Nový portál Vatikánského rozhlasu

V dnešní nedělní rubrice si dovolíme nedodržet přísně ohlášený žánr. Je totiž poněkud nepřípadné „komentovat“ něčí život. Spíš tedy pocta a stručná připomínka životaběhu někdejšího milánského arcibiskupa, kardinála Martiniho, kterého Pán povolal na věčnost v pátek 31. srpna. Jak se všichni shodují, byl služebníkem Slova, ale také mistrem slova s malým „s“. Přineseme proto také útržky z jeho rozhovorů, které při různých příležitostech poskytl Vatikánskému rozhlasu:

Všichni jsme tak trochu málo věřící. Jak to o sobě říkali i apoštolové: pomoz naší malé víře. Potřebujeme obrácení z této malověrnosti k autentické víře, k té, která hory přenáší.

Carlo Maria Martini se narodil v Turíně 15. února 1927. V žáku jezuitského institutu už v raném věku dozrávalo přesvědčení, že chce následovat příklad svých učitelů. Do Tovaryšstva Ježíšova vstoupil v pouhých 17 letech. Na kněže byl vysvěcen roku 1952. Následovala další studia na římských institutech, v jejichž čele později sám stanul: nejprve na Gregoriáně, kde absolvoval s prací „Historický problém Vzkříšení v recentních studiích“ (Il problema storico della Risurrezione negli studi recenti, 1958, ed. 1959), a posléze na Papežském biblickém institutu s disertací na téma: „Problém ohlasu kodexu B ve světle papyru Bodmer XIV“ (Il problema della recensionalità del codice B alla luce del papiro Bodmer XIV, 1966).
Byl jedním z posledních profesorů Biblica přednášejícím v latině, uznávaným vědcem školy textové kritiky, kterou na tomto papežském institutu prosadil jiný jezuitský kardinál, Agostino Bea, hlavní redaktor koncilové konstituce Dei Verbum.

Došlo ke skvělému posunu. Tenkrát bylo velmi obtížné najít nástroje, které by čtenáři Bible pomáhaly. Stejně tak bylo málo překladů podle originálu. Dnes ale máme k dispozici ohromné množství takových nástrojů, atlasy, slovníky a komentáře. Možnosti, jak pomáhat v četbě věřící, jsou mnohem bohatší. Kdo tedy dnes nečte Písmo svaté, je neomluvitelný.

Na konci roku 1979 byl Carlo Maria Martini jmenován milánským metropolitou. Jan Pavel II. jej pak osobně vysvětil na biskupa 6. ledna 1980 a o tři roky později jmenoval kardinálem (2. 2. 1983). Biskupské motto si vypůjčil od sv. Řehoře Velikého: Pro veritate adversa diligere – tedy – jak sám vysvětloval – pro službu pravdě být připraven i milovat protivenství. Ta na sebe nedala dlouho čekat. V 80. letech sklízel svou krvavou žeň rudý terorismus, Brigate rosse.

Kořeny terorismu jsou v srdcích, proto je potřeba zbavit srdce jedu, zdrojů nenávisti, vzpoury a ukřivděnosti, které je uvádějí do pohybu. To je daleko víc než válka, je to velké dílo pokoje, uzdravení mysli a ducha.

Martiniho dílo slavilo konkrétní úspěch, když v roce 1984 skupina brigadistů tzv. „Prima linea“ doručila na milánské arcibiskupství pytle s celým svým arsenálem a ohlásila konec ozbrojeného boje.
Milánský arcibiskup se však především snažil přenést hlubokou lásku k Božímu slovu z akademické katedry do své katedrály:

Hlavní rada, kterou bych dal, je sytit se stále Božím slovem. Protože Boží slovo povzbuzuje, osvěcuje, podpírá, utěšuje, vybízí k činnosti, vrací motivaci, očišťuje hloubky srdce, když se ušpiní. Je to tedy právě Boží slovo, co nám pomáhá kráčet s odvahou.

Už v listopadu roku 1980 zahájil tzv. Školy slova, které přivedly do milánského dómu tisíce především mladých lidí. Později, v roce 1987, inicioval tzv. Katedru nevěřících, cyklus o otázkách víry, určený lhostejným křesťanům a ateistům.

Aby evangelium vedlo k vnitřnímu obrácení, vyžaduje naši neustálou pozornost. Avšak to nás unavuje příliš brzy, evangelní texty máme za známé, takže je čteme povrchně. Je potřeba neustále překonávat toto nebezpečí stagnace, déjà vu, neochoty dělat ty nejprostší věci – protože evangelium je tajemstvím pro všechna srdce hledající pravdu.

Kardinál Martini byl vnitřně srostlý s Božím slovem. Jak kdosi poznamenal (kard. Ravasi), mluvil na způsob církevních otců, nikoliv „o Bibli“, nýbrž kázal „Bibli“. Podobně také většina velkého množství jeho publikovaných děl odráží mluvené slovo.

To, co je, myslím ,potřeba posílit, je především to, co papež nazývá Lectio Divina, tedy čtení Písma jako zdroj modlitby. Přístup k textu Písma jako k něčemu, v čem Bůh mluví ke mně nebo o mně, vybízí mě modlit se, odpovídat mu... Já bych doporučil vzít si Markovo evangelium a počínaje dnešním dnem číst postupně jednu stránku za druhou. Každý den něco přečíst a pomodlit se pár minut nad textem. Myslím, že to by byl nejlepší úvod k Písmu.

Na jedné straně střízlivý intelektuál, precizně zkoumající historicitu textů – jako jediný katolík byl členem vědeckého týmu, který připravil Greek New Testament, kritický text, z něhož vycházejí překlady do národních jazyků – na straně druhé kardinál s mediální tváří, neváhající se vyjádřit k jakýmkoliv problémům současnosti. Snad až naivní optimismus zaznívá z pastoračního listu z roku 1991 (Lembo del mantello), kde parafrázuje sv. Františka a mluví o „sestře televizi“ a „bratru žurnálu“.

Především v našem křesťanském, katolickém okruhu, mezi námi, máme dojem, že se lomí rukama nad přítomností a téměř se glorifikuje minulost, zdůrazňuje se to, co chybí, místo toho, abychom vnímali to, co Duch činí.

Média jsou ošemetným spojencem a ne vždy prokazovala svému oblíbenci dobrou službu. V posledních letech pěstovala Martinimu image „antipapeže“ – a unikala jim jistá subtilnost, s níž se on sám označil za ante-papa, papežova předchůdce, toho, kdo připravuje cestu; výraz, v němž u biblisty nelze nehledat aluzi na roli Jana Křtitele. Podle obvyklých preferencí, doléhaly k uším publika kusé výroky z oblasti bioetiky nebo morálky, vyhrocované samozvanými komentátory, ať už zleva či zprava, bez většího pochopení pro jemné vnímání skutečnosti, jež je vlastní těm, kdo trpělivě převracejí v ruce kamínky skládající mozaiku poznání.
Leč soudy nechme jiným. Připomeňme spíš to, jak jednoznačně se kardinál Martini zastal papeže v nedávném protiratzingerovském tažení, když řekl, že obvinění proti Benediktu XVI. jsou hanebná a falešná, a o církvi pod jeho vedením mluvil jako „o kvetoucí, jako snad nikdy dříve“. Koneckonců připomeňme i známou skutečnost, že právě kardinál Martini nasměroval při posledním konkláve nemalou část voličů k osobnosti kardinála Ratzingera.

Zřejmý odpor ke škarohlídství všeho druhu, který v mediálních vyjádřeních mohl působit až jako póza, však nebyl veden povrchním optimismem, nýbrž teologickým, hlubokým přesvědčením o trvalé a aktuální Boží péči o svět:

...pozitivní myšlení není jen nějakou psychologickou žáležitostí, nejde o to být trochu spokojenější se sebou, s věcmi kolem sebe, ale jde o pohled víry v Ducha svatého, který působí – víc než my, dříve než my a lépe než my, v hloubi srdce všech lidí, kteří jsou kolem nás.

Neméně teologicky zakotvená byla jeho slova k tragickým událostem, otřásajícím každodenní samozřejmostí:

Tato nejistota je ovšem charakteristická pro lidskou existenci v dějinách. My na západě jsme si vytvořili systém obrany a garancí – a mysleli jsme si, že je nenarušitelný. Ale není tomu tak. Takže si uvědomujeme svou křehkost, a kromě ní také svůj hřích. ... Církev připomíná to, co hlásal Ježíš – a ten vybízí vidět v událostech jako jsou přírodní katastrofy, války nebo terorismus hlubší kořen, kterým je hřích, nespravedlnost, náš egosimus. Je to tedy jako poplašný zvon, vybízející ke změně života a ke změně způsobu, jakým přistupujeme k věcem tohoto světa.

Na vedení ambrosiánské arcidiecéze rezignoval 11. července 2002, kvůli věku, ale také kvůli postupující Parkinsonově chorobě. Až do roku 2008 pak trávil většinu času v Jeruzalémě, při dalším studiu Písma. Když jsme se ptali proč, odpověděl:

Řekl bych, že je to potřeba, nezbytnost, ale také boj – podobně jako když Jákob bojoval s andělem. Protože slovo Boží nás vždycky převyšuje, Slovo nás jaksi drtí, Slovo nás soudí, Slovo nás vnitřně rozněcuje, tedy není to nikdy jen poklidné rozmlouvání se Slovem. Jde o to naslouchat Slovu, aby s námi stále lomcovalo a vnitřně nás proměňovalo.

Na cestu Božího Slova chce kardinál Martini přivádět i po své smrti. Jak to bude hlásat nápis, který si sám zvolil pro svůj náhrobek v milánské katedrále: Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku ( Žl 118,105).

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"