Drazí bratři a sestry,
Uprostřed srpna slaví církev na Východě i na Západě slavnost Nanebevzetí Panny Marie. V katolické církvi, jak víme, vyhlásil dogma o Nanebevzetí, ctihodný Pius XII. během svatého roku 1950. Avšak slavení tohoto Mariina tajemství má kořeny ve víře a kultu prvních staletí církve díky hluboké úctě k Matce Boží, jež se v křesťanské komunitě postupně vyvinula.
Již ve 4. a na počátku 5. století různí autoři píší, že Maria je s duší i tělem ve slávě Boží, ale teprve v 6. století v Jeruzalémě se v důsledku slavnosti Matky Boží, Theotokos, ustanovené Efezským koncilem v roce 431, změnila podoba této slavnosti, a ze svátku zesnutí či přechodu stala se slavností Nanebevzetí, tedy slavením momentu, ve kterém Maria odešla ze scény tohoto světa a byla oslavena na duši i těle v nebi, v Bohu.
Abychom chápali Nanebevzetí, musíme vidět Velikonoce, velké tajemství naší spásy, znamenající Ježíšův přechod do Otcovy slávy skrze utrpení, smrt a zmrtvýchvstání. Maria, která tělesně zrodila Božího Syna, je tvorem, který má na tomto tajemství největší účast. Již od prvního okamžiku svého života je vykoupena a zvláštním způsobem připojena k utrpení a slávě svého Syna. Nanebevzetí Panny Marie je vlastně plným uskutečněním velikonočního tajemství v Ní. Maria je niterně sjednocena se svým zmrtvýchvstalým Synem, přemožitelem hříchu a smrti; je plně připodobněna Jemu. Nanebevzetí je však skutečnost, která se týká také nás, protože oslnivě ukazuje úděl nás všech, lidstva i dějin. V Marii totiž rozjímáme slávu, ke které je povolán každý, celá církev.
Úryvek z evangelia svatého Lukáše, který je čten o této slavnosti v liturgii, nám podává cestu, kterou se ubírala Nazaretská Panna, aby vstoupila do slávy Boží. Je to vyprávění o navštívení Panny Marie u Alžběty (srov. Lk 1,39-56), ve kterém je Matka Boží prohlášena za blahoslavenou mezi všemi ženami, protože uvěřila, že se splní slova, která jí pověděl Pán. Chvalozpěv Magnificat, který radostně pronáší k Bohu, vyzařuje její hlubokou víru. Sama se řadí mezi „chudé“ a „ponížené“, kteří nespoléhají na vlastní síly, ale důvěřují Bohu a vytvářejí prostor pro Jeho působení, které je schopno činit velké věci právě uprostřed slabosti. Nanebevzetí nám otevírá zářivou budoucnost, která nás očekává; vybízí nás, abychom se ještě více svěřili Bohu, následovali Jeho Slovo, hledali a plnili denně Jeho vůli. To je cesta, která z nás činí „blahoslavené“ v našem pozemském putování a otevírá nám brány nebe.
Drazí bratři a sestry, Druhý vatikánský koncil praví: „Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkol, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami. Ve své mateřské lásce se stará o bratry svého syna, kteří dosud putují na zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích, dokud nebudou uvedeni do blažené vlasti“ (Lumen gentium, 62). Prosme Pannu Marii, aby byla hvězdou našim krokům na cestě vstříc setkání s jejím Synem a abychom dosáhli nebeské slávy, věčné radosti.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
