Apoštolská cesta Benedikta XVI. do Libanonu (14.-16. září 2012) byla mimo jiné zvláštní příležitostí k setkání a interakci různých kultur, tradic, vyznání a náboženství. Jedním z jejích četných plodů je dokument, který papež odkázal tamní církvi. Apoštolská exhortace
Ecclesia in Medio Oriente je pokusem o sladění a provázání komplikovaných historických a náboženských procesů, v nichž se v těchto zemích jako v ohnisku čočky koncentrují problémy celého současného světa. Rovněž evropské. Je to země, v níž se zrodila tři velká monoteistická náboženství. Pro celé lidstvo a pro nás křesťany zejména je zemí zvláštní blízkosti zachraňujícího Boha, zemí Ježíše z Nazareta. Chce tedy Svatý otec v poselství Církvi na Blízkém východě pobídnout k reflexi také obyvatele Starého kontinentu?
Papežský dokument lze číst a analyzovat podle různých klíčů a v různých kontextech. Avšak to, co v něm zcela jistě převládá, je volání po dialogu. V blízkovýchodním kontextu má ovšem zvláštní rozměr. Právě tam na sebe naráží přítomnost a působení tří monoteistických náboženství. Právě tam je zvlášť silně slyšet hlas modliteb různých větví rozděleného křesťanstva. A rovněž tam uchovávají své tisícileté tradice a slaví liturgii ve svých prastarých ritech katolické východní církve ve společenství s Petrovým nástupcem. Možností a fór dialogu je mnoho. O tom, jak je obtížný a jak závažné jsou důsledky jeho nedostatku, svědčí bolestné a často velmi krvavé dějiny těchto zemí. Dějiny, do nichž patří také události nejnovější doby, posledních let, měsíců a dnů, provázané s roztržkami uvnitř islámu, zneužíváním náboženského fundamentalismu k politickým cílům, nemluvě o terorismu, souvisejícím s obchodem s narkotiky, stejně jako s politickými a ekonomickými zájmy států jiných kontinentů.
Když papež mluví o mezináboženském dialogu, zdůrazňuje, že v blízkovýchodní perspektivě jej nediktují pragmatická politická či sociální řešení, nýbrž staví se především na teologických základech, které se odvolávají k víře. Právě víra totiž ujišťuje člověka v přesvědčení o Boží existenci, o Jeho dobrotě a lásce, kterou nabízí člověku. Právě ona nezávisle na deklarované náboženské příslušnosti uschopňuje člověka, aby se otvíral dobru a pravdě, kterou může mít i ten, kdo věří jinak.
V Evropě se mnoho mluví o dialogu. Podobně se mnoho mluví o svobodě ve všech jejích aspektech a odstínech. Dialog je totiž se svobodou neoddělitelně spjat. Možná právě ve stínu nové papežské exhortace si obyvatelé Evropy musí znovu položit otázku jak chápou svobodu a dialog. Křesťané Blízkého východu, kde chybí nejen mír a stabilita, ale jsou ohroženy i elementární podmínky jejich existence jako vyznavačů Krista, mnoha způsoby dokazují, že jejich identita zůstává silná. Navzdora tomu, že jsou pronásledovanou a diskriminovanou menšinou. Díky víře, která poskytuje nejen základy teologické debaty, ale především sílu k tvůrčí existenci v multikulturní komunitě, má jejich volání po dialogu a svobodě zvlášť silnou oporu.
V této atmosféře papež volá po respektu k náboženské svobodě, po skoncování s násilím, diskriminací a nenávistí. Připomíná učení II. vatikánského koncilu, že náboženská svoboda je vrcholem všech svobod. Je svatým a nezadatelným právem. Ať ji pojímáme jako individuální nebo společenskou, kráčí za hlasem svědomí v otázce náboženství a svobody kultu. Zahrnuje svobodnou volbu náboženství, které uznáme za pravdivé, a veřejné vyznávání své víry. Možnost svobodně vyznávat své náboženství bez ohrožení života a osobní svobody.
Snad právě toto je jednou z myšlenek, které chce Benedikt XVI. předat dnešní Evropě. Protože paradoxně ve jménu svobody – a také modernosti a politické korektnosti – nepřestává prosazovat určitý vzorec antikřesťanských postojů a účinně se odtíná od náboženských kořenů, z nichž povstala. Možná už uvěřila, že bez víry, a tedy také bez teologických základů, vybuduje na zemi trvalý dialog, pokoj a blahobyt. Lze si samozřejmě představit kontinent s kostely změněnými v galerie a posilovny, bez křížů na veřejnosti, bez hodnot jako manželství a rodina – považovaných za zastaralé, a mezi tím hrstku křesťanů skrývajících se před světem v jakýchsi novodobých katakombách. Bude to však ještě země, v níž může člověk dozrávat ke své plnosti? Bude to ještě Evropa?
Autor je vedoucí polské sekce Vatikánského rozhlasu. Překlad Johana Bronková.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
