bratři a sestry!

Shromáždili jsme se u oltáře, abychom slavili slavnost svatých apoštolů Petra a Pavla, hlavních patronů římské církve. Přítomni jsou metropolitní arcibiskupové, jmenovaní v uplynulém roce, kteří právě přijali pallium a které tímto srdečně zdravím. Přítomna je také zvláštní delegace ekumenického patriarchátu z Konstantinopole vyslaná Jeho Svatostí Bartolomějem I., kterou bratrsky přijímám. V ekumenickém duchu zdravím a děkuji sboru westminsterského opatství (The Choir of Westminster Abbey), který spolu se sixtinským sborem oživují liturgii. Zdravím také pány velvylsance a občanské představitele. Všem děkuji za účast a modlitbu.

Před bazilikou svatého Petra, jak všichni vědí, stojí dvě impozantní sochy apoštolů Petra a Pavla, snadno rozpoznatetelné podle svých atributů: klíčů v rukou Petra a meče v rukou Pavla. Také na průčelí baziliky svatého Pavla za hradbami jsou znázorněny společně scény ze života a mučednictví těchto dvou sloupů církve. Křesťanská tradice odedávna pokládá svatého Petra a svatého Pavla za nerozlučné. Představují totiž vskutku celé Kristovo evangelium. Jejich svazek jakožto bratrů ve víře nabyl pak v Římě zvláštního významu. Křesťanská obec tohoto města je považovala za jakýsi protiklad mýtických bratří Romula a Rema, dvojice bratrů, od nichž je odvozováno založení Říma. A lze si vybavit další protikladný paralelismus na rovině bratrství. Zatímco první biblická dvojice bratří vyjevuje důsledky hříchu, kdy Kain zabije Ábela, tak Petr a Pavel, třebaže lidsky odlišní a navzdory tomu, že v jejich vztahu nechyběly konflikty, uskutečnili nový způsob bratrské existence, žité podle evangelia, autentický způsob umožněný právě milostí Kristova evangelia působící v nich. Jedině následování Ježíše vede k novému bratrství. To je první zásadní poselství, které každému z nás přináší dnešní slavnost a jehož význam se projevuje také hledáním plného společenství, které pojí ekumenického patriarchu a římského biskupa, jakož i všechny křesťany.

V úryvku z Matoušova evangelia, který jsme před chvílí slyšeli, Petr vyznává víru v Ježíše, kterého uznává za Mesiáše a Božího Syna. A činí tak i jménem ostatních apoštolů. Pán ve své odpovědi vyjevuje poslání, které mu zamýšlí svěřit, totiž aby byl „skálou“, „kamenem“, viditelným základem, na kterém postaví celou duchovní budovu církve (srov. Mt 16,16-19). Jakým způsobem je však Petr skalou? Jak má uskutečňovat tuto výsadu, kterou přirozeně nedostal kvůli sobě samému? Matoušovo podání nám praví, že uznání Ježíšovy totožnosti vyslovené Šimonem jménem Dvanácti nevychází z „těla a krve“, to znamená z lidských schopností, nýbrž z jedinečného zjevení Boha Otce. Avšak hned potom, co Ježíš předpoví svoje umučení, smrt a vzkříšení, zareagoval Šimon Petr právě podle „těla a krve“, když „mu to začal rozmlouvat... to se ti nikdy nestane“ (16,22). A Ježíš mu na to odvětil: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mne...“ (v.23). Učedník, který se Božím obdarováním může stát pevnou skalou, projevuje se také svou lidskou slabostí jako kámen ležící v cestě, kámen, o který lze škobrtnout – řecky skandalon. Zřetelně se tady ukazuje napětí, jež existuje mezi darem pocházejícím od Pána a lidskými schopnostmi. V této scéně mezi Ježíšem a Šimonem Petrem spatřujeme jakousi předzvěst dramatu dějin samotného papežství, vyznačující se právě přítomností obou prvků zároveň: na jedné straně díky světlu a síle, které přicházejí shůry, je papežství základem církve putující v čase, na druhé straně vychází během staletí najevo také slabost lidí, která může být přetvořena jedině otevřeností vůči Božímu působení.

V dnešním evangeliu důrazně a zřetelně vystupuje Ježíšův příslib, že „brány pekelné“, tedy mocnosti zla, nebudou mít navrch, „non praevalebunt“. Vybavuje se příběh o povolání proroka Jeremiáše, kterému Pán svěřuje poslání a říká: „Já totiž dnes udělám z tebe opevněné město, (železný sloup a) bronzovou zeď proti celé říši, proti judským králům a jejich knížatům, proti jejich kněžím i lidu země. Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě - non praevalebunt, neboť já budu s tebou, abych tě vysvobodil“ (Jer 1,18-19). Ježíšův příslib Petrovi je však ještě větší než ty, které byly dány starozákonním prorokům. Ti byli totiž ohrožováni jenom lidskými nepřáteli, zatímco Petr bude muset být bráněn před „branami pekelnými“, před ničivou mocí zla. Jeremiášovi se dostane příslibu, který se týká jeho osobně a jeho prorocké služby; Petrovi se dostává ujištění ohledně budoucnosti církve, nového společenství, které založil Ježíš Kristus, zahrnuje všechny doby a přesahuje osobní existenci Petra samotného.

Přejděme nyní k symbolu klíčů, jak jsme o nich slyšeli v evangeliu. Odkazují na výrok proroka Izaiáše ke služebníkovi Eljakimovi, kterému je řečeno: „Na jeho rameno položím klíč od Davidova domu; když otevře, nikdo nezavře, když zavře, nikdo neotevře“ (Iz 22,22). Klíč představuje autoritu nad Davidovým domem. A v evangeliu je ještě jeden Ježíšov výrok určený zákoníkům a farizejům, kterým Pán vytýká, že zavírají nebeské království před lidmi (Mt 23,13). Také tento výrok nám pomáhá chápat příslib daný Petrovi. Jemu jakožto věrnému služebníkovi Kristova poselství, náleží otevírat bránu nebeského království a rozsuzovat, zda přijmout nebo odmítnout (srov. Zjev 3,7). Oba obrazy – klíče, svazování a rozvazování – mají proto podobné významy a vzájemně se posilují. Výraz „svázat a rozvázat“ je součástí rabínské terminologie a odkazuje jednak na věroučná rozhodnutí a jednak na disciplinární moc, to znamená na moc uložit či sejmout exkomunikaci. Paralelismus „na zemi... na nebi“ je zárukou toho, že Petrova rozhodnutí při plnění této jeho církevní funkce mají hodnotu také před Bohem.

V 18. kapitole Matoušova evangelia pojednávající o životě církevního společenství, nacházíme další Ježíšův výrok určený učedníkům: „Amen, pravím vám: Všecko co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi“ (Mt 18,18). A svatý Jan podávající zjevení zmrtvýchvstalého Krista mezi apoštoly večer o Velikonocích, přináší tato Pánova slova: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22-23). Ve světle těchto paralelismů je zřejmé, že autorita rozvázat a svázat spočívá v moci odpouštět hříchy. A tato milost, která odnímá energii silám chaosu a zla, je jádrem tajemství i služby církve. Církev není společenstvím dokonalých, nýbrž hříšníků, kteří musejí uznat, že potřebují Boží lásku, potřebují být očištěni křížem Ježíše Krista. Ježíšovy výroky ohledně autority Petra a apoštolů dávají tušit, že mocí Boha je láska – láska, která vyzařuje z Kalvárie. Tak můžeme také pochopit, proč hned po Petrově vyznání víry následuje v evangelním podání první předpověď umučení. Ježíš svou smrtí skutečně přemohl pekelné mocnosti a svou krví vylil na svět nezměrný proud milosrdenství, který zavlažuje svými hojivými vodami celé lidstvo.

Drazí bratři, jak jsem zmínil na začátku, ikonografická tradice znázorňuje svatého Pavla s mečem a my víme, že ten představuje nástroj, kterým byl zabit. Čteme-li však listy apoštola národů, zjišťujeme, že obraz meče se vztahuje na celé jeho evangelizační poslání. Například, když cítí, že se blíží jeho smrt, píše Timotejovi: „Dobrý boj jsem bojoval“ (2 Tim 4,7). Zajisté nikoli boj válečníka, nýbrž zvěstovatele Božího Slova, věrného Kristu a církvi, které se cele odevzdal. A právě proto mu Pán daroval korunu slávy a učinil z něj spolu s Petrem sloup v duchovní budově církve.

Drazí metropolité: pallium, které jsem vám předal vám bude stále připomínat, že jste ustanoveni v a pro velké mysterium společenství, kterým je církev, duchovní budova, jež stojí na Kristu - úhelném kameni - a ve své pozemské a dějinné dimenzi na skále Petrově. Oživováni touto jistotou, vnímejme se všichni společně jako služebníci pravdy, která – jak víme – je „symfonická“ a vyžaduje od každého z nás a od našich společenství ustavičnou snahu o obrácení k jedinému Pánu v milosti jediného Ducha. Kéž nás na cestě víry a lásky vede a provází svatá Matka Boží. Královno apoštolů, oroduj za nás.
Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie