Vypráví se, že v Trastevere, v římské čtvrti česky nazývané Zátibeří, vytryskl v roce 38 před Kristem zázračný pramen oleje. Právě tam se mezi chudými obydlími za městskými hradbami formovala po příchodu apoštolů do Říma první křesťanská společenství. Není proto divu, že zázračnému prameni byla později přičtena hodnota symbolického předobrazu příchodu Krista, kněze, proroka a krále. Paměť na pramen oleje zůstala zachována díky kontinuitě posvátného místa. Dnes nad ním stojí jedna z nejkrásnějších středověkých bazilik, zasvěcená P. Marii - Santa Maria in Trastevere.

Tradice říká, že právě v Zátibeří stál první římský chrám veřejně otevřený křesťanskému kultu. Vžilo se také to, že nesl zasvěcení Panně Marii. V místech nebo v blízkosti dnešní baziliky stál už ve 3. století domus ecclesiae, křesťanské shromaždiště, ve kterém sloužil papež Kalixtus (217-222), mučedník z konce první čtvrtiny 3. století. Když ve 4. století díky Konstantinově ediktu ustala pronásledování křesťanů, založil papež Julius I. (337-352) na uctívaném místě křesťanský kostel. Průvodcovská literatura zpravidla uvádí, že nesl Mariánské zasvěcení. V aktech římských synod z roku 499 a 595 se však objevují podpisy kněží z titulu Iuli a z titulu Iulii et Callisti. Z toho lze usuzovat, že první kostel byl zván jménem zakladatele, papeže Julia, a v 6. století také jménem svatého Papeže Kalixta.

V 8. století dal papež Hadrián I. kostel restaurovat a zasvětil ho P. Marii, patrně proto, že v něm byl uctíván obraz Matky Boží, pocházející už ze 6. století. K další důležité přestavbě došlo za papeže Řehoře IV. v 9. století, kdy byla zvýšena úroveň apsidy, aby vznikl prostor pro kryptu, do které byla přenesena těla sv. Kalixta, Kornelia a Kalepodia. Starý oltář umístěný původně uprostřed hlavní lodi byl nahrazen novým nad kryptou, přístupným po schodišti. Papež Řehoř věnoval kostelu také jesličky, podobné těm, jaké se uchovávají v bazilice Santa Maria Maggiore. Dal vyzdobit apsidu a postavil klášter pro klérus sloužící v bazilice.

Za svou dnešní podobu vděčí bazilika do značné míry kompletní přestavbě provedené ve 12. století papežem Inocencem II. (1130-1143), dokončené roku 1148. Na stavbu byl použit materiál z největších antických staveb Říma, z lázní postavených císařem Caracallou na v druhém desetiletí 3. století. Kromě kaplí, které po stranách baziliky postupně narůstaly, došlo k dalším změnám v podobě stavby poměrně pozdě. Roku 1702 dal papež Klement XI. přestavět portikus a upravit fasádu podle návrhu významného architekta římského barokního klasicismu, Carla Fontany. V historizujícím stylu 19. století se pokusil o restaurování původního vzhledu baziliky architekt Virginio Vespignani.
Na průčelí baziliky P. Marie v Zátibeří se Vespignaniho rekonstrukce podepsala například proražením trojice oken. Fasáda si nicméně zachovala mozaiky z konce 13. století. Zobrazují P. Marii mezi dvěma donátory a zástupem světic (první a poslední tři až z počátku 14. století). Fontanův portikus, který nahradil jednodušší středověký, skrývá bohatou sbírku nápisů a mramorových dekorací. Pocházejí buď ze staré baziliky nebo z katakomb. Mramorová ostění trojice vstupů jsou dílem císařské antiky.
Za pozornost stojí také chátrající freska Zvěstování s donátorem a se sv. Václavem, zobrazeným podle tradiční ikonografie jako kníže s praporcem a s mečem.

Ani pozdější doplňky nenarušily původní atmosféru baziliky. Boční lodi odděluje 22 žulových sloupů. Pozornému diváku neunikne, že mají různý průměr, hlavice i patky. Stejně jako bohatě zdobený architráv jsou antické provenience. Za vítězným obloukem, zdůrazněným dvojicí korintských sloupů se otevírá široká příčná loď s výrazným podiem. Dlažba a là cosmatesco byla téměř zcela přeložena v 19. století. Nejvýraznější dekorací hlavní lodi je skvělá kompozice kazetového strupu navržená malířem Domenichinem, který je také autorem obrazu Nanebevzetí P. Marie v jeho středu (1617).

Mezi postranními kaplemi vyniká tzv. Avilská kaple, dílo barokního architekta Antonia Gherardiho (1680). Architekt rozehrál na malém prostoru koncert tvarů a světla dopadajícího z lucerny ve tvaru tempietta, které v letu vynášejí postavy andělů. Po vzoru velkého římského architekta, Francesca Borrominiho, dává architektonickou funkci prvkům, které dříve byly jen dekorací, a nechává architekturu tvarovat světlem nebo ji přinejmenším podřizuje se jeho zákonům.

Vraťme se ale do hlavní lodi: podium presbytáře, zdobené přepážkami ve stylu Cosmatů skrývá ?fons olei?, místo, ně němž podle tradice vytryskl zázračný pramen. Dnešní cibóriový oltář je až dílem úpravy architekta Vespignaniho, který na něj částečně použil starší fragmenty. Původní prací z 13. století je svícen na paškál z dílny Vassallettů.

V pravém části transeptu stojí za povšimnutí renesanční náhrobek kardinála Francesco Armelliniho, připisovaný Andrea Sansovinovi nebo Michelangelovi Senesemu (1524). Kapli zimního choru navrhl ve 20. letech 17. století Domenichino, podle vzoru kaple na druhé straně apsidy, objednané rodinou Altemps v 80. letech 16. století. V té stojí za pozornost kromě bohaté štukové výzdoby také freska zobrazující závěrečné zasedání Tridentského koncilu a především hlavní oltář. Madonna della Clemenza, tedy Panna Maria Slitovná, nad oltářem umístěný deskový obraz provedený vzácnou technikou enkaustiky, je vůbec nejstarší součástí výzdoby baziliky. Pochází z předchozího kostela, je datován do 6.-7. století a jak jsme již řekli, není vyloučeno, že právě díky němu byl kostel zasvěcen P. Marii. Pod kaplí Altemps objevili archeologové zbytky antické zdivo, o kterém se domnívají, že mohlo patřit první bazilice. Pokud je tomu tak, pak starý obraz Matky Boží zachoval stabilitas loci.

Skvostem a vyvrcholením celé výzdoby kostela však jsou mozaiky v apsidě. Vznikaly ve dvou etapách. Starší vznikly už po smrti papež Inocence II. roku 1143. Jako obnovitel baziliky je znázorněn vlevo s modelem kostela. Výzdobě vévodí zobrazení Krista, korunujícího P. Marii. Po jejich levici jsou sv. Petr, Kornelius, Julius a Kalepodius a na protější strana sv. Kalixtus, Vavřinec a již zmíněný papež Inocenc II. Na oblouku doprovázejí ústřední scénu proroci Jeremiáš a Izajáš, symboly evangelistů a sedm svícnů z Apokalypsy. V samém středu nahoře se objevuje ruka Boha Otce, korunující Syna, a dole rámuje výjev Mystický Beránek, k němuž se schází dvanáct ovcí, jako apoštolové vycházející z posvátných měst symbolizujících církev.

Asi o 150 let mladší, z posledního desetiletí 13. století jsou mozaiky mezi okny. Vyprávějí život P. Marie. Jejich autorem je slavný Pietro Cavallini. Na centrální scéně Madonny s dítětem mezi svatým Petrem a Pavlem klečí také objednavatel výzdoby, kardinál Bertoldo Stefaneschi.

Mariánskou výzdobu dokreslují Andělé se symboly Matky Boží od Agostina Ciampelliho z roku 1600. Zatímco středověké mozaiky předkládají k rozjímání jednotlivé epizody z Mariina života a symbolickou řečí upozorňují na začlenění postav spojených s dějinami baziliky do velkého plánu spásy, zástup Andělů - téměř vyletujících ze stěn - chce doprovodit návštěvníka chrámu a vnuknout mu některé z krásných jmen, jimiž naši předkové nazvali Matku Boží.

(Zajímavou fotogalerii baziliky Panny Marie v Zátibeří naleznete zde.)

Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma